Vystudoval neurologii, ale jeho oborem se stala lidská noha. Lékař Miroslav Havrda z Hradce Králové před více než 20 lety položil základy podiatrie u nás. Disciplína, které se v zámoří věnují už desítky let, u nás neexistovala.
Díky biatlonovým reprezentantům Miroslav Havrda navázal kontakty na Novém Zélandu. V 90. letech jezdil na odborné stáže a přivezl speciální tvarovatelné vložky do bot. Ordinací mu prošli čeští reprezentanti, mistři světa a olympijští vítězové.
„Udělali jsme za těch pár let neuvěřitelný pokrok. Amerika je stále ještě někde jinde, ale troufám si říci, že západní Evropu jsme už dohnali,“ říká duchovní otec české podiatrie. Hradecký rodák v roce 2001 spoluzaložil Českou podiatrickou společnost, přednáší a vzdělává lékaře i fyzioterapeuty.
Když jste se začátkem 90. let začal věnovat podiatrii, tento obor u nás neexistoval. Jak si to vysvětlujete?
Poslední sponzor a propagátor podiatrie u nás byl Tomáš Baťa, konec nastal s likvidací soukromého podnikání. Baťa do každé prodejny zavedl pedikúru, za první republiky tu pracovali ortopedičtí ševci. Do podiatrie patří diagnostika a léčba nohy, fyzioterapie, tvorba individuálních vložek, pedikúra. Od Československa na východ tento obor neexistoval. Částečně ho suplovala pouze protetika (disciplína zabývající se výrobou, aplikací a opravou ortéz a protéz, pozn. red.), což je ale obrovsky široký obor a noha tam byla v podstatě až na konci. Operace nohou prováděli chirurgové a ortopedi a o nohu se staraly jednotlivé obory medicíny. Komplexní péči o nohu však nedělal nikdo.
Miroslav Havrda (53)
|
Kde jste se poprvé dozvěděl o podiatrii?
Že jsem se dostal k podiatrii a že je tento obor v České republice, vděčím biatlonu. Pro biatlonový svaz jsem začátkem 90. let pracoval jako externista, dodával jsem jim iontové nápoje. Dali mi informaci o specialistce z Nového Zélandu, která českým reprezentantům na soustředění v rakouském Ramsau vytvořila do sportovních bot individuální termoplastické vložky. Hledala člověka, který tuto unikátní pomůcku pomůže zavést v České republice.
Zavedl jsem ji nejen u nás, ale také na Slovensku, v Polsku a Rusku. Novozélanďané v 80. letech vymysleli termoplastické hmoty, do kterých se dá vytvořit otisk chodidla. Zároveň jsem se dozvěděl, že se otisk dá korigovat. Do té doby jsem o tom nevěděl vůbec nic. Jezdil jsem na stáže na Nový Zéland, do USA, Německa a Belgie k odborníkům, kde jsem se učil od místních podiatrů.
Původní profesí jste neurolog. Bylo těžké se přeškolit na podiatra?
Neřekl bych, že jsem se nějak přeškoloval. Z neurologie stále vycházím. Využívám to, co jsem se naučil v Česku, a doplnil to o nové poznatky ze světa. Obor nazývám neuropodiatrie.
Nakolik klíčová byla pro vaši kariéru stáž na Novém Zélandu začátkem 90. let?
Byl to pro mě trochu šok. Ve městě Christchurch na Jižním ostrově bylo snad 50 podiatrických pracovišť, která se starala o nohy. Všude to dělali trochu jinak. Měl jsem štěstí, že jsem měl učitele, u kterého jsem byl na stáži. Vytvořil jsem si dobré vztahy, že Novozélanďané za mnou pak přijeli do České republiky a mohl jsem se od nich učit i u nás.
Nebyli pacienti s problémy pohybového aparátu zpočátku trochu skeptičtí, že jim mají pomoci termoplastické vložky do bot cenově srovnatelné s kvalitními botami?
Bylo to něco převratného a unikátního. Prvními klienty byli vrcholoví sportovci: tenisté, atleti, hokejisté a fotbalisté, kteří hledali způsoby, jak utužit zdraví, ale zejména pomoc při zdravotním problému. Rozkřiklo se to. Investoval jsem miliony korun do svého vzdělávání, vybavoval jsem praxi postupně nejen know-how, ale i moderními přístroji. Dovolím si tvrdit, že přístroje, které mám, jsou světovou špičkou. Když jsme začínali, pár vložek do bot stál měsíční plat. Dnes už je to jinak, vložky jsou stále stejně drahé, ale průměrný plat vzrostl desetinásobně.
Jak je na tom česká podiatrie dnes?
Myslím si, že docela dobře. Česká podiatrická společnost, která vznikla před 16 lety, má dnes necelých 500 členů, přidávají se další odborníci na nohu. Kromě lékařů to jsou fyzioterapeuti, pedikérky, maséři, obuvníci, protetici. Už tři roky postgraduálně vzděláváme lékaře, máme 70 absolventů. Od roku 2011 jsme členy Mezinárodní podiatrické federace, publikujeme a přednášíme. Vývoj je za poslední roky obrovský. Naším největším cílem je, aby podiatrie dosáhla statutu nelékařského zdravotnického oboru, aby byla na stejné úrovni jako třeba fyzioterapie. Například v Německu mají diabetici několikrát do roka pojišťovnou zaplacenou péči o nohy ve speciálním salonu. Tohle u nás zatím chybí.
V USA má podiatrie stodvacetiletou tradici, v Anglii stoletou. Světová podiatrická společnost slaví letos v květnu ve Stuttgartu 70 let. Podaří se někdy dohnat takovou časovou ztrátu?
Udělali jsme za těch pár let neuvěřitelný pokrok. Amerika je stále ještě někde jinde, ale troufám si říci, že západní Evropu jsme už dohnali. O tento obor je mezi zdravotníky i nezdravotníky velký zájem, protože to funguje. Jsou velké možnosti pomáhat lidem. U mnoha pacientů se nemoc manifestuje na nohách, špatný stoj, chůze i běh může vycházet z nohou. Jakékoliv postižení pohybového aparátu se dá ovlivnit prostřednictvím nohou.
Co všechno tedy o člověku prozradí jeho noha?
Už jenom to, že jednu nohu máte studenou, může naznačovat cévní uzávěr. Cukrovku signalizuje suchá kůže, odlišnosti u nehtů mohou poukazovat na srdeční selhávání nebo problémy s játry. Z výronu kotníku, který jste si udělal před 20 lety, mohou bolet záda, krční páteř, hlava nebo i čelist. V učebnicích medicíny, ze kterých jsem se já kdysi učil, byla noha většinou až v poslední kapitole, někdy jsme se k tomu ani nedostali. My jsme to v podiatrii otočili a u nohy začínáme.
Kdo k vám do ordinace chodí nejčastěji?
Většinou ženy nad 50 let trpící různými deformitami nohou. Podiatrie pomáhá u nemocí neurologických, ortopedických, revmatologických i žilních. Založil jsem ordinaci specializovanou na děti se skoliózami a poruchami stereotypu chůze. Třetí nová podiatrická ordinace, kterou jsme otevřeli v lednu, je spíše zaměřena preventivně na sportovce, vrcholové i rekreační. Radíme pacientům, jak správně stát, chodit, běhat a zdravě sportovat.
Od začátku své praxe se věnujete sportovcům, včetně vrcholových. Vyžadují jiný přístup než ostatní pacienti?
Je to podobné, pouze musím znát a pochopit biomechaniku konkrétního sportu. Potřebuji vědět, jak ten sport působí na tělo. Jinak zatěžuje svaly na noze hokejista, jinak fotbalista. Každý sport má svá specifika. U stolního tenisu a raketových sportů dochází k největšímu přetížení u palce a první hlavičky nártní kosti, kdežto u basketbalu nejvíc trpí kotník a koleno. Sportovci jsou jen špičkou ledovce, nedělám rozdíly mezi reprezentantem a babičkou, která potřebuje pomoc. Když však sportovec přijde do ordinace, je to pro mě vždy hozená rukavice, abych mu pomohl. Když potom v televizi vidím, že získal nějakou medaili, jsem rád, že jsem k tomu malinko přispěl.
Jak vyšetření chodidel a nohou posunuly moderní přístroje? Používáte metodu měření tlaků z chodidel tenzometrickou deskou - PC podobarometrii.
Pro náš obor má stejný význam jako magnetická rezonance pro chirurgy. Je to zázrak. Pás obsahuje tisíce tlakových senzorů, které převádějí analogový signál na digitální. V barevném spektru můžeme vidět tlaky chodidel při stoji, chůzi nebo běhu a zároveň sledovat pohyb kamerami, hodnotit elektromyograficky svalovou práci. Přístroj odhalí různé asymetrie, špatný nášlap, nestejnou délku končetin, těžiště člověka, přesně popíše zatěžování končetin při chůzi nebo při běhu.
Existuje něco jako civilizační nemoc chodidel? Vady, které souvisejí s naším životním stylem a se kterými se v ordinaci opakovaně setkáváte?
Civilizační nemoci jsou ploché nohy, týká se to především malých dětí. Můj děda chodil do školy bos po loukách a jeho noha byla trénovaná. Dnes lidé odmala chodí pouze po 2D površích, jako jsou asfalty, betony, plovoucí podlahy, parkety, a navíc mnohdy v pevných botách. V důsledku toho noha ochabuje a povoluje vazivo. Když to takhle půjde dál, budeme mít velké hlavy, zakrnělé tělo, placaté a málo funkční nohy. Lidé v Indii, kteří běžně chodí naboso, prokazatelně nemají takové problémy s nohama jako my. Je důležité nohu trénovat a posilovat od dětství. Když ve 40 letech začnete chodit bos nebo používat minimalistické boty, tak to je většinou už pozdě.
