Na řadu horských bud se dříve nedalo zboží dopravit jinak než na zádech.

Na řadu horských bud se dříve nedalo zboží dopravit jinak než na zádech. | foto: Archiv Aleše Smrčky

Mladý etnolog zmapoval, jak horalé po desetiletí přepravovali materiál

  • 1
Doba, kdy se horalé po krkonošských svazích proháněli na rohačkách, jednoduchou technikou lanování hnojili luka nebo stavební materiál nosili v bytelných krosnách, ožívá v nové knize pražského etnologa Aleše Smrčky Ozvěny krkonošské minulosti.

Sedmadvacetiletý vědec zmapoval drsnou práci horalů a především způsob, jakým materiál po desetiletí dopravovali. Autor se i přes své mládí věnuje tématu horské dopravy už řadu let. Od dětství jezdí se svým otcem do Krkonoš.

Právě jeho otec Vít Smrčka před lety zachránil unikátní brus na dřevo z poslední krkonošské brusírny v Klášterské Lhotě a patnáctitunový stroj z roku 1880 předal Národnímu zemědělskému muzeu (více čtěte zde).

„Od malička jsem se zajímal o dopravu, bavily mě vlaky a autobusy. Když jsem se rozhodl studovat etnologii, vybral jsem si pro své bádání dopravu v Krkonoších. Říkal jsem si, že by byla škoda toto téma uchovat pouze v nějakém odborném článku a že by bylo dobré, kdyby se to dostalo mezi lidi, kteří mají o Krkonoše zájem,“ říká Aleš Smrčka, absolvent oboru etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jenž v současnosti dělá doktorské studium a přivydělává si jako řidič autobusu MHD v Praze.

Svět, který popisuje, existuje už jen ve vzpomínkách pamětníků. Přitom ještě před desítkami let horalé běžně přepravovali zboží v krosnách, sváželi nejen dřevo na rohačkách, nosili seno v plachtě nebo plavili kulatinu po řece. Jednou z málo známých technik je lanování, hospodáři tak účinně hnojili horské louky.

„Hnůj na louky dopravovali v kolečkách jednoduchým zařízením na bázi kladkostroje. Na horním okraji louky postavili skřížené dřevěné kůly se zavěšenou kladkou, přes kterou vedlo lano. Ke každému konci lana se připojilo dřevěné kolečko,“ popisuje v knize autor.

Horal tlačil plné kolečko do kopce, práci mu usnadňoval kolega, jenž sjížděl s prázdným kolečkem z kopce dolů. Při hnojení v Krkonoších pomáhaly i děti.

Tajemství výroby rohaček

Nejvíc prostoru etnolog věnuje symbolu života v Krkonoších – saním rohačkám. O dopravním prostředku sloužícímu zejména v zimě pro svážení dřeva přináší řadu nových informací. Podařilo se mu od pamětníků zjistit, jak přesně saně vyráběli a kde získávali rohy.

„Pro různé části saní se používaly různé druhy dřeva. Sanice byly tvrdší, konstruovali je proto z bukového dřeva, rohy byly nejčastěji z javoru nebo jasanu,“ vysvětluje Aleš Smrčka.

Dřevaři hledali samorost s vhodným zakřivením, správné ohnutí měřili dřevěnou šablonou. Zkušení výrobci saní si vystačili s odhadem. Při výrobě se obešli bez šroubů a hřebíků, jednotlivé části byly zaklíněné do sebe, nožičky a rohy upevňovali dřevěnými čepy. Řemeslníci si um po staletí předávali z generace na generaci, výrobní postupy se po celou dobu existence saní neměnily. Zajímavé je, že rozchod saní byl kvůli udržení stejné stopy ve sněhu jednotný, zhruba 80 centimetrů.

Tradiční krkonošské rohačky v letní úpravě s nasazenými koly.

„Krkonošské rohačky jsou atypické. Na rozdíl od těch alpských mají dlouhé rohy, jsou to bytelné, velké saně,“ upozorňuje etnolog.

Rohačky měly v Krkonoších využití i v létě, kdy k nim horalé připevňovali dřevěná kolečka a přepravovali na nich hnůj, seno či mléko.

„Používali je také bez koleček, když byla například vlhčí tráva,“ dodává Smrčka. V publikaci popisuje jednotlivé konstrukční prvky rohaček a představuje podrobně náčiní, se kterým dřevaři pracovali.

Poslední nosič šel do penze v roce 1961

S poválečným odsunem sudetských Němců a také s nástupem automobilové techniky tradiční způsoby dopravy z Krkonoš téměř vymizely. Na rohačkách přestali usedlíci jezdit v 60. letech, poslední profesionální horský nosič Robert Hofer odešel do penze v roce 1961 (o jeho příběhu čtěte zde).

Ještě dříve zaniklo plavení dřeva v řekách a doprava klád smyky, kdy se kulatina spouštěla po svazích nebo dřevěnými žlaby. Tuto techniku v českých horách zavedli v 16. století alpští dřevaři, protože potřebovali vytěžené dřevo dopravit k řekám. Podle Grauparovy mapy z roku 1765 bylo v regionu 14 smyků. Ve Svatém Petru fungoval Klingerův smyk, další například vedl z Černé hory k řece Úpě. Tradice skončila v 19. století.

„V Krkonoších byly smyky naposledy použity ve 30. letech minulého století v okolí Maršova, kde se odklízely následky lesní kalamity. Podle pamětníka Friedricha Kneifela smyky stavěli Rusíni povolaní na výpomoc. Místní horalé to už neuměli,“ píše Aleš Smrčka.

K zániku plavení dřeva na horách kromě nedostatku suroviny zapříčiněnému intenzivní těžbou přispěla velká povodeň z roku 1897, která zničila plavební zařízení.

Kromě studia historických pramenů autor absolvoval desítky schůzek s pamětníky, v knize má 20 respondentů. Materiál shromažďoval zhruba pět let. Publikace vyšla v tisícovém nákladu v jilemnickém nakladatelství Gentiana. Na 155 stranách obsahuje celou řadu dosud nepublikovaných unikátních fotografií. Jejich dodavatelem bylo kromě horalů především Krkonošské muzeum Správy KRNAP ve Vrchlabí. Text lektoroval etnolog muzea Libor Dušek. Publikace je dalším příspěvkem k vytvoření kolektivní paměti Krkonoš.

„Každý tady na horách má nějakým způsobem k tomuto tématu vztah, ještě má třeba na půdě rohačky, podobně jako já jsem získal dům po babičce, který byl plný starodávných věcí,“ říká nakladatel Leoš Erben.