Z Fotoalba města Hradce Králové. Oblíbený pohled z kopce Svatého Jána.

Z Fotoalba města Hradce Králové. Oblíbený pohled z kopce Svatého Jána. | foto: Z Fotoalba města Hradce Králové.

Ceněný cyklus uzavřelo páté Fotoalbum. Mapuje Hradec po pádu Hitlera

  • 1
Pátým dílem se uzavřel ceněný cyklus Fotoalbum města Hradce Králové, pýcha zdejšího nakladatelství Garamon. Publikace plná unikátních snímků s vročením 1945–1989 ukazuje popravu gestapáka, sjezdy partyzánů, nový Prior i přehlídky komunistické moci včetně tryzny za Klementa Gottwalda. I jeho sochu s plakátem Volím Havla.

První z fotoalb hradeckého nakladatelství Garamon před patnácti lety obsáhlo roky 1866–1918, o rok později vyšel barevný Hradec na přelomu tisíciletí a v roce 2002 díl věnovaný první republice a protektorátu, na dlouhá léta byly pak posledním počinem Letecké pohledy 1921–2003.

Za všemi stál specialista na historické snímky, někdejší správce jejich sbírky v hradeckém Muzeu východních Čech Jiří Zikmund. Stojí i za tím posledním. Proč si tedy nechával roky 1945–1989 až na konec?

„Nejsem si jistý, co myslíte koncem. Pokud narážíte na můj věk, určitě konec ještě neplánuji. Chci ještě něco zažít i udělat. Pokud míříte na ediční řadu fotoalb, pak je logické, že jsme postupovali chronologicky. Dvanáctiletá prodleva měla několik příčin. Chtěli jsme získat co možná největší časový odstup od sledovaného poměrně nedávného historického období a dále došlo k několika změnám v osobním životě členů užšího autorského týmu, například k úmrtí či odchodu z profese. Rozhodujícím impulzem k vydání bylo přání vydavatele Pavla Kubáta na uzavření ediční řady,“ říká Jiří Zikmund.

Z kolika snímků jste vybírali? A podle jakého klíče?
Pro knihu jsme vybírali především fotografie nesoucí maximální množství informací o době, kdy vznikly, a jež byly pro svou epochu charakteristické. Jejich výtvarná hodnota byla až druhým kritériem. Může se zdát, že fotografií dokumentujících toto historické období je v paměťových institucích od muzea po archivy dostatek, ale opak je pravdou, nebo zatím nejsou dostatečně zpracovány. Mimo to má fotografie jednu „nectnost“.

Jakou?
Na rozdíl od kresby nebo slovního popisu nejde zhotovit dodatečně. Fotograf musel při události fyzicky být a fotografii zhotovit, nebo na místě nebyl a pak snímek neexistuje. A k tomu se připojuje další komplikace spojená s atmosférou dané historické etapy – cenzura nebo přesněji autocenzura autora. Fotograf, který udělal informačně objektivní fotografii, jež ale nebyla pro tehdejší režim přijatelná, ji raději nezveřejnil, aby se nedostal do potíží. Rovněž paměťové instituce oficiálně nezařazovaly do svých sbírek fotografie s obrazovou protirežimní informací.

Jak jste to vyřešili?
V tomto díle jsme oproti předchozím publikacím podstatně více využili fotografií, které nám poskytly soukromé osoby nebo různé organizace ve městě. Potěšilo nás, že všichni nám je poskytli nezištně s určitým nadšením pro věc a s pocitem spolupráce, což kontrastovalo s postojem jedné paměťové instituce, která nám poskytla fotografie ze svých sbírek za úplatu.

Co bylo vůbec nejtěžší?
Oproti předchozím knihám ediční řady jsme se dostali z oblasti historie, kterou vždy vnímáme jako hotovou a uzavřenou, do časové etapy vývoje, v níž stále působí osobní i kolektivní paměť. Určitým nebezpečím pro objektivitu byl malý časový odstup. Velký díl současného obyvatelstva si události z této doby nebo alespoň její části pamatuje. Objekty postavené v té době si lze téměř všechny prohlédnout i dnes. Velice těžké proto bylo udržet si v dokumentaci historie města nestrannost.

Můžete uvést příklad?
Ano, vezměte si stavební vývoj města. Byť se převážně stavělo z dnes obecně opovrhovaných panelů, výstavbu Hradce Králové v tomto období lze v porovnání s jinými městy hodnotit velmi kladně. I v jiných oblastech života působili jeho obyvatelé s maximální poctivou snahou o profesní uplatnění i úspěšnost bez ohledu na vládnoucí politický režim a jím omezované možnosti rozvoje – lékaři, pracovníci v kultuře, vynálezci, sportovci. Snaha po uplatnění je každému přirozená. Druhou stranou mince však je, hledal-li někdo „zkratky k úspěchu“ pomocí politické kariéry. Předpokládáme, že obrazové vzpomínky se tak možná budou shodovat s čtenáři, možná se ale budou i lišit.

Které fotografie jsou nejvzácnější?
Fotoalbum je jakousi obrazovou mozaikou, kde každé vyobrazení má svůj význam ve vztahu k celku, který ale nemusí být při prvém prolistování knihy jednoznačně patrný. Proto bych velice nerad mluvil o hodnotě fotografií. Také podle čeho je hodnotit? Podle jedinečnosti zobrazeného? Podle vyobrazených osob? Podle technické kvality? Trochu by mi sestavování fotografií do jakéhosi pořadí připomínalo nejrůznější soutěže z oblasti bulváru, kde se porovnává nesmyslně kdeco - jen aby se soutěžilo.

Autoři Fotoalba

  • Jiří Zikmund není jediný, kdo je pod dílem z let 1945–1989 podepsán. „Jsem jedním z osmičlenného autorského týmu. Na přípravě předchozích čtyř dílů fotoalb se podíleli tři či čtyři autoři, nejčastěji to byly kolegyně z muzea Jaroslava Pospíšilová a má zesnulá žena a rovněž pracovní kolegyně Zdena Lenderová. S ohledem na specifika tohoto dílu jsme tentokrát sestavili podstatně širší tým, převážně specialistů na témata jednotlivých kapitol,“ říká Zikmund.
  • Na přípravě se tedy podíleli pracovnice muzea Jaroslava Pospíšilová, Pavla Koritenská a Martina Vlčková, sběratel a publicista z oblasti sportu Tomáš Rademacher, publicistka a nakladatelka Helena Rezková, pracovník archivu v Hradci Králové Jan Košek a historik architektury Ladislav Zikmund Lender.

Jaký jste vy sám měl pocit, když jste hotovou knihou listoval?
Musím se přiznat, že naprosto neutrální a spíše pragmatický. Zkontroloval jsem si pouze kvalitu vytištění a musím přiznat, že dosud jsem si v klidu nesedl do křesla a neprolistoval jsem si ji stránku po stránce. V elektronické podobě jsem totiž knihu prošel při její přípravě nesčetněkrát jako celek i po jednotlivých kapitolách. Už při své prvé knize jsem u sebe objevil, že mě při sestavování knihy nejvíce uspokojuje cesta, tedy její příprava, a nikoliv výsledek. Představoval jsem si tehdy, jaký to bude pocit, až budu držet hotovou knihu poprvé v ruce a otevřu ji. A když se to stalo, byl jsem trochu zmaten, že se nedostavil žádný povznášející pocit. Uvědomil jsem si náhle, že ji vlastně již důvěrně znám, pouze je papírová oproti počítačové podobě, s kterou jsem několik měsíců pracoval. Snad teď nepůsobím jako cynik.

Tato léta jste v Hradci prožil. Jaká byla?
Nejsem rozený Hradečák. Narodil jsem se v Jičíně a v Hradci Králové jsem žil od prvé třídy základní školy. Až s odstupem doby člověk zjišťuje, s jak zajímavými lidmi jsem základní školu absolvoval. Bohužel jsme se od ukončení školy nesešli. V mládí jsem intenzivně sportoval a v té době jsem si vůbec nepředstavoval, že se budu profesně věnovat historii a vydávat knihy. Že život není pouze sport, jsem si uvědomil ve vojenské základní službě, kde jsem přišel do kontaktu s profesionálním sportem v socialistickém pojetí. Dostal jsem konečně rozum a začal studovat zdejší pedagogickou fakultu.

To už jste se fotografií zabýval?
Ano, absolvoval jsem její dvouleté studium na lidové konzervatoři vedené profesorem Jánem Šmokem, vedoucím katedry fotografie na FAMU. Tam jsem především začal fotografii trochu chápat a rozumět jí. Také až později jsem porozuměl úvodním slovům pana profesora: Mým cílem je odnaučit vás fotografovat. Tím pochopitelně nemyslel, abychom odložili foťáky, ale fotografovali s rozvahou koncepčně a jen bezhlavě „necvakali“. On to charakterizoval slovy: Fotografie se dělá hlavou a ne foťákem. Později, už jako kurátor sbírek v muzeu, jsem plně odhalil krásu, význam a postupný vývoj každé dokumentární fotografie. Jinak se totiž díváme na fotografii hned po jejím vzniku a jinak za několik desetiletí. S odstupem času totiž na stejné fotografii vnímáme jiné informace, kterých jsme si původně nevšímali. A i to je na fotografii krásné. Fotografie se mi postupně stala základním pracovním tématem. Po odchodu z královéhradeckého muzea, kde jsem působil přes čtyřicet let, jsem připravil k vydání převážně ve spolupráci se synem Ladislavem každý rok jednu knihu a trochu se vrátil k aktivnímu fotografování.

Neuvažujete o další publikaci? Třeba samostatně protektorát?
Protektorát to určitě nebude, tohle období života města už obsahovalo Fotoalbum Hradce Králové 1918–1945. Určitě ale nechci být důchodcem sedícím na lavičce v parku a sypat krmení ptáčkům. Nápady se objevují, ale nerad bych něco zakřikl.