Umělecký obor, kterým se výtvarník zabývá, lze přirovnat k meditaci. Jedno z jeho oblíbených míst leží mezi Suchovršicemi a Adamovem na Úpě.
„Je tady hodně materiálu, mám z čeho vybírat. Oválné kameny jsou všude, já mám ale rád, když jsou trochu hranaté. A navíc je tady klid,“ říká umělec, který si záměrně vybírá těžko přístupná místa. Právě klid je pro tvorbu, která vyžaduje extrémní soustředění, nezbytný.
V řece je málo vody a už z dálky je vidět klenutý oblouk, který z asi 15 oválných kamenů vytvořil Novákův kolega. Jinak sem kromě rybářů nikdo nezabloudí. Výtvarník má zásadu, že nepoužívá kameny ponořené ve vodě:
„Nechci zasahovat do řeky, na každém kamenu ve vodě je spousta života. Snažím se v přírodě zanechat co nejmenší stopu.“
Jak postavit kámen na špičku
Díla vznikají vždy až přímo na místě, předem stanovený koncept Novák nemá. Z pláže si vybírá zhruba tříkilový kámen trochu připomínající hlavu, pak ještě jeden menší, který vypadá jako pštrosí vejce. Obě „součástky“ čistí v řece a pak trutnovský umělec v podřepu začíná na velkém základovém kameni balancovat.
Rozhovor utichá, Novák drží kámen oběma rukama a soustředěně hledá tu správnou polohu. Dlaně co chvíli jemně uvolňuje a zkouší, zda „hlava“ dokáže stát bez pomoci. Po čtvrthodině je tu konečně magický okamžik: kámen stojí na špičce, styčná plocha má sotva několik milimetrů. Vybalancovat menší kámen je pak pro sochaře už hračka.
„Dělám to hlavně kvůli prožitku při balancování, člověk se dostane do stavu, kdy přestane na všechno myslet. Je to něco na způsob meditace,“ poznamenává Novák po dokončení prvního díla.
Někteří balancéři údajně dokáží takto meditovat i šest hodin. „Přestávka je na škodu, protože člověk ztratí veškerý kontakt, který předtím s kameny měl,“ upozorňuje.
Zbourej sochu a zkus to sám
Přestože laikovi připadá vzniklá skulptura neuvěřitelně, její autor ji považuje za jednoduchou věc a na důkaz mě vybízí, ať sochu zbourám a zkusím znovu postavit. Větší z kamenů jen trochu uvolním z „magické“ pozice. Snažím se ho dát do stejného postavení, ale kymácí se na všechny strany. Chybí mi cit v prstech, soustředění i trpělivost. Po pár minutách bezvýsledného snažení svůj pokus vzdávám.
Kameny z vody nebere, jsou součástí života řeky.
Novák mezitím bleskově stačil postavit další skulpturu. Dva kameny na sobě stojí v nepřirozené poloze a dotýkají se pouze špičkami. Další důkaz toho, že ve stone balancingu neexistují žádné limity.
„Líbí se mi na tom, že se můžu pořád zlepšovat a pouštět se do těžších a těžších balanců. Nemá to žádný konec. Někteří umělci ve světě už mají svůj rukopis, jejich díla člověk pozná na první pohled,“ vysvětluje.
Během jedné hodiny postaví ještě další ukázku, opět úplně odlišnou a opět popírající gravitaci. Čtyři oválné kameny dokáže srovnat na sebe, přestože dva, které jsou uprostřed, nápadně trčí do stran. Vrchní kámen funguje jako závaží, bez něj by se krkolomná konstrukce zbortila.
S fotkou musí spěchat
Poslední výtvor je technicky nejnáročnější, Novák proto pořizuje několik snímků zrcadlovkou. Fotka je totiž tím jediným, co po dokončení díla zbude. Kameny navrstvené na sebe umělci nechávají přírodě napospas.
Zanechat po sobě co nejmenší stopu. Sochy spadnou, až přijde čas.
„Někdy se mi stane, že to nejde vyfotit tak, jak bych si představoval. Stává se mi také, že postavím opravdu dobrou věc, ale než vytáhnu foťák, spadne,“ přiznává.
Některé sochy vydrží v korytu řeky pár hodin, jiné i několik týdnů. V interiéru je jejich životnost mnohem delší. Novák několikrát také zažil to, co popisují i jiní balancéři. Dílo, ke kterému se po čase vrátil, se samo od sebe zhroutilo před jeho očima.
„Je to zvláštní pocit, jako by nějaké mystično,“ poznamenává. K řece chodí v průměru dvakrát týdně a ve společnosti vody a kamenů dokáže strávit třeba i celé odpoledne. Vytvořil už desítky kompozic. Za magické místo považuje Úpu v Horním Maršově.
Balancování už je posedlost
Balancování se Novák začal věnovat před třemi lety. Impulzem bylo video mistra v oboru Michaela Graba.
„Nevěřil jsem, že je něco takového vůbec možné. V létě často chodím se psem kolem řek, a tak jsem přesně věděl, kam pojedu. Když jsem na Zlatém potoku poprvé postavil kámen na špičku, byl to neuvěřitelný pocit. Od té doby se z toho stala skoro posedlost,“ vzpomíná vyučený nástrojař na začátky.
Dnes má kameny i ve svém bytě, aby mohl balancovat také v zimě. Letos na jaře měl Novák v trutnovské Galerii draka první samostatnou výstavu fotografií, pořádá workshopy, na kterých do tajů stone balancingu zasvěcuje začátečníky.
Do čtyřiatřicetiletého umělce, který pro svou tvorbu potřebuje úplný klid, by málokdo řekl, že je velkým příznivcem elektronické hudby. Jednou za měsíc vystupuje jako DJ v hudebním klubu.
„Balancování se věnuju, když se potřebuju vyklidnit, hraní naopak, když mám potřebu se vybláznit. Při hraní beru skladby, které někdo složil, a vytvořím z nich set. Při balancování používám kameny, které udělala příroda, a také je sestavuju v nějaký celek,“ přirovnává Novák.
