Zpěvačka zmizela 6. srpna 1988 údajně beze stopy. Vyšly o ní desítky svědectví, protokolů i senzačních článků s příchutí tajemna.
„O Pavlíně už bylo řečeno i napsáno úplně všechno. Nic nového se neobjeví,“ tvrdí folkový muzikant Jiří Smrž, který s Braunovou vystupoval a psal pro ni písničky.
Nejčtenější krimipomníčky |
Štíhlou dlouhovlasou zpěvačku popisují její známí jako nespoutaný živel. Než začala vystupovat s jihočeskými kapelami Minnesengři a Sem Tam, studovala v Plzni pedagogickou fakultu. Rodačku ze Sokolova ale táhlo víc hudební nebe.
Od poloviny 80. let se stala hvězdou folkových a bluegrassových kapel. Imponovala nejen atraktivním vzhledem, ale i originálním projevem. Lidé, kteří jí byli nablízku, se shodují: Žila jak o závod.
Zajímala se o klasickou literaturu, studovala jazyky, skládala písničky, střídala přátele. Aby byla blíž jihočeským muzikantům, přestěhovala se k babičce do Strakonic. Měla před sebou první desku.
Na sraz už nepřijela
Voda se nad ní zavřela 6. srpna 1988. Ten den měla dorazit do Budějovic na schůzku s Minnesengry a s nimi pak pokračovat na koncert do kempu v Černé v Pošumaví u Lipna.
Podle její strakonické babičky odešla ráno na vlak, který jel do Budějovic. To bylo naposled, co žena svoji vnučku viděla. „Když nepřijela na sraz a potom ani na Lipno, začalo nám to být divné. Další dny jsme sháněli její rodiče, 10. srpna až po čtyřech dnech začalo oficiální policejní pátrání,“ říká Jiří Smrž.
Policisté nejdříve prověřovali cestu zpěvačky, která začínala 6. srpna v půl deváté ve směru od strakonického přechodného bydliště k nádraží. Pátrání postavili na několika verzích: Sebevražda, násilný čin, útěk s milencem, zavlečení do ciziny nebo útěk za hranice. Nejpravděpodobnější pro ně byl scénář, že hledaná nenastoupila do vlaku, ale že šla - jako častokrát - na stop. Podle její kolegyně, zpěvačky Pavlíny Jíšové, Braunová často řešila přesuny po republice právě stopem.
„Několik týdnů předtím, než zmizela, jsme spolu jely stopem z Ústí nad Labem. Natáčely jsme s Poutníky desku Wayfaring Stranger, zpívaly jsme do ní vokály. To bylo naposled, co jsme spolu stopovaly. Od té doby, co Pavlína zmizela, jsem to už nikdy neudělala,“ líčí Jíšová. Podobně jako další muzikanti se ve skrytu duše domnívala, že Braunová utekla takzvaně za kopečky a po roce 1990 se vrátí.
Nové detaily v kauze. Našli botu a kabelku
Na to čekali marně i kriminalisté. „Jako nejsilnější verze zmizení se nám od počátku jevil násilný čin. Braunová mohla to ráno podobně jako jindy stopovat. Riskovala, protože pro muže byla atraktivní. Druhou možností je zavlečení do ciziny,“ říká po 27 letech emeritní policejní komisař Jaroslav Zachariáš, který byl v době zmizení členem pátracího týmu.
Zároveň upřesňuje detaily, o kterých se žádný z autorů článků o zmizení zpěvačky ani z jejích známých nikdy nezmínil. „Našli jsme některé její věci v lese pod kopcem kousek za Strakonicemi,“ prozrazuje.
Podle Zachariáše to byla jedna bota a prázdná kabelka, věci, které evidentně Braunové patřily. Místo nálezu je nedaleko od silnice po pravé straně výpadovky na Budějovice. Zvedá se nad ním zalesněný kopec. Pod ním někdy zastavují řidiči, když si chtějí ulevit nebo odpočinout.
„Samozřejmě, že jsme kousek po kousku prohledali celý kopec, i se psy. Nic jiného se už nenašlo. V té době jsme ještě nepracovali s metodou DNA. Pátrali jsme ve zdravotních dokumentacích, porovnávali kosterní nálezy, zubní otisky, o pomoc požádali i kolegy z Německa a Itálie, vyzývali svědky,“ popisuje.
Na rozdíl od některých známých Pavlíny Braunové, kteří na pomoc později povolali senzibily, Zachariáš těmto metodám nevěří. Tito specialisté dokonce označili v průběhu dalších let několik míst, kde je hledaná nebo její tělo, ale nikde se další stopy nenašly.
Ačkoliv je podle Zachariáše po dvaceti letech pátrání po Pavlíně Braunové formálně odloženo, případ stále žije. Policisté dál kontrolují a srovnávají nalezené kosterní pozůstatky, dokumentaci stomatologů, od příbuzných zajistili vzorky DNA, přijímají poznatky a svědectví.
