V Drábkově Richardovi III. si jeho Buckinghama pletou s Beckhamem, což je vděčný vtip, ale publikum hradeckého Klicperova divadla si Matěje Anděla už splést nemůže.
Vévoda z Buckinghamu byl jeho první zdejší úlohou, nyní talentovaný herec a muzikant září jako romský sígr Benvolio v Romeovi a Julii a hlavně v titulní roli jevištní adaptace románu Charlese Webba Absolvent, kde od první repliky odzbrojí samozřejmou bezprostředností (recenzi čtěte zde).
Na začátku Absolventa ve studiu Beseda jede film, který má reálný základ v hercově promoci na DAMU.
„Točila se necelý týden před premiérou. Promoce byla v pondělí, premiéra v pátek, takže to vlastně přesně odpovídá ději, Benjaminovi taky asi chvilku trvalo, než přes Ameriku dorazil domů na uvítací party. Líbí se mi, že se to tak sešlo, na mojí promoci jsme ještě udělali pár dotáček pro inscenaci,“ říká osmadvacetiletý rodák z Karlových Varů.
Benjamin v Absolventovi je patrně zatím vaše největší hradecká role.
V Klicperově divadle určitě.
V čem je ještě zásadní?
Pro mě hlavně v tom, že jde o první vážnou roli bez nějaké větší stylizace, protože zatím všechny, co jsem tu hrál, byly dost komediální. Postava Benjamina vyžaduje civilní herectví. Mám rád téměř všechny druhy divadla, ale zahrát si něco „normálního“, tedy seriózní vážnou postavu, mi už začínalo chybět. Benjamin je skvělý, že si za představení projde docela slušným vývojem. A navíc už zkoušení bylo báječné, poprvé jsem zažil, že se mi nestalo, že bych se zasekl a nevěděl kudy a jak dál. Nebylo třeba individuálního zkoušení. Prostě se to nahodilo a člověk cítil, že je to správná cesta.
Není vážná role těžší než stylizovaná figura?
Asi jak pro koho, ale mě je to bližší, mám to radši. I můj divadelní vkus jde tímhle směrem, mám rád ostré drsné divadlo, kde jdete z představení úplně vyřízený, nechce se vám ani moc mluvit, jste tím prostě zasažen. Na škole i v Praze jsem pár takových rolí už měl a nesmírně mě bavily, i když je to nápor na psychiku. V Punk Rocku, což bylo naše absolventské představení v Disku, jsem zastřelil tři spolužáky. Pak jsem si musel dát panáka a nemohl jít hned domů, muselo se to pročistit, tedy „vystoupit z role“. Nedá se to však hrát pořád, je dobré to prostřídat s komediemi.
Absolvent vás tedy určitě také baví.
Samozřejmě, i když to není žádná složitá deprese, má i humor. A také nadsázku, protože je to hra své doby. Benjaminovi je jedenadvacet a má záchvaty nejistoty a studu, myslím, že dnes by to odpovídalo chování čtrnáctiletého kluka. Snažím se, aby to bylo uvěřitelné, i když asi sám už na jedenadvacet nevypadám. Ale máme ohromné reakce, pořád je plno a mě to nesmírně baví. Poznám to podle nervozity a trémy. Mám představení, kde nervozita ze mě spadne už po premiéře, ale u Absolventa cítím ohromnou zodpovědnost. Už od rána na to myslím a připravuju se. A jsem děsně nervózní, což je dobré znamení.
Proč?
Tak poznám, že je to představení, na kterém mi hodně záleží, a které ode mne vyžaduje velký vklad.
Když už jsme mluvili o stylizaci, v Romeovi a Julii máte parádní figuru dotaženou do všech detailů. A také na nebezpečné hraně.
Myslíte Benvolia, to je na začátku pako, hejsek a na konci jako jeden z mála ukáže nějaký cit. Samozřejmě není to klasický Shakespeare, text jsme dávali dohromady s Davidem Drábkem, myslím, že vznikl hybrid mezi Benvoliem a Merkuciem. Merkucio je tady bardem a nositelem romské kultury, a tím, že Benvolio zůstal mladým frackem, můžu vlastně cokoliv a málokdy to bude špatně, třeba mluvit poromštěnou češtinou. Věděl jsem však, že nesmím překročit hranici karikatury. Bál jsem se, že to bude moc, ale myslím, že to vyšlo. A to mě také baví - hrát joudu a hajzlíka, z něhož se vyklube nesmírně citlivý kluk. Scéna, kdy Benvolio mluví s Julií o Merkuciovi, je moje nejoblíbenější.
Myslím, že i publikum na to i na vaši figuru skvěle reaguje.
Spousta lidí, kteří jsou s Romy v kontaktu nebo vyrůstali v jejich čtvrtích, mi říká, že je to velmi blízké realitě. A pravidelně se stává, že někteří diváci znejistí a ptají se, jestli jsem fakt herec, nebo cikán. Už jsem také slyšel, že „tam ti je nějakej romskej kluk z ulice a je neuvěřitelný, jak dobře hraje“. Dost pečlivě se líčím, dokonce jinou barvou než ostatní. Když už, tak už.
V Hradci se často tleská vstoje, divadlo je plné. To asi musí být pro vás hrozně hezký pocit...
Hradecké publikum je pro mě naprosto ojedinělé. Je až neuvěřitelné, jak moc tu lidi do divadla chodí a jak představení přijímají. A když se jim něco líbí, dovedou to dát najevo. Diváci se k nám chovají opravdu krásně. Už jsem pár divadel viděl a musím říct, že Hradec je úkaz. To se pak hraje, když nám to takhle vrací! Když jsem do Klicperova divadla nastoupil, hleděl jsem na ovace vstoje jako blázen, říkal jsem si, jestli si toho pak nepřestaneme vážit. Bál jsem se, abych si na to nezvykl a aby nenastal opačný efekt: kdyby najednou nevstali, začnete přemýšlet, že je něco špatně. Zůstávám však při zemi, zažil jsem už víc divadel a prostorů. V Praze hraju třeba v divadelní společnosti Masopust se Štěpánem Páclem. Tam se vejde pár lidí, ale mám to moc rád.
Ještě hrajete s kapelou Goodfellas na bicí?
Dnes už se jmenuje The Fellas. Jedním z důvodů je, že v Anglii existuje kapela podobného názvu a kluci tam začali jezdit hrát, tak by s tím mohl být problém. Navíc když si v anglicky mluvících zemích zadáte Goodfellas do googlu, na prvních dvaceti stránkách máte odkazy na film Martina Scorseseho, jenž se u nás jmenuje Mafiáni. Tuhle kapelu jsem dával dohromady, původně jsme tam čtyři z pěti byli Andělé, sourozenci, bratranci. Pořád je to srdeční záležitost, ale já se po prvním roce na DAMU rozhodl, že končím, protože bych ani jedno nemohl stíhat a dělat na sto procent. Jednou za čas si zahrajeme, odehraju pár koncertů. Je to rodina, takže jsem asi doživotní člen. Dokonce jsme získali ceny, Anděla i Žebřík, takže cítím, že to mělo smysl. Pro mě to byla i velká zkušenost, ač jsem si s energií sáhl na dno, začal jsem vypadat jako zombie. Zkuste se vrátit z koncertu vlakem a rovnou jít na hodiny akrobacie a odpoledne jet zpátky třeba na Moravu. Bez muziky ale dlouho nevydržím, držím se jí i tady, vždyť máme Mastix.
Zmínil jste spolek Masopust v Eliadově knihovně v Divadle Na zábradlí, to je patrně trochu jiné divadlo, než děláte v Hradci.
Ano, je to komorní scéna, představení jsou různá. Poetická, k zamyšlení, komedie, ale třeba Calderónův Vytrvalý princ je klasika v moderním stylu. Jsem s nimi už od třeťáku, pokládám je všechny za vynikající herce, je tam třeba Miloslav König, Pavla Beretová, Lukáš Příkazký nebo Jiří Panzner, kterého diváci znají i z Klicperáku.
Moc se mi líbila vaše malá role svědka v seriálu Clona. Jakou máte zkušenost s televizí a filmem?
Clona byla bezvadná. Tam jsem byl polobezdomovec, který něco za pivko policajtům řekne. Točilo se to brzo ráno. Nalíčili mě fakt do odpornosti, já se zválel v bahně, aby to bylo pořádné, abych ho měl i za nehty, kdyby došlo na detail, aby nebylo vidět, jak je mám čerstvě ostříhané. Malá epizodka, ale bavila mě, snažím se totiž být co nejuniverzálnější. Ještě než jsem šel na školu, hrál jsem zamilované, naivní, mladé kluky, teď jsem rád, když můžu hrát třeba totálního hajzla, v Golemovi na Štvanici jsem dělal retardovaného, Benjamin je taky jiné kafe.
Ocitl jste se i v seriálu První republika...
Tam jsem byl jouda, jinak se to asi nedá říct. Jmenoval se Narcis Bláha a byl policejním vyšetřovatelem na pátračce. Mladý, agilní, zapálený, hrozně snaživý, který ale vždycky něco pokazí, tedy spíš komická figura.
Chodíte na castingy?
Chodím, ale teď se dlouho nikdo moc neozýval, až jsem zjistil, že někde nemám i šest let aktualizované fotky. Asi bych měl pro to něco udělat.
Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se hercem?
Už na základce jsem chtěl jít na konzervatoř, cítil jsem, že by mě to bavilo. Je to i tím, že táta (moderátor Pavel Anděl, pozn. red.) má také vystudovanou DAMU. Pořád mě to k tomu táhlo, devět let jsem v Karlových Varech hrál v poloprofesionálním spolku Dagmar, což mě přesně nasměrovalo. A na gymnáziu jsem se přesvědčil, že herectví bude to jediné, co by mě bavilo. Věděl jsem, že to znamená málo peněz a ještě míň času, ale nemohl jsem si pomoct. Dneska už neexistuje pozice eléva, dělají to technici, tak když mě poprvé nevzali, šel jsem dva roky dělat kulisáka do Divadla Minor. Za tu zkušenost jsem vděčný, vždyť ti kluci jsou tu od rána do večera, první přicházejí, poslední odcházejí, a kdyby nepřišli, divadlo není. Také jsem se díky tomu naučil s vrtačkou, asi jsem byl dost roztomilý. Taky se kluci zděsili, když zjistili, kdo s nimi montuje ty dvoutunové scény...
Co vás DAMU naučila nejvíc?
Zásadní asi je, že tam poznáte sám sebe. Věděl jsem, že mám-li hrát někoho jiného, musím nejdřív znát sebe, vědět, od čeho se můžu odrazit nebo naopak proti čemu musím jít. Když nemáte v sobě něco dořešeného, často vás to dožene. Já si na škole spoustu věcí ujasnil, ač to bylo divoké období. Zásadní není, že vás někdo nepochválí, ale že si dokážete vážit sám sebe a umíte poznat, že odvádíte dobrou práci nebo alespoň maximum, jehož jste schopen. A taky najdete spoustu přátel. Horší asi bude, že tam dost zestárnete.
Jaká role vás teď v Klicperově divadle čeká?
Budeme teď dělat Školu pro ženy s režisérem Mariánem Amslerem, kde mám být mladým klukem, jenž se zamiluje do holky, kterou si vychovává starší muž pro sebe. Jsem na to zvědav, Moliéra jsem moc nedělal a nemám pocit, že bych se v těchto komediích cítil silný v kramflecích. Ale těším se na to moc, protože to bude zase něco úplně jiného.
