Zkusily pop, vrací se k rocku. Vítězné trio K2 rádo zkouší nové věci

  • 0
Hradecká dívčí kapela K2 - Michaela Vrzalová, Klára Gajová a Monika Ottová - postoupila do českého semifinále iRampy, internetové soutěže videoklipů na iDNES.cz. Dívky, kterým je lehce přes dvacet, spolu hrají už deset let, natáčejí novou desku a nebojí se střídat žánry.

Videoklipem V utajení, který získal v krajském kole internetové soutěže iRampa nejvíc hlasů (více o soutěži čtěte zde), se hradecká dívčí kapela K2 posunula od rocku k popu. Po roce se trio vrací k tvrdší muzice, ale experimentovat a někdy i provokovat chce nadále.

 „Byl to výstřel do neznáma, ale nelitujeme toho. O některé fanoušky jsme přišly, jiní si nás našli,“ říkají v rozhovoru pro MF DNES Michaela Vrzalová (baskytara, zpěv) a Monika Ottová (bicí).

V Královéhradeckém kraji jste vyhrály se značným náskokem 263 hlasů, druhý Michal Horák jich nasbíral 198. Co jste pro to udělaly?
Michaela: Kdo nic neudělá, nic nemá. Poprosily jsme známé a fanoušky, aby pro nás hlasovali, soutěž jsme propagovaly hlavně na Facebooku, ale i na koncertech. Považovaly jsme to za důležité. I kdyby se chytlo jen dvacet lidí, dvacet hlasů je dobrých.

Co taková soutěž pro českou kapelu znamená?
Michaela: Je to jedna z těch důležitějších věcí, je to pro nás velká reklama.
Monika: Teď jsme v semifinále a budeme se ještě víc snažit o to, aby nás fanoušci posunuli do finále. Všimla jsem si, že tam postoupila třeba kapela Chai, tu dobře známe.
Michaela: Jednou jsme s nimi hrály na koncertě a Klára (třetí členka kapely) jim zapívala v některé písni na cédéčko.

Co vás živí?
Monika: Já pracuju v Hradci v hotelu, takže mám práci a kapelu.
Michaela: Klára studuje na Vysoké škole ekonomické v Praze a pracuje v jedné firmě, já učím na prvním stupni na základce v Hradci a do toho ještě studuju. Když by se dalo hudbou uživit, bylo by to fajn, ale to byste se musel jmenovat Kabát nebo Chinaski.

A když se jmenujete K2?
Michaela: Tak to máme před sebou ještě dlouho cestu. Pro nás je to taková brigáda, přilepšení. To však neznamená, že se nesnažíme být stále profesionálnější. Už hrajeme deset let a samozřejmě si za koncerty říkáme víc než před několika lety.

Kdybyste se měly vrátit o těch deset let zpět, udělaly byste něco jinak?
Michaela: Ne. Jednou, ještě na začátku, jsme se dostaly do situace, kdy jsme se měly rozhodnout, jestli půjdeme cestou hitparád, otevírala se nám rychlá šance dostat se nahoru, nebo hrát a pomalu se zlepšovat. Rozhodli jsme se pro druhou variantu a myslím, že jsme udělaly dobře. Máme zkušenosti, jsme sehrané, šlape nám to, nic nás nerozhádalo.

Žádná krize? Holky drží ve větším počtu hůř pohromadě než kluci...
Michaela: Je to tak. Chlapi se pohádají, večer se opijou a všechno dobrý, holky to drží v sobě.
Monika: Ale my jsme v pohodě, nic nás zatím nepotkalo.

Stalo se vám někdy, že byste nabídku koncertovat odmítly?
Monika: Málokdy, ale je pravda, že už odmítáme hrát, když jsme na nějaké akci a někdo nám řekne, jestli bychom tam teď nechtěly vystoupit. Taky už nemůžeme přijet na každé narozeniny.
Michaela: Kdo se v tom nevyzná, tak neví, že to zase není tak jednoduché se sebrat a někam přijet hrát. Musíte si přivést vlastní aparáty, celé bicí, zvuk, zvukaře, kabely.

Jinak hrajete za všech okolností?
Michaela: Jednou jsem dokonce hrála v sedě s výronem na noze.
Monika: Hrajeme i s teplotou a rýmou, jinak to nejde.

Kapela je tedy to hlavní, všechno ostatní včetně zaměstnání se tomu musí přizpůsobit. Je to tak?
Michaela: Celých deset let to tak bylo, ale teď se to přece jen trochu mění. Práci s dětma miluju a stává se teď pro mě velmi důležitou. A pracovat budeme muset celý život.

Loni jste říkaly, že přecházíte z tvrdšího rocku na pop. Byl to krok správným směrem?
Michaela: Já bych řekla, že to byl krok. Popsala bych to jako jeden z našich dalších výstřelů, možná výstřelků. My jsme snad vyzkoušely už všechny žánry, ale rock je pro nás srdcovka, proto teď k deseti letům existence kapely točíme cédéčko, které by mělo být o poznání rockovější. Budou tam ale i měkčí věci jako právě píseň V utajení, které by byly schůdné pro rádia, kdyby nám je snad někde chtěli zahrát.

V češtině?
Monika: Rozhodně. Chceme mít české posluchače.

Nenadávali fanoušci, že jste natočily popové věci?
Michaela: Někdo utekl, někdo zůstal, někdo přišel. Jsme zhruba na svém.

Proč jste do soutěže iRampa vybrali právě tento klip? Byla to jasná volba?
Michaela: Úplně jasné to nebylo, ještě byla ve hře písnička Růžová, ale nakonec jsme si řekly, že je prostě nejnovější a že ho tam dáme. Teď máme nové video 1,2,3, které bylo velmi složité sestříhat a děkujeme všem, kdo se na něm podílel. Ještě nevíme, co s ním uděláme, ale máme na něj pozitivní odezvu.

Máte nějaké vzory?
Michaela: Spíš sbíráme od každého něco, nemáme žádného idola. Ale třeba jsem moc ráda, že jsem v Hradci měla možnost vidět Limp Bizkit, na ty jsem se moc těšila.

Co říkáte na projekt Napoleona vaší kolegyně z kapely Kláry? Klip Struna kvůli sexuálnímu podtextu někde dokonce cenzurovali...
Michaela: Já tomu fandím, ale taky jsem měla problém s jedním videoklipem.

O co šlo?
Michaela: Týkalo se písně Neprominu, který vypráví o klukovi, co podvádí svou holku. A ten klip ukazuje, co se honí v hlavě holce, když se to dozví. V hororovém prostředí staré veteriny řežeme ruce a nohy, všude stříká krev. Celé je to obrovská nadsázka, jasně je vidět, že je všechno umělé. Bohužel se to nelíbilo jedněm rodičům, jejichž děcko chodilo do školy, kde dělám, a stěžovali si na mě i na školu. Navíc tam bylo upozornění, že je to pro starší osmnácti let.

Rády provokujete?
Michaela: K rocku to trochu patří, můžete být svůj a nikdo vám nemůže nic říct.

To je i životní motto?
Michaela: My si prostě užíváme každou chvilku, vždyť žijeme jen jednou.