Fotbalový rozhodčí Jiří Říha v dětství přišel o levou ruku. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Neruku mi vždycky někdo připomene, říká fotbalový rozhodčí

  • 0
Fotbalový rozhodčí si při zápase vyslechne ledacos. Od hráčů, trenérů i od diváků. Ať už píská první ligu, nebo okresní soutěž. Své o tom ví i Jiří Říha, který v dětství přišel o levou ruku a nyní působí jako sudí na fotbalových trávnících v Královéhradeckém kraji.

„Vždycky se najde nějaký vtipálek, který se na mou ruku zaměří,“ usmívá se čtyřicetiletý sympaťák z Úpice, který v životě už něco zkusil. Ani dva rozvody či amputace levého předloktí ho ale nezlomily.

Diváci, a nejen oni, na rozhodčí rádi křičí. Slyšíte často urážky vztahující se k vaší ruce?
Na každém zápase se najde nějaký vtipálek, který se na mou ruku - neruku zaměří. Dotyčnému to nemám za zlé. Musím se smířit s tím, že se to nabízí, a duchaprostá individualita takové příležitosti prostě neodolá. Pokud se na fotbale vyvzteká a po příchodu domů bude milý na svou ženu a děti, tak ať si klidně zakřičí.

Fotbalový rozhodčí Jiří Říha v dětství přišel o levou ruku.

Vybavíte si i nějakou veselou příhodu?
Třeba moje oblíbená forma zjištění stavu hráče po úderu do hlavy je dotaz, kolik vidí prstů na ruce. Samozřejmě při vztyčení amputovaného pahýlu. Takový žert uklidní nejen emoce, ale zároveň přikloní hráče na mou stranu.

Jak jste o ruku vlastně přišel?
I v tom hrál svou úlohu fotbal. Kopali jsme si s kamarády o trafostanici a povedlo se nám balón kopnout dovnitř. Mě v deseti letech nenapadlo nic chytřejšího než pro něj vlézt. Polibek o síle 35 000 voltů si pamatuju dodnes.

Bylo těžké s hendikepem se vyrovnat?
Svůj úděl neberu jako hendikep. Právě naopak. Komu totiž přistane každý měsíc na účtu slušná suma v podstatě za nic? Ale teď vážně. Opravdu nepatřím mezi ty lidi, kteří by něčeho ve svém životě litovali.

Určitě vás ale úraz ovlivnil…
To je nevyhnutelné. Dá se říct, že můj život skončil a začal zcela od začátku. Vše bylo nové, vše bylo poprvé. V tu dobu jsem se asi naučil před ničím neutíkat, ale stavět se výzvám čelem.

Fotbalový rozhodčí Jiří Říha v dětství přišel o levou ruku.

V roli rozhodčího máte určitě nějaké výjimky.
Musím přiznat, že kvůli postižení není moje signalizace praporkem vůbec příkladná. Nejenže směr vlevo musím ukazovat takzvaně přes tělo, ale z pochopitelných důvodů mám praporek stále v pravé ruce.

Může taková věc nějak ovlivnit třeba postup do vyšších soutěží?
Tyto věci se projevují v posudku od delegáta, v něm nemůžu počítat s plným hodnocením. I přes to už stabilně jezdím pískat krajskou 1.A třídu.

A máte ambice vypracovat se ještě výš?
Já mám fotbal opravdu rád a pískání mě naplňuje na jakékoli úrovni. Vzhledem k věku mi divize nehrozí, a jelikož jsem se stal rozhodčím kvůli okresnímu fotbalu, považuju své dosavadní působení za zcela dostatečné. Pokud se mi podaří dostat se na úroveň krajského přeboru, zlobit se nebudu. Pokud ne, trhat vlasy zoufalstvím si také nezačnu.

Na krajské listině rozhodčích jsou čtyři Říhové. Je to jen náhoda? Posílají vás někdy na zápasy společně?
S bratry Michalem a Lukášem jsme v kraji společnou delegaci ještě neměli. Na okrese se obsazení Říha - Říha - Říha už objevilo. Reakce vždy nějaké jsou, jiné sourozenecké trio sám neznám. Zda se bratři vydali cestou fotbalových sudích díky mně, to by museli říct oni, ale já myslím, že bez mého začátku by listina rozhodčích v kraji byla o trojici Říhů ochuzena. Čtvrtým Říhou je Luboš z Hradce Králové, tam jde jen o shodu jmen.

Máte čtyři syny, chystají se jít ve vašich šlépějích?
Nejstarší Jirka už soudcování přičichnul a nevedl si vůbec špatně. Nakonec toho sice nechal, což mě mrzí, ale jeho rozhodnutí respektuju. Ostatní tři jsou ještě relativně malí, ale už teď je fotbal nedílnou součástí jejich života.

Co vaše žena? Jak zvládá, že jste celý víkend na fotbale?
Se svou současnou ženou se známe od tří let, takže když jsme spolu začínali chodit, byly priority jasné. V té době jsem už aktivně pískal. A Janča díkybohu fotbal miluje v jakékoli podobě. Rodina mi je opravdu oporou a vůbec si neumím představit lepší zázemí.

Co vás na rozhodování baví nejvíc?
Nejsem žádný mladík. To si nestěžuju, to se chlubím. Díky tomu už beru věci s nadhledem a dokážu ocenit i okamžiky jako krásnou přírodu v Deštném, přátelské přijetí v Českém Meziříčí nebo emoce v Provodově. Samotné pískání plné adrenalinu a díky bohu i většinou dobrý pocit při odchodu ze hřiště jsou už jen takovou třešničkou na dortu.

Máte nějaké vzory?
Já vzory nehledám, protože každý z nás má svou cestu lemovanou prožitky, zkušenostmi a pocity. Co je pro jednoho jednoduché, může druhému způsobovat nemalé problémy. Věřím sám v sebe a ve fakt, že to, co dělám, dělám pořádně.