Děkan fakulty vojenského zdravotnictví Jiří Páral je vojenským chirurgem, kromě akademických povinností působí jako lékař v hradecké nemocnici a účastnil se zahraničních misí v Iráku a Afghánistánu. Sám ví nejlépe, jak těžkou cestu si studenti vybrali.
„Studenti jsou nejprve přijati na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity, což je podmínka, aby mohli být přijati na naši. Tady se z nich stanou vojáci z povolání, kteří současně studují na Karlově univerzitě a na naší fakultě vojenského zdravotnictví. Studují speciální předměty, jako je například vojenská radiobiologie, toxikologie či vojenská chirurgie. Máme tady také studenty bakalářské, a to na oboru vojenský zdravotnický záchranář. Je to také hybridní model vysokoškolské výuky, na kterém spolupracujeme s fakultou zdravotnických studií pardubické univerzity. Studenti absolvují část studia u nás a část v Pardubicích,“ říká Jiří Páral.
Fakulta vojenského zdravotnictví je úzce propojena s hradeckou fakultní nemocnicí. Jak spolupráce probíhá?
Naše fakulta má s nemocnicí smlouvu, která umožňuje, že klinické obory, jako jsou katedra vojenské chirurgie a katedra vojenského vnitřního lékařství, působí na půdě nemocnice. To znamená, že na chirurgii působí společně s civilními lékaři i chirurgové vojenští, kteří jsou zapojeni do každodenního běžného provozu kliniky. Zásadní výhoda pro armádu je, že v hradecké nemocnici je jedno z nejlepších traumacenter v zemi. Špičková velká nemocnice je také zárukou, že náš vojenský lékař přijde do kontaktu se vším, co je v medicíně důležité. Tato tradice se v Hradci udržuje už 64 let. Nemocnice má díky tomu zase k dispozici dobře vycvičené odborníky z řad armádních lékařů.
Máte – stejně jako já – dojem, že se toho v regionu o fakultě vojenského zdravotnictví příliš neví?
Spíš si myslím, že lidé nevnímají rozdíl mezi civilní a vojenskou lékařskou fakultou. My jsme ve srovnání s veřejnými školami spíše malou fakultou, máme kolem 350 studentů. Snažíme se, aby se o nás vědělo, přispívají k tomu i sami naši studenti, kteří pořádají každoroční branný závod, při němž soutěží s ostatními vysokými školami ve slaňování, plavání přes Labe, v orientačním běhu, v silových a dalších disciplínách.
Student, ze kterého bude vojenský lékař, musí projít příslušným výcvikem? Zvládne ho každý?
Po přijetí na naši školu student musí odjet na měsíc do Vyškova, kde ve vojenském výcvikovém prostoru absolvuje základní výcvik, kterým musí projít všichni, kteří nově přijdou do armády. Je pravda, že to v průběhu výcviku někteří vzdají, často proto, že se obávají, že to tak vojensky náročné bude i při studiu. Tak to ale není, výcvik je a musí být náročný, pak ale pokračují ve studiu, které sice má svá specifika, jinak je ale srovnatelné se studiem civilním. Pro nás je potřebné toto novým studentům vysvětlit. Přijetím na naši školu se stávají vojáky z povolání, což má celou řadu výhod, armáda jim například hradí veškeré náklady na studium a současně studenti mají pravidelný měsíční příjem, který odpovídá jejich vojenským hodnostem.
Jaké vojenské zkušenosti mají vaši učitelé?
Velká část našich vysokoškolských učitelů, lékařů, se kterými se studenti na fakultě setkají, má za sebou pobyt v zahraniční misi, někteří i v několika. Díky tomu dobře vědí, co je pro studenty z odborně vojenského i medicínského hlediska podstatné a užitečné, neučí jen teorii vyčtenou z knih.
Vy sám jste byl jako vojenský lékař dvakrát v Afghánistánu a jednou v Iráku. Jaké zkušenosti jste si odtud přinesl?
Zní to možná zvláštně, ale z pohledu chirurga je možnost být v místě válečného konfliktu vždy do určité míry požehnáním, protože se musí pohybovat v situacích, ke kterým by se v civilním prostředí nikdy nedostal. Ošetřuje střelná zranění, mnohočetná zranění způsobená trhavinami, ztráty končetin. Navíc je v malém kolektivu s omezenými prostředky a musí se rozhodovat rychle a správně. V historii to tak bylo vždy, že právě války, bohužel, přinášely chirurgii i celé medicíně největší pokroky. To, co je pro lidstvo negativní, je pro rozvoj medicíny paradoxně pozitivní.
A jak jste to vnímal z lidského hlediska?
Může to znít jako patos, na podobných misích nacházíte kamarády na celý život.
Vraťme se do školy, kde všude se vaši absolventi objevují?
Ve vojenských nemocnicích v Praze, Brně nebo Olomouci, v Hradci například v Agentuře vojenského zdravotnictví, pod kterou patří polní nemocnice, velká část z nich působí v roli praktických lékařů na posádkových ošetřovnách, někteří specialisté působí také v civilních nemocnicích po celé České republice.
Že by nemohl sehnat práci, tedy nehrozí?
Vojenských lékařů rozhodně nemáme dostatek, armáda tlačí na to, abychom vychovali více absolventů.
Je i pro vás aktuální odchod mladých lékařů do zahraničí?
Stává se nám to spíše u jednotlivců, není to tak masivní jako u civilních lékařů. Jednou z našich výhod je to, že se o vojenské lékaře staráme nejen v době studia, ale i v postgraduálním vzdělávání, kdy jim zajišťujeme stáže a další odborný růst až do atestací. To je pro ně motivací neodcházet nejen z armády, ale ani do ciziny.
Prezident Miloš Zeman při návštěvě kraje prohlásil, že by polní nemocnice mohla odjet na misi do Jordánska. Byla by to pro zdejší vojáky prestižní záležitost?
Nejen pro polní nemocnici, která má v Hradci základnu, ale i pro celou armádu, tedy zdravotnickou službu české armády. Nelze to však vztahovat jen k Hradci Králové, součástí nemocnice, která by byla do mise vyslána, by byli vojenští lékaři a zdravotníci z různých koutů země. Obecně se dá říci, že výjezd české polní nemocnice kamkoliv do zahraničí je vždycky prestižní záležitostí, nikdy jsme se nevraceli s ostudou. Když kamkoliv na světě přijde voják, může být někým vnímán jako osvoboditel, jiným jako agresor. Když tam přijede nemocnice, která bude zemi poskytovat humanitární pomoc, je vždy vítaná (o prohlášení prezidenta jsme psali zde).
Fakulta rovněž pořádá odborné kurzy pro vojenské zdravotníky i nezdravotníky, kteří zachraňují životy ve válečném konfliktu v první linii. Co se na takovém kurzu učí?
Absolvent kurzu se naučí, jak poskytnout pomoc sobě samému nebo svým spolubojovníkům. Kdo kurzem projde, je schopen zastavit krvácení, zajistit dýchací cesty a provádět další základní medicínské úkony, které slouží k okamžité záchraně ohroženého života. Nejvíc lidí v první linii zemře na vykrvácení, účastník našeho kurzu se proto naučí, jak používat škrtidla, tlakové obvazy a další pomůcky pro záchranu života.
