Jiří Louda v historickém kostýmu z období třicetileté války.

Jiří Louda v historickém kostýmu z období třicetileté války. | foto: Anna Ceeová

Bitva bez adrenalinu nemá šťávu, říká žoldnéř

  • 1
Jiří Louda je historikem v muzeu, ale ve volném čase vede do bitev žoldnéřské vojsko ze 17. století. Pracovník Krkonošského muzea jezdí s regimentem mušketýrů po celé Evropě.

Pouze číst o mušketýrech a bitvách třicetileté války Jiřímu Loudovi z Vrchlabí nestačilo. Šermovat s kordem začal po základní škole a už ve 14 letech se stal členem vrchlabské skupiny historického šermu Rego. Dnes vede žoldnéřské oddíly při rekonstrukcích ze 17. století. S Regimentem zemské hotovosti, který sdružuje více než sto členů, objíždí Evropu.

„V prvních letech jsme jeli na dvě tři bitvy za rok. Časem jsme se dostali na poměrně slušnou úroveň, získali kontakty v zahraničí, kde jsme se dobře etablovali. V současnosti jezdíme více do ciziny než po Čechách. Letos jsme byli třikrát v Holandsku, v Maďarsku, Polsku, Itálii a na Slovensku,“ říká osmatřicetiletý Jiří Louda, historik v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí.

Proč jste si vybral zrovna třicetiletou válku?
Částečně to vyplývá z tradice historického šermu v Čechách. Skupiny, které tu od 60. let vznikaly, se věnovaly rytířské gotice a mušketýrům. Tato období byla zároveň v dobrodružné a historické literatuře nejfrekventovanější, nejoblíbenější a pro šermíře dobře uchopitelná.

Třicetiletá válka je pro české dějiny velmi důležitá. Někomu může připadat zvláštní, proč si připomínáme období, které bylo pro nás velmi tragické. Ono sice bylo tragické, ale zároveň velice akční, byla to doba plná emocí. Tím, že třicetiletá válka byla celoevropským konfliktem nebo se kryla s dalším válkami v Evropě, nám to při bitevních ukázkách umožňuje dobře spolupracovat s dalšími zeměmi.

Jak se na rekonstrukce bitev připravujete?
Každý rok na jaře máme secvičnou, kde trénujeme ve větších formacích. Jde o to, aby se každý naučil fungovat ve větší jednotce. Organizátorům bitev pak stačí ovládat důstojníka jednotky a nemusí se dohadovat se stovkou lidí. Vojáci dělají, co jim důstojník říká. Samozřejmě je důležité, aby věděli, zda mají prohrát, nebo vyhrát. Podle toho se chovají.

Jak poznáte, kdy máte padnout?
Nevím, je to intuitivní. Členové regimentu už mají nějakou zkušenost. Když vědí, že mají vyhrát, jsou agresivnější, v opačném případě bojují opatrněji, aby scénář nekazili. Není to soutěž, i když jsou případy, kdy pořadatel bitvy určí pouze situaci a vyhraje ten, kdo je lepší.

Dá se s reálnými zbraněmi bojovat agresivně?
Kordy a meče nejsou ostré, to ale neznamená, že nejsou nebezpečné. Po každé bitvě si nějakou tu modřinu nebo bouli odnesete, k vážným úrazům ale dochází velmi zřídka. Je to hra a částečně i sport. Pokud se bitva dělá bez adrenalinu, nemá to šťávu a divák to pozná. Cyklistika nebo fotbal jsou mnohem nebezpečnější. Na zahraničních akcích se projevuje, že každý národ pojímá boj jinak, a někdy to nejde úplně dohromady. Dá se říci, že čím víc na východ, tím má jednotka drsnější pověst. Angličané se bojí Čechů, my zase máme respekt z Rusů.

Nakolik jsou rekonstrukce historicky věrohodné?
Řekl bych tak z 60 procent, největší rozdíl je v počtu vojáků. I když postavíme padesátičlennou jednotku, na tehdejší poměry to je směšně malý útvar. Scénáře bitev jsou hodně překombinované, na malém prostoru a v krátkém čase se toho děje strašně moc, aby to bylo pro diváky atraktivní. Bitva nemůže trvat pět hodin a roztáhnout se od obzoru k obzoru. Jednotky při rekonstrukcích dělají manévry, které tehdy provádět nemohly. Snažíme se, aby alespoň co nejautentičtěji vypadaly formace, abychom měli podobné zbraně a vypadali jako v 17. století. V Čechách se za posledních deset patnáct let udělal veliký pokrok a věrohodnost rekonstrukcí stoupá. Naší výhodou je, že na rozdíl od zahraničních souborů máme průpravu z historického šermu, takže umíme nejen zacházet se zbraněmi, ale také hrát divadlo. Zahraniční divák to dokáže velmi ocenit.

Kde sháníte zbraně a historické kostýmy?
Samozřejmě nepoužíváme originály ze 17. století. Dříve si lidé zbraně často vyráběli doma, dnes už jsou specializovaní výrobci. Co si ale nezřídka děláme, jsou kostýmy nebo stany. Jejich funkčnost v praxi zkoušíme na dobových vandrech, kdy se zcela obejdeme bez moderních vymožeností. Používáme jen to, co měl člověk v 17. století. Spíme pod houněmi v lese, oheň rozděláváme křesadlem.

Jaké to pro vás je velet několika desítkám „vojáků“?
Když to funguje, je to pěkný pocit. Na bitevním poli mě většinou bezvýhradně respektují, protože jsme se dohodli. Jakmile akce skončí, dohoda padá. Kdyby si člověk zkoušel hrát na velitele a všem neustále rozkazoval, tak ho z toho kolektiv velice rychle vyvede. Několik jednotek na to také dojelo.

Co když vás v bitevní ukázce někdo neposlechne?
Řeší se to divadelně hrubostí a nadávkami, protože to k tomu patří. Na scéně to je možné. Většinou si dotyčný uvědomí, že něco udělal špatně a zareaguje tak, aby to divák co nejméně poznal. Buď se umravní, zahraje zraněného nebo se nechá zabít. Všichni mají profesní čest, nestává se, že by někdo vypadl z role a ukázku zkazil.

Jaké spektrum lidí se historickému válčení věnuje?
Věkově to je hodně rozrůzněné. Máme mezi sebou děti i penzisty. Vojenská služba tehdy byla profesionální, člověk bojoval, dokud mohl. Stejně tak regiment je průřezem celou společností i v profesích. Jsou mezi námi policisté, učitelé, dělníci, nezaměstnaní i lidé, kteří se historii věnují profesně. Ve spřáteleném regimentu dokonce jezdí na bitvy soudce.

Zajímá to také ženy?
Náš regiment má poměrně hodně žen, tvoří jednu čtvrtinu až třetinu. Část z nich fungují jako ženy, vaří na ohni dobová jídla, nosí vodu nebo ošetřují zraněné. Pak máme ženy, které si chtějí zabojovat a účastní se bitev v mužském převleku. Jsou ojedinělé historické doklady, že by ženy válčily, byla to ale okrajová záležitost. Rozhodně musím říct, že ženám nechybí bojové nadšení. Kolikrát jsou agresivnější než muži. Někteří kolegové našemu regimentu v žertu říkají ženská hotovost místo zemská hotovost.