Česká Skalice, zadržený německý tank na náměstí.

Česká Skalice, zadržený německý tank na náměstí. | foto: archiv Věry Vlčkové

Přestřelka i velebený opilý Rus. Badatelka se v knize vrací k válce

  • 2
Badatelka Věra Vlčková se v nové knížce vrátila k dramatickým událostem z konce druhé světové války v České Skalici. Shromáždila hlášení vojenských velitelů, zápisy z kronik, fotografie i vzpomínky pamětníků. Knihu Květen 1945 v České Skalici, bitva o město věnovala statečným obráncům města.

Zatímco jinde už slavili mír, v České Skalici to nebylo tak jisté. Již od 5. května 1945 se tamní muži připravovali k obraně města. V podvečer 9. května, když městu hrozilo obklíčení ustupujícími jednotkami SS, se do bojů také přímo zapojili. Následovalo několik přestřelek na náměstí a v ulicích.

Když přišlo hlášení z Náchoda, jaký masakr se stal u běloveské celnice, zdejší lidé už byli připraveni a čekali, co bude.

„Většinou zde veleli záložní důstojníci, bylo tu výpadové mužstvo a další. Můj táta tam také někde figuroval, ale to jsem ani nevěděla a dočetla se to až z dobových materiálů. Řada místních se v knížce dočte jmen svých dědečků nebo pradědečků. Tito lidé věděli, že to nebude tak jednoduché a jde jim o život. Neschovávali se, neutekli, ale šli bránit město, a to je obrovská věc,“ vysvětluje středoškolská pedagožka Věra Vlčková a tvrdí, že to v České Skalici mohlo dopadnout hodně zle, protože ustupující vojáci SS neměli žádné zábrany.

V předešlých knihách se věnovala českoskalické historii a osobnostem, lidem perzekvovaných na Náchodsku za komunistického režimu i obětem holokaustu. Ve městě ještě na konci války sídlila početná německá posádka a zámek v Ratibořicích sloužil štábu pořádkové polní policie. Lidé se navíc obávali, že by svou sílu mohla ukázat i armáda Mitte, jejíž velitel maršál Schörner sídlil v nedalekých Velichovkách.

Lidé odzbrojovali ustupující Němce

Když 5. května začalo Pražské povstání, Českoskaličtí vyšli na náměstí a strhávali německé nápisy. Tehdy vznikl revoluční národní výbor a místní velitelství německé posádky slíbilo, že proti civilnímu obyvatelstvu nezasáhne. Městem ze Slezska proudili do vnitrozemí němečtí uprchlíci a od 6. května tudy ustupovala německá armáda, zajatci a ranění.

Německé jednotky působící ve městě odjely 8. května odpoledne. V čele československé posádky stanul major československého dělostřelectva Roman Poláček. Lidé odzbrojovali ustupující Němce, zabírali motorová vozidla, koně i potahy, což pokračovalo i 9. května. Tehdy do města přišlo v německých uniformách na 150 sovětských zajatců, kteří odmítli jít dál, a místní jim poskytli ubytování v sokolovně. Ve městě přenocovali i maďarští vojáci bojující na straně německé armády, vraceli se tudy totálně nasazení dělníci ze Slezska i zajatci.

Lidé slavili, ale pak hlásil místní rozhlas, že od Náchoda jedou tanky SS a že vojáci střílí po obyvatelích. Farář Karel Tomíček, jeden z obránců, poznamenal ve farní kronice, že po šesti letech války bez krveprolití nastal pro Českou Skalici nejtragičtější den.

„Rozpoutaly se prudké přestřelky hned na okraji města, kde padl mladý obránce Zdeněk Střihavka, dále na náměstí, kde před radnicí byl boj nejprudší. Naši hoši pálili na německé vrahy z oken radnice a lékárny. Hrůzný byl pohled na náměstí po skončené bitce. Mnoho mrtvých Němců, koní, rozbitých vozů,“ napsal farář, který se u kostela zapojil do obrany s obvodním lékařem a dobrovolnými hasiči.

Na Bojišti padl Zdeněk Střihavka a na náměstí někdejší legionář Josef Holý, raněn byl Rudolf Klenčík. Dějiny si však s českoskalickými obránci pohrály velmi smutně. Místo vděku se jim v šedesátých letech naopak dostalo odsouzení v inscenovaném procesu.

„Ti, co veleli nebo se účastnili obrany, byli spolu s dalšími v roce 1960 odsouzeni ve skalickém monstrprocesu a skončili ve vězení.

Když jsem psala Horizonty (ne)svobody, četla jsem některé rozsudky. I když se zbraně zabavené Němcům odvážely už v roce 1945 do Hradce Králové či Jaroměře, ředitel muzea Jan Krtička si asi něco ponechal na radnici. Na půdě to vytáhli kluci, běhali s tím venku a z toho pak vzniklo, že v České Skalici se připravuje povstání.

Hradecká StB potřebovala monstrproces, protože jí hrozilo zrušení a sloučení s pardubickou pobočkou. Museli vykázat činnost,“ popisuje Věra Vlčková.

V neveřejném přelíčení u Krajského soudu v Hradci Králové dostalo deset obviněných z velezrady trest vězení v celkové délce 150 let. Vesměs staří muži byli vězněni v Leopoldově, Mírově, Valdicích a Ilavě, odkud se po amnestii v roce 1962 vrátili.

Maminka nás obložila polštáři

Českoskalické události z 9. května 1945 však měly i svého oficiálního ruského hrdinu. V Zájezdě na českoskalickém předměstí padl po přestřelce ruský zajatec Timofej Konstantinovič Levčuk. Byl coby civilní zaměstnanec přidělen k německé vojenské správě, ale týden před převratem uprchl a skrýval se u Karla Vika v Zájezdě.

Očitá svědkyně popsala, jak Rus posílený alkoholem zpoza zídky vyskočil a začal střílet na projíždějící tank. Ten se však otočil a němečtí vojáci střelili Levčuka zezadu, takže padl na Vikově zahradě. K hrobu sovětského rudoarmějce se pak po desetiletí chodívali každoročně na 9. května klanět komunističtí představitelé města s pionýry.

Čtyřiaosmdesátiletá Vilma Lábusová vzpomínala na květen 1945, jak jako třináctiletá dívka sbírala od Rusů podpisy do památníku a jak nosili Francouzům do československého kostela jídlo.

„To střílení se odehrálo ještě před příjezdem Rusů a bylo to hrozné. Bydleli jsme v nájmu v bývalém sirotčinci, ale i tam létaly kulky až z náměstí. Maminka nás obložila polštáři a musely jsme já, sestra, maminka a babička sedět na zemi,“ říká pamětnice.