Královéhradecký fotograf aktů Jarek Plesar jako jeden z mála českých autorů pracuje s kolorovanou fotografií. Říká, že díky tomu má možnost ohýbat realitu. Přestože při pohledu na jeho snímky může leckoho napadnout inspirace Janem Saudkem, autor se takovému přirovnání brání: „Jediné, co nás spojuje, je technika kolorované fotografie.“
Výstava se jmenuje Jarek 4/4. Co to znamená?
Vnímám to tak, že čtyři čtvrtiny jsou celek. Výstava je uzavřením čtyřletého období, rozhodl jsem se udělat určitou retrospektivu. Chystám teď projekt černobílých fotografií, ale v kolorované fotografii chci dál pokračovat.
Některé fotky jsou hodně kontroverzní. Rád provokujete?
Fotografiemi vyjadřuju své názory. Přestože hraju v divadle, nepatřím mezi lidi, kteří by byli enormně výřeční. Mám rád lidi, baví mě být ve společnosti, ale spíš sedět v koutku a sledovat to. Proto se snažím lidem sdělit, co si myslím, prostřednictvím fotografií. I hraní divadla je pro mě jakási terapie.
Být introvertem není pro fotografa aktů asi úplně výhoda...
Fotografii používám jako výrazový prostředek. Když jsem s jedním nebo dvěma lidmi, komunikace s nimi mi nedělá problém. Nedávno vyšel zajímavý článek, kde je termín extrovertní introvert. Myslím si, že to na mě sedí.
Dostáváte často pohoršující maily nebo dopisy?
To se mi stalo pouze jednou a netýkalo se to ani těchto fotografií. Na PF jsem použil batole a dal jsem mu na hlavu čertí růžky. V jedné diskusi na Facebooku se na mě dost krutě obořil jeden věřící člověk, že zneužívám čistá stvoření ke své propagaci.
Jarek Plesar (44)
|
Zaujala mě fotka nahé ženy ukřižované na státní vlajce. Ta by někoho mohla pobuřovat...
V současné době se naše republika a možná i celá Evropa rozdělily na několik táborů: sluníčkáři, protiislamisté, lidé stojící proti čemukoliv. Já se do takovýchto diskusí nezapojuji, protože si říkám, že do hloubky toho, co je v plánu, stejně nikdo z nás nevidí. Ale můj názor jsem předložil touto fotografií. Tam to dle mého soudu spěje.
Když fotíte, máte dopředu jasnou představu, jak bude snímek vypadat?
Mám jasnou představu. Vážím si lidského času, v životě není nic cennějšího, proto nikdo neví, kolik ho máme. Když vymýšlím fotografii, kolikrát sedím proti stěně a představuju si modelku, jak tam bude pózovat. Když potom přijde, snažím se mít v hlavě jasno a fotografie je za pár minut hotová.
Podle jakých kritérií si ženy pro fotografování vybíráte?
Člověk mě musí něčím zaujmout. Buď si ho už přímo stylizuju do konkrétní fotografie, nebo mě napadne fotografie a potom se stane, že někoho potkám a řeknu si, že ho na snímku chci. Pak dokážu být docela neúmorný, abych si splnil, že právě on bude na fotografii. Většinou se mi stává, že když někdo přijde poprvé, naše spolupráce dál pokračuje.
V čem je pro vás akt zajímavější než jiné fotografické disciplíny?
Když jdu s kamarádem fotografem Františkem Zemkem po ulici a jde proti nám žena, já si ji prohlédnu a už ji vidím na fotografii. On se najednou zastaví a žene s fotoaparátem k rohu baráku. Na chvíli se tam zkroutí, cvakne a vyleze nádherná fotografie. Já kdybych na ten dům koukal týden, ten detail, ze kterého jde udělat ta krásná fotka, tam neuvidím.
Jak jste se k aktům dostal?
Popravdě už ani nevím. Mám rád ženy a vždycky mě bavilo na nich něco objevovat. Byl to asi přirozený vývoj. Obecně mě vždy fascinovali lidi, jsem odjakživa takový pozorovatel.
Rozpor.
Leckoho při pohledu na vaše fotografie napadne inspirace Janem Saudkem...
Jediné, co nás spojuje, je technika kolorované fotografie. Hrozně se mi to líbí, protože člověk má volné ruce a může být kreativní. Není to klasická černobílá fotografie, ale není to ani barevný snímek. Díky tomu, že je koloruju ručně, mám možnost v barvách ohýbat realitu.
Jak kolorovaná fotografie vzniká?
Fotografii vyvolávám klasickou mokrou cestou, potom ji sloučeninou krevní soli a ještě dvou chemikálií vybělím tak, že obraz zmizí. V další lázni, která obsahuje sirník sodný, snímek víceméně vyvolám zpět a ten získá hnědý, sépiový tón. Nakonec ho ručně barvami koloruju. Každá fotka je originál a nelze ji zkopírovat. Může se udělat několik zvětšenin z jednoho políčka, ale nikdy to nebude stejné.
Fotografů, kteří by se kolorované fotografii věnovali, dnes asi není mnoho.
Je to staré poctivé řemeslo, které dnes už pomalu mizí. Lidé nástupem digitálních fotoaparátů zlenivěli a do fotokomory se jim nechce. Oproti práci na počítači je to hodně pracné a buďme upřímní, běžný konzument to nedocení.
