Petr Ficko vede dvojí život. Na jedné straně to je majitel obchodu s alkoholem a spořádaný otec rodiny, na druhé ale i dobrodruh, který se s fotoaparátem vydává na odlehlá místa planety.
Ze začátku jezdil klasicky k moři, ale brzy poznal, že to není nic pro něj. Neváhá sednout do letadla a strávit několik týdnů mezi domorodci v indonéském pralese nebo ve vyprahlé Africe. Mezi jeho nejoblíbenější destinace patří Papua Nová Guinea, Etiopie a v poslední době také Indie.
„Kdykoli jsme mohli vyrazit někam mezi lidi, tak jsem se cítil velmi dobře,“ vzpomíná na cestovatelské začátky. Právě obyvatelé různých kontinentů, sociálních a náboženských sfér jsou jeho největší inspirací. Říká, že čím víc cestujeme do nejvzdálenějších míst a poznáváme život jiných společností, tím víc poznáváme sami sebe.
„Fascinují mě kulturní odlišnosti. Například taková banalita, jako je smrkání do kapesníku. U nás je to zcela běžné, jiné kultury to považují za něco naprosto nemyslitelného. Je mi nepříjemné, že se na ostatní kultury díváme nadřazeně a snažíme se je porovnávat s naším životem, o kterém si myslíme, že je ten nejlepší. Při svých cestách se snažím porozumět cizím společnostem nepředpojatě. Tím si uvědomuji, že naše civilizace je jedinečná, ale ne jediná. Díky různorodosti lidského vyjadřování se studium cizích společností stává rozborem nás samotných,“ vysvětluje Ficko.
Nové obzory mu otevřelo absolvování kurzu kreativní fotografie, začal se věnovat hlavně černobílé fotografii. Dlouhou dobu se bránil digitální technologii a snímky pořizoval klasickou cestou.
Čím víc jizev, tím krásnější
Jedna z jeho prvních cest vedla do Etiopie, kde poznal zvyklosti kmene Hamarů žijících u řeky Omo. Mluví se o nich jako o nejkrásnějším kmeni v Africe, charakteristickým rysem je, že si těla i vlasy potírají směsí hlinky a másla.
„Když je přes 40 stupňů, teče jim to všude a je to hodně cítit. Nemusí to být úplně pro každého, ale po několika dnech si člověk zvykne,“ říká Ficko, který na černém kontinentu dokumentoval také způsob, jakým se zkrášlují jiné kmeny.
Fotograf Petr Ficko na jedné ze svých výprav do Afriky.
V Etiopii zaznamenal zblízka mimo jiné drsnou podívanou, která předchází rituálu bull jump. Při něm teenageři přecházející do dospělého věku musejí nazí opakovaně přeskákat několik krav tam a zase zpátky. Rituálu předchází mrskání dívek prutem.
„Je to brutální podívaná. Dívky mají na zádech velké krvácející rány, které si vysypávají popelem, aby jizva vylezla co nejvíce na povrch. Dívka, která má největší počet jizev, dává najevo, že ona je ta nejvíc žádaná,“ vysvětluje fotograf.
Ve sbírce má také několik snímků členů kmene Mursiů, jejichž ženy si do spodních rtů umisťují terakotové talířky s průměrem i přes 20 centimetrů. V Etiopii byl náchodský fotograf dvakrát. „Pokud je možnost, tak se do stejné země vracím. Mám vždycky pocit, že jsem tam něco zapomněl,“ vykládá.
Nemohl si nevšimnout, jak se Afrika mění a jak i zde začíná vládnout kult peněz. Domorodci si za pořizování portrétů běžně nechávají platit. „Bílého člověka považují za chodící kasičku, musíte platit skutečně za každé cvaknutí. Bohužel kmeny jsou někdy nepříjemné až agresivní. Když jim peníze nechcete dát, vezmou si je prostě samy.“
Za kanibaly šel dlouhou cestu pralesem
Zajímavé cesty podnikl do Asie. Pobýval na „ostrově šamanů“ Siberutu v západní části Indonésie a také mezi stromovými lidmi na Papui Nové Guinei.
„Absolvujete dlouhou cestu pralesem, kolikrát nemáte moc co jíst. Člověk se sám se sebou pere, ale touha po poznání místních lidí je obrovská,“ vzpomíná na pralesní výpravu za kmeny Kombajů a Korowajů, v minulosti proslulými kanibalismem.
Náchodského cestovatele v Asii okouzlil také Myanmar (Barma) s gigantickými buddhistickými pagodami. Další buddhistickou zemí, kterou navštívil, je Bhútán. Země, kde je zakázáno kouření a igelitové tašky, se proslavila indexem hrubého národního štěstí: nejúžasnější lidi, fantastická příroda, buddhismus.
Cesta za svatými muži
Fickovi učarovala i Indie. Byl třeba svědkem monumentální hinduistické poutě Maha Kumbh Mela, která se koná jednou za 12 let a je největším náboženským svátkem na světě. Posledního „ročníku“ se prý zúčastnilo 100 milionů lidí. Na jednom místě jich bylo více než 30 milionů. Jediným cílem poutníků je vykoupat se v řece Ganze a smýt své hříchy.
„Podařilo se nám dostat do průvodu směřujícího k řece. Když jdete a zezadu se na vás valí tisíce lidí a proti vám jdou další tisíce, uvědomíte si, že vystoupit vlastně ani nejde,“ říká Ficko.
V jiné části Indie, ve státě Gudžarát, pořídil kolekci snímků svatých mužů – sádhů, kteří se zřekli hmotného majetku a obrátili se k askezi a duchovním hodnotám. Při meditacích mohou legálně ve velkém konzumovat hašiš, se svým tělem dělají neuvěřitelné věci. Třeba si na přirození připevňují závaží nebo ho omotávají kolem bambusové tyče.
