RECENZE: Evropa to nebude mít lehké, Braňo Holiček jde k jádru krize

Premiérové potlesky bývají ošidné, nechci ani rozšiřovat už dost přemnožený zástup špatných proroků, přesto jsem cítil, že Evropa, kterou v hradeckém Klicperově divadle připravil režisér a herec Braňo Holiček, to nebude mít u publika snadné.

A nejen proto, že se stylově zcela vymyká současné hradecké dramaturgii. Přitom jde o výjimečnou a současnou inscenaci, jíž ubírá snad jen zasazení na „měšťanskou“ velkou scénu, komorní studio Beseda by posloužilo lépe.

Braňo Holiček s dramaturgem Tomášem Jarkovským a herci Janem Bílkem, Lenkou Loubalovou, Natálií Řehořovou, Vojtěchem Dvořákem, Jiřím Panznerem a Josefem Čepelkou nejdou po povrchu, nepolitikaří, nepodléhají názorovým proudům, neposluhují, neutíkají se k aktuální satiře ani k balastu soudobých populistických klišé, ale míří zvolna a přesně k podstatě Evropy a jejím krizím, aniž by vynášeli soudy.

Evropa

80 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Premiéra: 27. února 2016

Režie: Braňo Holiček

Hrají: Lenka Loubalová, Jan Bílek, Natálie Řehořová, Vojtěch Dvořák, Jiří Panzner, Josef Čepelka

Nad jednoduchou scénou Nikoly Tempíra, rozparcelovanou na pět zahrádek, nehnutě visí portréty evropských lídrů, zlých i dobrých, od Napoleona a Churchilla přes Hitlera, Franka a Ceausesca až po Jana Pavla II., Lecha Walesu, Václava Havla a Angelu Merkelovou.

Zahrádky obývá mladý pár, který zlikvidoval babiččiny růže a břízky kvůli relaxační zóně pro jógu, dále starší dáma sbírající igelitky, starý profesor germanistiky s věčně puštěnými zprávami v rádiu a odrzlý mladík, neujasněný uzel civilizačních neuróz a komplexů včetně závislosti na sexu. Kostýmy Petry Vlachynské je v jemné nadsázce spolehlivě charakterizují.

Zdánlivě nepodstatné mikropříběhy se stále více propojují, rytmus inscenaci udávají projíždějící rychlíky pojmenované po evropských velikánech kalibru Dvořáka, Kafky, Čapka či Mozarta a blížící se bouře. Jako by poslední tísnivé minuty odbíjely samotné civilizaci stojící na křesťanských základech, které se připomínají velice nenápadně a nevtíravě. Poznala by vůbec dnešní Evropa příchod Spasitele?

Ohromnou devízou inscenace je nejen invence samotných herců, ale i jejich samozřejmost v replikách, gestech i v neustálém pohybu, jenž je kontrastem k monotónní nehnutelnosti celého tvaru. V ní jako by byl zabředlý všudypřítomný strach a také režijně skvěle, přitom jednoduše ztvárněná lidská lhostejnost. Nebo neutralita.

Holiček víc než kdokoliv jiný z hradeckých inscenátorů spoléhá na divákovu fantazii, která si mnohé obrazy musí dotvořit a „dohrát“ sama, nepodtrhává důležité a moralitu si nechá na poslední větu, jež skutečně až fyzicky zabolí. Proto i pomalejší tempo, které umocní nezadržitelnost konce, jejž se nesluší prozrazovat. Přitom se hluboce zaryje v paměti stejně jako mnohé zdánlivě banální situace.

Braňo Holičkovi se do půldruhé hodiny na jedno jeviště skutečně vešla celá Evropa. To, co se na první pohled může zdát jako studentské cvičení alternativní katedry DAMU, klame tělem. Jde o přesnou a pečlivě vystavěnou minimalistickou smutnou grotesku, ne nepodobnou formanovsky hořkým hasičským bálům, jež s ostrostí břitvy pojmenovává bohatou a nestrádající Evropu současnosti, byť scéna zahrádkářské kolonie s kutilským kýčem svádí spíše k českému pohledu na věc.

Že nejde zrovna o hezké pokoukání, není už problém strohé inscenace, v níž výteční herci činí z lidského pinožení mistrné zkratky, aniž bychom si pořádně všimli, že bez mrknutí či uzardění stihnou porušit všechna přikázání Desatera.