Rodina sedláků ze Lhoty pod Hořičkami na Náchodsku přišla o polnosti, stroje i zvířata, když musela vstoupit pod nátlakem do družstva. Jejich stodolu od té doby využívali družstevníci. Nástupnický zemědělský podnik s žalobou na vydání majetku nesouhlasí a přeje si, ať ji soud zamítne.
Stará paní dorazila k prvnímu jednání v květnu osobně, ale soudce Stanislav Findejs ji nevyslechl. Nyní její advokát navrhoval, že soudce může provést výslech u ní doma, ale ten to odmítl. Její výpověď by prý nic nového nepřinesla, stejně jako výslech její devadesátileté příbuzné.
Žena oslavila 24. dubna sté narozeniny. Když bilancovala na slavnosti, neskrývala, jak moc se jí nenapravená křivda se stodolou dotýká.
Ve Lhotě prožila celý život, hospodařila s otcem Františkem Petirou na deseti hektarech, pomáhala s koňmi, vzala si za manžela učitele a měla dceru.
V 50. letech rodina dlouho vzdorovala, než nuceně vstoupila do zemědělského družstva. Čelili výhrůžkám, že je vystěhují. Pak žena pracovala v družstvu v kravíně či u slepic, v důchodu byla ve školní jídelně na Hořičkách.
„Nás jezeďáci okradli o stodolu. Doteď ji nechtějí vrátit, nic si nepamatují, nepřiznávají se k tomu. Já jim to přeju, ale nedali nám za to cihlu ani lopatu písku, zatímco my jsme se tam dřeli celá rodina a chudák babička si tam rozbila hlavu. Tenkrát v 50. letech přišel můj otec a budil mě s manželem o půlnoci, že si přišli pro mlátičku. Otec jim nadával, že jsou zloději. A vedoucí z družstva mu říkal: Kdybys, dědku, nebyl tak starý, z fleku bych tě nechal zavřít. Prožila jsem dost a nechtěla bych to zpátky, ale pak mě z toho vzpamatovali moji vnuci, vnuk Jířa se do toho vpravil a začal hospodařit. Všichni jsou už po smrti a ti, co jsou živi, si nic nepamatujou, ale tu stodolu bych chtěla zpátky,“ řekla Jiřina Vejnarová.
Hospodářství se po restitucích ujal její vnuk Jiří Kricnar, stodoly se však rodina nikdy nedomohla.
Okresní i krajský soud už se případem zabývaly od roku 1994. Tehdy požádali o určení vlastnictví k polovině stodoly vnuci Jiří a Kamil Kricnarovi. Opírali se o darovací smlouvu od své babičky a matky. Soudy to však zamítly a hradecký krajský soud doporučil, aby se rodina domáhala nároků podle zákona o půdě. Vnuci však namísto toho podali stížnost k Ústavnímu soudu, který ji zamítl.
Kvůli uplynutí lhůt už nebylo možné o majetek žádat v restituci. Podle advokáta stoleté paní by se však soudce neměl opírat o tyto rozsudky, protože se týkaly vnuků v jiném právním postavení.
„Paní chce to, co řádně zdědila“
Stodolu vlastnili rodiče žalobkyně manželé František a Amálie Petirovi. Maminka Amálie zemřela v roce 1958 a její polovinu budovy zdědila dcera Jiřina. Dcera s otcem pak vstoupili do družstva. Advokát Jiřiny Vejnarové však tvrdí, že nejsou žádné důkazy, že by stodola přešla na zemědělské družstvo.
„Paní chce to, co řádně zdědila a vždy považovala za své. Byla svědkem toho, když jim přišli ukrást stroje, s těmi lidmi bojovala. Družstvo dnes říká, že s jejími vnuky kooperuje, ale ona měla jiné zkušenosti s družstvem, považovala ty lidi za nepřátele, kteří jí podstatně změnili způsob života,“ vysvětlil advokát žalobkyně Jaroslav Čapek.
Nynější žaloba se domáhá vydání majetku na základě toho, že byla porušena lidská práva garantovaná Ústavou i mezinárodním právem.
„Družstvo stodolu nyní využívá, ale v 90. letech si ji od rodiny pronajímalo. Pak některý z komunistických předsedů vymyslel fintu a před notářem sepsali čestné prohlášení, že družstvo má stodolu evidovanou v účetních dokumentech. Když se jednalo o restitucích, mělo družstvo za to, že stodola patří vlastníkům, protože ji do družstva kdysi nevnesli. Také si to myslím. Není to totiž podloženo žádným právním úkonem,“ doplnil Čapek.
Tvrdí, že v zákoně o jednotných zemědělských družstvech se sice mluví o povinnosti, že budovy v majetku členů přešly na družstvo, ale jen pokud členská schůze rozhodla, že je potřebuje. Podle advokáta Čapka družstvo využilo, že vybudovalo přístavbu ke stodole. Díky tomu pak celou budovu nechalo napsat v katastru nemovitostí na sebe.
Mezi dokumenty je listina z června 1951, kdy družstvo vykoupilo nebo převzalo mlátičku a samovazač od Františka Petiry. V listině ze září 1960 o převzetí živého a mrtvého inventáře se zmiňuje i stodola za 67 tisíc korun československých.
Zemědělské družstvo Dolany však neuznává nárok na reparaci škod pro Jiřinu Vejnarovou. Podle nástupců původního družstva se otec s dcerou stali členy družstva v roce 1957 a stodola byla podle nich odevzdána družstvu v roce 1960, takže došlo k přechodu vlastnictví ze zákona.
Advokát družstva Jiří Všetečka namítl, že náhradou újmy, jak o ni žádá stoletá žena, by se musel zabývat soudní tribunál v Haagu, nikoli náchodský soud.
„Velmi obtížně se můžeme vracet k majetkové věci, která byla uzavřena u okresního a krajského soudu, pokud jde o nároky bratrů Kricnarových. Ohledně samotného nároku žalobkyně krajský i Ústavní soud přezkoumával nárok na určení vlastnictví a restituční nárok, který byl seznán po propadnutí prekluzivní lhůty,“ řekl advokát Všetečka.
Tvrdí, že združstevňování na konci 50. let už nebylo tak extrémní jako do roku 1953, takže lidé pak vstupovali do družstva, protože v tom viděli výhody, což mohl být i tento případ.
„Dnes a také už od roku 1991 až 1993 existuje a trvá symbióza mezi vnuky žalobkyně, kteří spravují restituovaný majetek, a zemědělským družstvem. Běžně spolu kooperují, obchodují a vypomáhají si při zemědělských pracích a při správě a využívání hospodářství. Toto chování je z pohledu mého klienta to, co by se dalo nazvat omluvou nebo právě zadostiučiněním,“ podotkl Jiří Všetečka.
