"Podharť měla necelých sto domů s 639 obyvateli a pitné vody ze starého pramene se jí dostalo teprve v roce 1875 díky jednomu z předků Jana Laušmana," vypráví bývalý kronikář Dvora Králové Pavel Janoušek.
Po prvním majiteli tu čepoval pivo jeho syn Emanuel a dalším pokračovatelem rodu byl potomek Jan. Od dob Rakouska-Uherska se vnější podoba hostince prakticky nezměnila. Musel však obstát v soutěži s ostatními podharťskými lokály, a tak majitelé neustále zvelebovali jeho vybavení.
"Podharť totiž měla další čtyři hospody: Klustovu pod nemocnicí, hospodu U Slunce, Rouskovu pod památníkem T. G. Masaryka a Hakovu, později Pivokoňských v Tyršově ulici. Ve všech se hostům dostalo i té nejintimnější dámské obsluhy," píše místní historik a upozorňuje, že u Laušmanovy hospody jako jediné není známo, že by kdy hostila "kněžky lásky".
Laušmanův podnik měl v Podharti výsadní postavení a vždy si uchoval své původní jméno. Vyhlášený taneční sál byl konkurencí pro další dva ve městě. "Vnitřním vybavením a výzdobou však oba sály předčil," upozorňuje Janoušek. "Stěny tanečního sálu zdobila poprsí našich národních velikánů, například Františka Palackého nebo Jana Žižky. Majitel později k sálu přistavěl prostorné jeviště pro divadelní představení a hudebníky. Vždyť dechové orchestry pánů Kejklíčka, Mühlbauera, Vlka a hasičů bývaly mnohočlenné a vyžadovaly velký prostor."
Dík, že nemluvíte o politice. A Stalinovi zdraví
Čepovalo se pivo Klazarovo, což byl královédvorský pivovarník. Jeho pivovar zanikl až v 70. letech minulého století. Na čepu bylo ale i Hermanseifské černé z Rudníku.
"Na rozdíl od dnešních výčepů se pivo pumpovalo z dřevěných sudů ve sklepě vzduchem, vzlykající pumpa byla po dlouhá léta na chodbě. Jan Klazar se staral o to, aby hospodský pivní potrubí čas od času profoukl parou," uvádí Pavel Janoušek. Za protektorátu se čepovalo, a to nejen u Laušmanů, řídké válečné sedmistupňové pivo, a i to hospody dostávaly v omezeném množství.
Bývalý dvorský kronikář Pavel Janoušek na cestě od Laušmanů
Tehdy prý visela v lokále malá cedulka "Děkujeme, že zde nemluvíte o politice". Ovšem ta nemohla sousedy odradit od toho, aby komentovali vývoj na bojových frontách, třeba "jak jim to zas nandali". Pouze když přišel někdo cizí, stočila se řeč rychle na sport.
Na sklonku války se pak v podniku zdravilo "Stálý nový zdraví", což bylo přání vítězícím rudoarmějcům a jejich vrchnímu veliteli.
Janoušek popisuje i historické interiéry: "Nad vstupními dveřmi lokálu byla hlava bradatého kozla, stěny zdobily historické obrázky, například slavné setkání králů Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína."
O policejní hodině či parketách, které zničilo sušení obilí
V lokále byly i staré hodiny, pendlovky. "Hodiny musela mít každá hospoda, protože určovaly zavírací "policejní" hodinu. Není ale žádným tajemstvím, jak se nedodržovala. Tichým karbaníkům stačila zatemněná okna, hlučnější společnost se stěhovala do zadní místnosti. Nepolepšitelní hosté ale končili na ulici," popisuje bývalý kronikář města. Pendlovky od Laušmanů si nakonec odnesl jeden z pozdějších nájemců do jiného dvorského hostince U Raků.
Všichni původní majitelé byli české národnosti s vlasteneckým cítěním. Starší štamgasti vzpomínali, že se v lokále často zpívalo a že sám Jan Laušman občas vytáhl housle.
"Nesměly to však být žádné odrhovačky. Měl rád národní a lidové písně," popisuje Janoušek. O zábavu se v hostinci staral i podharťský heligonkář Olda Vyhledal svými "zednickými" varhanami.
Dnešní interiér U Laušmanů
V 50. letech minulého století musel v hostinci skončit původní majitel. Z výčepu zmizelo řízné Klazarovo pivo. Sál podlehl zkáze - parketovou podlahu trvale vyboulilo uskladněné obilí, které se tu sušilo. Přestože Laušmanův hostinec měl v době, kdy patřil pod státní podnik Restaurace a jídelny, vedle horších i řadu lepších hospodských, pod žádným nedosáhl bývalého lesku. V 70. letech pak přestalo po uzavření bývalého Klazarova pivovaru v hospodě téci i dvorské pivo.
Vrátil se k němu až nynější majitel Václav Ryba. Točí místního Tambora, kterého začal před dvěma roky vařit ve Dvoře Králové stejnojmenný nový pivovar.
Otec šansonu přivedl poprvé před kameru Gotta i Neckáře
Nejedno pivo a panáka oblíbeného rumu U Laušmanů vypil Jaroslav Jakoubek, otec českého šansonu, dvorní skladatel Ljuby Hermanové a Rudolfa Pellara. Psal písně pro další známé zpěváky, třeba na text Jana Schneidera složil pro Martu Kubišovou a Waldemara Matušku skvělý duet Víc nechtěl by snad ani d´Artagnan.
Dvorský rodák z roku 1927 byl známý svými lennonovskými brejličkami a donquijotskou postavou.
To Jakoubek přivedl poprvé před kameru Karla Gotta a napsal mu Písničku pro Martinu, kterou Gott zpíval v pořadu Zvědavá kamera. Jenže přišel konec 60. let a Jakoubek směl pracovat jenom v kotelně. Písničky mohl po léta psát jen do šuplíku. Za svůj život jich a šansonů napsal více než 350.
Známý publicista Jan Petránek o královédvorském rodákovi napsal: "Jarda za největší zlo považoval lidskou blbost a dehydrataci. Proto míval téměř vždy při ruce skleničku a stejně tak pohotově na špičce jazyku aforismus. Kvalita obsahu oné skleničky většinou závisela na jeho chudé kapse, kvalita aforismů však bohudík na tom nikdy závislá nebyla."
Před čtvrtstoletím hazard, dnes bowling
V 80. letech proslul podnik jako tajná herna hazardu. Hrálo se "plátýnko", česká obdoba rulety, při níž šlo o velké peníze.
"Hrávalo se v bývalé trafice a bývalém bytě Laušmanů. Od výčepu tam vedlo signalizační zařízení, ve dveřích bylo jen kukátko. A když se objevili esenbáci, dostali hráči hazardu signál. Okamžitě zhasli a ztichli. Policajtům pak bylo divné, že kolem hostince parkují fára z Prahy, Liberce, Budějovic, Hradce, ale uvnitř sedí jen hrstka místních obyčejných lidí," vzpomíná Václav Ryba.
Původní sál U Laušmanů
Místo sálu je dnes v hostinci U Laušmanů bowling
Když v roce 1991 lokál od rodiny Laušmanů krátce po restituci kupoval, měly historické dokumenty jako úřední datum rok 1895. "Ale už tehdy v nich bylo napsáno, že to byl dříve hostinec," říká Ryba, který podnik postupně renovuje.
Když totiž hospodu koupil, byla hodně zruinovaná. "Byla obouchaná a měla stará rozsekaná okna. Zpočátku jeden můj známý pravidelně vozil do Dvora Králové z Krkonoš autobusy holandských turistů. A ti si vždy fotili, kam lezou," vzpomíná s úsměvem Ryba. Starý sál proměnil v bowling a opravil dům zvnitřku i zvnějšku. Lokálu se ale snaží ponechat vizáž staré, útulné hospody.
Při rekonstrukci zjistil, že hostinec byl třikrát přistavovaný a našel v něm i kolejnice pro zavěšené maso. "Asi tu byl i řezník," míní Ryba, který vede restauraci se synem.
