Připravme se na to, že podobných případů bude vyplouvat na povrch stále více a více. Krutou pravdou je, že zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované, ať už z hlediska profesního, tedy malý počet lékařů a sester, tak z hlediska investičního. Objem peněz vybraných každoročně do státní kasy je finitní a už teď z něho většinu peněz odčerpává sociální systém, převážně důchody. Na kapitolu sociálních věcí a zaměstnanosti padne každoročně téměř 50% rozpočtu. To je děsivé číslo. V roce 2012 jsme na sociální věci vydali 497 miliard korun, zatímco na zdravotnictví směšných 6 miliard korun. Je samozřejmě jasné, že se to srovnává špatně, protože přes MZ nejdou všechny náklady, jistě ne léčebné výlohy. Ale i tak. Prostě dokud neodpískáme a nepohřbíme představu zdravotnictví zdarma a neprovedeme důkladnou důchodovou reformu, nedostaneme se z tohoto bludného kruhu nikdy. To co se nyní děje, není důsledkem let devadesátých, jak zde někdo píše, ale důsledkem dlouhodobě nevyrovnaného rozpočtu, příliš vysokých mandatorních výdajů na věci sociální a podfinancovaného zdravotnictví. Řeknu-li to cynicky, naší zemi by prospělo, kdyby se snížil zdravotní standard a těžké a ztracené případy se neléčily. Nikdo nebude žít věčně, bez ohledu na miliony za JIP do něj vložené a krutou pravdou je, že na to náš stát prostě nemá. A co se investic týče, tak kraje nemají na starosti pouze nemocnice, ale taktéž infrastrukturu, školství atd. A pokud se utrácejí peníze za dotování poplatků za recept či školní jízdné, tak je pak jasné, že ty peníze chybí. Kdo někdy hrál nějakou komplexní budovatelskou strategii, kupříkladu Hearts of Iron, Europa Universalis nebo Civilizaci, ten ví, že peníze na všechno prostě nejsou. Bez cheatu nejsou. A ve skutečném životě cheatovat opravdu nejde.
