RECENZE: Hradecký Evžen Oněgin uhrane. A to šetří verši, nikoliv poezií

Královéhradecké Klicperovo divadlo připravilo Puškinovu klasiku Evžen Oněgin. Režie romantického díla se chopilo populární režisérské duo SKUTR, v titulní roli se objevil Miroslav Zavičár.

Podplukovník od letectva v.v., jenž se mi stal dědou, měl jasno: „Oněgin? Nejdřív chce ona jeho, pak on ji a je konec.“ Slavný ostravský Evžen Oněgin před osmi lety měl ve verzi Jana Mikuláška na černobíle stylizovaném jevišti pingpongovou pálku, ale verše Alexandra Sergejeviče Puškina zůstaly. V nové hradecké inscenaci romantického veledíla, kterou v Klicperově divadle nastudoval tandem SKUTR - Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, sice zbylo z veršů jen torzo, ale poezií, ať už nejtišší lyrikou, až tělesně vášnivou, čistě výtvarnou, nebo křehce klaunskou, to v ní přetéká jak rozbouřená Něva v Puškinově Měděném jezdci.

Jako by se malíř Repin s burlaky i krvavým Ivanem Hrozným stal moderním impresionistou i milovníkem grotesky. Snad bude zklamán, kdo si chce odškrtávat známé strofy, ale přistoupí-li po hřmotném prologu s erotikou a regulemi soubojů na obrazivost, rytmus a atmosféru, může mít zážitek, neřku-li až fyzický prožitek, jak z četby nejlepší poezie v koutě nejintimnějším. Kukučka s Trpišovským s romancí špatně milovaných nakládají podobně jako s podmanivým Labutím jezerem, vycházejí z herců a jejich improvizací, ale ještě víc šetří slovy. Jako by na velké plátno vršili střípky, barvy, dojmy, přízraky, situace, nálady, jež, jak jde čas, zůstávají mimoděk v podvědomí čtenáři či divákovi nejen Puškina, ale i Lermontova, Čechova či Gogola.

Je to Rusko důvěrně známé, přitom snové, spíš tušené než viděné, což určuje scéna Jakuba Kopeckého, ohromná zimní zahrada plná přízraků s patinou omšelosti a dávné opuštěnosti, v níž ani jedna rekvizita není zbytečná. I skvělý Hynek Pech jako mrtvý Larin budí dojem, že ho na jevišti zapomněli už od premiéry Tří sester v roce 1901. Oslní i nádherné kostýmy Simony Rybákové, carské Rusko střihlé pařížskou secesí, ale s vročením 2015. Po dlouhé době se naplnila dávná slova mé babičky (když už jsem zmínil podplukovníka), že na jevišti mají být jen hezcí lidé.

Aby nedošlo k omylu, hradecký Evžen Oněgin není žádnou odtažitou a zapeklitou alternativou či šifrou pro vyvolené, naopak je vstřícným lyrickým dramatem podminovaným nenaplněným citem, který by se dal krájet. To umocňují sugestivní, byť střídmá muzika Michala Nejtka, jež si rozumí s ruskými lidovkami i Georgesem Brassensem, a také zcizovací gagy, komentáře a hlavně přesně dávkovaná nadsázka. Herci jsou chórem, každý má však své velké sólo.

Larinová, opět vynikající Martina Nováková, propadá nadšení z každého hosta i dopisu z města, Kamila Sedlárová dala tetě z Petrohradu elegantní zkaženost a erotický náboj, generál Ondřeje Malého je esencí všech carských důstojníků, co literatura zná. Beze slov si vystačí Natálie Holíkové v poetické etudě Oněginovy kočky a nevolnice Anisja Isabely Smečkové Bencové reaguje na gesto, že je volná, bezradně: „Tak já zůstanu tady.“ Rusko ve zkratce.

Každé postavě včetně chůvy Marie Kleplové se daří, že ji po prvních dvou třech větách divák zná a její osud by rád sledoval i po oponě. Přesnou míru slídivosti a neodbytnosti našel pro svého venkovana Zareckého David Smečka, jeho zablácená a rušivě upachtěná realita s mandolínou v salonu smetánky práská jak bič.

Říká se, že Bůh je v detailu. Ten divadelní dvojnásob, z čehož těží nejen SKUTR, ale i hlavní herecký kvartet, ač Marie Poulová jako Olga trochu opakuje svou loňskou Julii, zejména dojde-li na dychtivou prostotu nepolíbeného neviňátka. Dojemný Lenský je první zdejší velká role Vladimíra Polívky, který ukryt za brýlemi Harolda Lloyda hraje nesmělého groteskního lyrika vláčeného okolnostmi, jež ústí v tragédii. Protipólem je mu suverénní Miroslav Zavičár v titulní roli, znuděný petrohradský zlatomládežník, rozevlátý volnomyšlenkář s potměšilostí hada z ráje, při vší poživačnosti i světské póze petrohradské „star“ zranitelný a osamělý.

Jak by řekl Miroslav Horníček, odpusťte vzrušenému, ale já superlativy odmítám šetřit. Nejen u Polívky a Zavičára, jejichž fatální souboj bez jediného výstřelu podtrhuje krásný lyrický humor, ale hlavně u Pavlíny Štorkové, budoucí členky Národního divadla.

Evžen Oněgin

90 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

premiéra 7. března 2015

režie: SKUTR

hrají: Miroslav Zavičár, Pavlína Štorková, Vladimír Polívka, Marie Poulová, Isabela Smečková Bencová, Ondřej Malý, Kamila Sedlárová, Martina Nováková, Natálie Holíková, Marie Kleplová, Hynek Pech, David Smečka

Je spousta druhů divadelního ticha, ale jen jedno umí až řvát a bolet. To, které ovládá s citem pro detail Štorková. Po Richardovi III., Velké mořské víle či Labutím jezeru ho k dokonalosti dovádí právě jako křehká Taťána v Oněginovi. Ať už čte proslulý dopis, stýskání zahání banalitami z listů pro správcovou nebo ve finále, ač miluje, odmítá.

Věřím, že až opadne nervozita a tempo získá na jistotě, herecky i obrazově znamenitá imprese ještě zesílí, třeba i v zatím rozmlženém momentu, v němž se Taťána do Oněgina zamiluje. Aby každý citlivý divák odcházel zasažen a s pocitem viny, kolik večerů promarnil tím, že si neotevřel slavnou Puškinovu knihu.