Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Otcovy zápisky z první světové války mi otevřely oči, říká spisovatel

  11:38aktualizováno  11:38
Hradecký básník, herec a nyní už i spisovatel Boris Šlechta nedávno vydal knihu o svém otci, který jako sedmnáctiletý bojoval na bojištích první světové války. Teprve až díky práci na ní pochopil názory svého otce a poznal, kým skutečně byl.

Dobové fotografie z archivu Borise Šlechty. | foto: Archiv Borise Šlechty

Pracovna královéhradeckého herce, básníka a výtvarníka Borise Šlechty připomíná muzeum a je v ní cítit nostalgie po časech dávno minulých. Po stěnách jsou rozvěšeny jeho vlastnoručně namalované obrazy, na stolech jsou stohy knih, písemnosti, zažloutlé fotografie a v rohu u malířského stojanu zaschlá paleta olejových barev.

Fotogalerie

„Nedokážu říct, jestli jsem více básník, výtvarník, nebo herec, nelze to od sebe oddělit,“ vypráví sedmasedmdesátiletý muž, jehož jméno lze nalézt i v Encyklopedii Hradce Králové. Lidé si ho možná nejvíc pamatují jako herce hradeckého divadla, dokonce se mihl v několika filmech, jako třeba ve 14 let starém snímku Otec neznámý aneb Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka.

Jeho umělecký záběr se nedávno rozšířil i do světa literatury. Loni totiž vydal knihu s neobvyklým příběhem svého otce, který na prahu dospělosti bojoval v první světové válce na straně Rakouska-Uherska.

„Až po dlouhých letech jsem začal chápat jak otcovy postoje, tak i to, co mi bezděky předával, a jakou genetickou výbavou mne obšťastnil. K tomu mi pomohly jeho zápisky. Jak jsem se do nich začítal, tak jsem stále více odhaloval, co jsme měli společného a čím mne ovlivnil,“ vzpomíná Šlechta, kterého otec vychovával v duchu Masarykových myšlenek a vlastenectví.

Zápisky sedmnáctiletého mladíka, jehož vlastí byla rakousko-uherská monarchie, avšak v jeho srdci byla hluboce zakořeněna láska k češství a ideálu sokolství, zachycují originálním způsobem nejen kruté boje, ale i krajiny pro něho neznámých zemí.

Na začátku byl rozhovor

Krátce po skončení druhé světové války, když bylo malému Borisovi jedenáct nebo dvanáct let, měl se svým otcem rozhovor, který ho později přiměl k napsání knihy. Tehdy svému otci vytkl účast v první světové válce na straně Rakouska-Uherska a také to, že se nepřidal jako jiní k legionářům.

„Zeptal jsem se tatínka: Jak jsi mohl bojovat za Rakousko proti Československu? Bylo vidět, že jsem se ho otázkou hluboce dotkl, že neví, co by mi na ni odpověděl. Jen se smutně pousmál a řekl: Jednou pochopíš, že všechno bylo jinak,“ vzpomíná Šlechta v bytě v centru Hradce Králové, kde žije od šedesátých let.

Po smrti svého otce v roce 1979 se začetl nejprve do strojopisu na zažloutlém papíře, který čítal více než 400 stran. Našel v něm nejen popis válečných hrůz, ale i krajin, portréty lidí, se kterými se setkal, a především úvahy o smyslu života. Zjistil však, že rukopis je neúplný, a doufal, že celý je možná někde doma.

„To co jsem se v jeho zápiscích dočetl, mě ohromilo. V jeho vzpomínkách je mnoho úžasných postřehů, doslova výbuch názorů. Přitom si na něho vzpomínám jako na člověka, který toho příliš nenamluvil,“ říká Šlechta.

Tehdy pochopil, jak svého otce málo znal a hlavně jak hluboce ho ranil i jak se mýlil. A to byl jeden z důvodů, proč se rozhodl jeho paměti vydat knižně. „Velmi jsem ho tím urazil. Strašně jsem se styděl za to, co jsem mu řekl. Vždyť pro něho, i když byl Čech a vlastenec, bylo staré Rakousko jeho vlastí.

Žádné Československo tehdy, když narukoval, neexistovalo! Když jsem byl mladý, nechápal jsem jeho pohled na svět. Byl vychován v sokolské tradici, ta dbala na vyváženost duchovní a tělesné formy člověka, byl vychován k toleranci, a to považuji zejména dnes za nesmírně důležité.

Říkal, že lidé jsou z jednoho kadlubu, a odmítal jakýkoli šovinismus,“ pokračuje Šlechta.

Sám v požáru světovém

Boris Šlechta přináší ze skříně na stůl posetý dobovými fotografiemi a knihami několik svazků dokumentů. Jedna část psaná na stroji vznikala někdy v letech 1930 až 1935.

Druhá část vzpomínek je však starší. Je to rukopis psaný zhuštěným drobným úhledným písmem. O těchto zápiscích se Boris Šlechta domnívá, že vznikly v rozmezí let 1920 až 1922, kdy otec studoval po válce vysoké učení technické a sepsal je zřejmě podle poznámek ze zápisníků, které se nedochovaly.

Rukopis mu poskytla jeho matka až mnohem později než strojopis. „Je to psané jako román, vždy s nějakou pointou uzavírající kapitolu. K tomu strojově psanému materiálu jsem se poprvé dostal, když jsem se vrátil z vojny. Později mi maminka poskytla ještě starší dokumenty, ty byly emotivnější a původnější. Je z nich cítit, že se z těch hrůz potřeboval vypsat. Najednou mě napadlo: Proboha, tak to je můj táta, který mi nikdy o ničem příliš nevyprávěl, smutný a většinou zadumaný? Řekl jsem si, že to musím zachránit. Začal jsem zápisky přepisovat,“ ukazuje na několik stran popsaných krasopisem pořízeným inkoustovým perem Šlechta syn.

„Protože se obě verze navzájem doplňují, rozhodl jsem se z nich vytvořit jediný příběh, ten loni vyšel knižně s názvem: Sám v požáru světovém,“ bere do ruky tlustou knihu mající na titulu černobílou fotografii mladého vojáka v rakouské uniformě u aranžovaného okrasného stolku.

Sepsání knihy trvalo Borisu Šlechtovi asi deset let, dalších pět let připravoval podklady pro samotné vydání a sháněl nakladatele. „Než kniha spatřila světlo světa, stálo mě to mnoho problémů a také peněz. Bylo to nekonečné a vyčerpávající. Jedno nakladatelství tlačilo na to, abych příběh zkrátil. Trval jsem však na svém. Jinak by to ztratilo svoji autenticitu. Pomohlo mi setkání s mladým nadšeným nakladatelem a s dobrou kamarádkou, která se postarala o jazykové vyvážení. Tito skvělí lidé přijali text za svůj a díky nim mohl vyjít. Chtěl jsem knihou splnit poslání a vzdát hold svému otci,“ říká její autor.

Z Čech do Haliče a přes Itálii zpět

Theodor Šlechta se narodil 13. srpna 1899 v Neutonicích. Od roku 1916, kdy narukoval, až do roku 1918 prošel řadou bojišť na východní frontě v Haliči a zažil kruté boje také v dnešní severní Itálii. Když vypukla válka, měl zrovna po maturitě a matka ho společně s jeho bratrem, dvojčetem Antonínem, přihlásila do kadetky v Praze.

„Myslela si, že budou po dobu studií ochráněni před válečným běsněním. Ale osud rozhodl jinak. Oba bratři jako jednoroční dobrovolníci šli k odvodu. Zatímco můj otec byl odveden, Antonín byl seznán neschopným vojenské služky. Otec se tedy ocitl, jako jediný z početné rodiny, ve válečné mašinérii rakouské,“ vypráví Šlechta.

Základní výcvik vykonal jako příslušník 28. pěšího pluku v Brucku nad Murou, potom byl náhle jako jediný voják odvelen k 81. pěšímu pluku do Jihlavy, což zřejmě souviselo s ochrannou rukou jeho strýce maršálka Theodora Horta, velitele 2. rakouské armády, který to dotáhl až na c.k. generála.

Původní pražští osmadvacátníci byli totiž určeni k brzkému odjezdu na frontu a k téměř jisté smrti. Krátce před tím, než byl vyslán na frontu, se dostal do důstojnické školy v Brně.

„Pak, už jako desátník, odjel s plukem do etapy, tedy do předfrontového pásma na východě poblíž Brodků. Od té doby se účastnil krutých bojů, na počátku roku 1917 u Mogily a před řekou Zbruží. Jednaosmdesátý pluk byl pak po ztrátách převelen k odpočinku, ale nakonec k přesunut na italskou frontu. Tam byl otec těžce raněn a prodělal anabázi po rakouských vojenských nemocnicích, až se nakonec dostal do Prahy. V ní ho také zastihl konec války a vyhlášení Československé republiky,“ pokračuje.

„Život nikdy nebude ideální“

Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky a po odchodu z nemocnice se Theodor Šlechta stal velitelem pořádkové hlídky v Praze a vstoupil do nově vznikající Československé armády, v roce 1921 odešel do civilu. 

„Ve 20. letech stačil ještě vystudovat vysoké učení technické a získal titul inženýr. Na titulu si velmi zakládal, dokonce i v zápiscích si ho po letech připisoval, ne však z nějaké ješitnosti, ale kvůli tomu, že to vlastně slíbil svému otci,“ vzpomíná vydavatel zápisků. Jeho otec zemřel 24. září 1979 v Hradci Králové.

Boris Šlechta za největší poselství otcových zápisků považuje to, že život by lidé měli brát takový, jaký je, že nikdy nebude ideální a že i v nejhorších chvílích lze najít dobré lidi: „Otcovo krédo bylo: Vyvaruj se emotivních a okázalých gest, které nic neřeší, ale za všech okolností, i těch nejméně příznivých, snaž se vždycky chovat jako člověk!“

A k otcovu krédu Boris dodává: „Dnes lidé často říkají, kam se ten svět řítí, všechno je k ničemu, všechno je v háji. Díky jeho zápiskům jsem si uvědomil, že to bylo v minulosti ještě horší, a přesto tam šlo najít nádherné lidi, a dokonce lásku. V jednom moudrém přísloví se praví: Nenaříkej nad tím, že nádherná voňavá růže má trny, ale buď šťastný, že trnitý keř má tak nádherný voňavý květy.“





Hlavní zprávy

FRUTIGER CZ s.r.o. - Dana Mandysová
Asistent/ka výroby a dopravy

FRUTIGER CZ s.r.o. - Dana Mandysová
Královéhradecký kraj
nabízený plat: 28 000 - 30 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.