Bratři Nedvědové, milovaní melodici i zatracovaní kýčaři, ale hlavně zpěváci od Pánaboha, došli z trampské osady přes Portu a vyprodaný Strahov až do nováckých estrád.
ObsazeníHonzu hraje Jan Sklenář, Františka Jan Vápeník, jejich tatínka, trampa a odbojáře, Jakub Tvrdík. Zora Valchařová Poulová ztvární role maminky a trampky Marušky, Lenka Loubalová starší trampku a moudrost lesa, Marta Zaoralová kamarádku z dětství a tajemnou indiánku. V rolích trampů, fízlů, svazáků a promotérů se objeví Vojtěch Dvořák a Lubor Novotný. Autorkou scénografie je Lucie Labajová, kostýmy navrhla Lenka Odvárková, o hudbu, v níž nebudou chybět ani aranže známých nedvědovek, se postaral Jakub Kudláč, dramaturgie se ujala Jana Slouková. |
Jan, hitmaker srovnávaný co do melodií s Petrem Ulrichem i Paulem McCartneyem, byl za reálného socialismu s Brontosaury advokát všech trampů, jenž v kapitalismu neváhal v silvestru cifrovat na playback v kroji vedle Novotného a Bohdalové.
Fenomén folkového dua se stal inspirací pro představení Medvědi, které má ve studiu Beseda premiéru v sobotu v 19 hodin. Pro Klicperovo divadlo a režisérku Annu Petržalkovou napsala scénář Simona Petrů.
Jako motto si tvůrci vzali věty prvorepublikového trampa a spisovatele Gézy Včeličky: „Tramping není ani móda, ani sranda, ani sport, je to duševní erupce nahého lidství, patřící pod konkrétní pozitivní barvu: pod vlajku, která vane vichrem jeho tužeb. Tramp chce svobodu dálek, sbratření chudých, potřebuje velkou ideu.“
Scénář psala dlouho. „Nejvíce času zabralo přemýšlení, jak se na toto téma podívat vlastníma očima, očima generace, kterou fenomén trampingu zasáhl spíš z rychlíku. A nejvíce boje mě pak stálo pokusit se s tím prchajícím fenoménem nasednout do stejného vagonu. Toho posledního v celém vlaku. Kde všichni se znaj znaj znaj a blázněj a zpívaj a po cestách dál dál dál hledaj normální svět,“ říká s úsměvem.
Zpočátku byl tramping pro ni velmi vzdálený i absurdní. „Pak jsem si však musela přiznat, že tramping je v Čechách fascinující fenomén, který se rozvíjel už od 20. let jako obrovské hnutí, které vzniklo ze skautingu, ponechalo si jeho principy o pravdě, přírodě a přátelství, ale zbavilo se organizovanosti a zůstalo jen svobodným vláním v přírodě, což se mi začalo líbit.“
Co není lživé, je vzácné a cenné
A dodává, že by bylo lehké přejít Nedvědy s lehkým úsměvem i třeba s úšklebkem. „Lidé se tou jednoduchostí stále znovu a znovu dojímají, dotýká se jich, hojí jejich trápení a spojuje je. Opravdovost je pro mě nejvíce fascinující na fenoménu Nedvědů. Opravdovost, kterou v sobě a kolem sebe lidé chtějí stále hledat. Co není lživé, je vzácné a cenné a dotkne se to snad každého,“ říká Simona Petrů, která s režisérkou připravila už Tichého Tarzana či P. Š. T. o Strýčku Jedličkovi, Štěpánce Haničincové a Dádě Patrasové pro Divadlo Husa na provázku.
Režisérku Annu Petržalkovou lákalo na fenoménu Nedvědů, že posune hranice své tolerance a zbaví se ukvapených předsudků. „Že pochopím, co všechno se za tímto fenoménem skrývá. A také pro to, že muži jsou nesmírně krásní, když hrají na své nástroje. A nic vás nezahřeje víc než pěkná česká písnička. A my zdaleka nezůstaneme jen u jedné,“ říká režisérka.
Nejtěžší na inscenaci je, že ač nejde o dokumentární biografii, je nutné uvážlivě zacházet s fakty, domněnkami, klepy. „Nepůjde však ani o žádnou bulvární taškařici,“ podotýká.
