Na kole ujel dobrodruh Petr Kafka 25 tisíc kilometrů a navštívil šestadvacet zemí na čtyřech kontinentech. Cestovat začal s kamarádem z dětství Jaroslavem Novákem ve dvaceti letech.
"Vždycky jsem si říkal, že až jednou budu starý, tak už se mi nikam nebude chtít. A myslím, že ta doba nastala," usmívá se třiašedesátiletý farmaceut, který už čtyřicet let pracuje v hradecké fakultní nemocnici na oddělení nukleární medicíny.
Od února je oficiálně důchodcem, ale diagnostické radioaktivní injekce připravuje dál. Před revolucí procestovali oba nadšenci z Hradce celé Československo.
"Když jsme projeli všechny čtverce na mapě a už u nás nebylo kam jet, jeli jsme do Polska a Maďarska. Ještě před revolucí se nám povedl husarský kousek - podařilo se nám vyjet do Benátek," vzpomíná Petr Kafka,
"Tenkrát komunisti předstírali, že kdokoli může jet kamkoli, ale museli jste mít peníze. Takže jsme sehnali v Hradci exotického studenta, který sice v životě dolary neviděl, ale my jsme jich 300 načerno sehnali a dali jsme mu je, aby s námi sehrál divadlo v bance. Tam se tvářil, že nemá jiný zájem, než aby nám zasponzoroval cestu do Benátek. Paní za přepážkou se nás s vážnou tváří zeptala, zda je přijímáme. Vyzvednout jsme si je mohli až těsně před odjezdem."
Na svých cestách dvojice nocovala většinou pod širákem, výjimečně ve stanu. V některých zemích to ale příliš bezpečné nebylo. Třeba z Keni, kde tou dobou místní ozbrojenci zavraždili dva Čechy, se museli denně hlásit rodině i na ambasádu.
"Palestinci jsou barbaři, najít místo ke spaní bylo napínavé"
A když strávili v národním parku tři dny bez signálu, velvyslankyně je přivítala s výčitkou, že jsou blázni, že už dávala dohromady záchrannou výpravu.
"Třeba Palestinci jsou barbaři a na jejich území najít místo ke spaní bylo vždy dost napínavé. Nesměli nás vidět, jak zalézáme do skal, tak jsme čekali na úplnou tmu. V poušti jsme si dávali taky velikánský pozor na hady, jednou se nám kolem kola omotala smrtelně jedovatá písečná zmije," vypráví cestovatel, který má z cesty k Mrtvému moři dvě další těžko uvěřitelné historky.
"Všude byly cedule, že se individuální turistika nedoporučuje, čímž mysleli turisty v obrněných autech. Když viděli nás dva na kolech, mysleli si, že jsme úplní blázni. Ke konci cesty jsme v Jeruzalémě na chvíli opustili kola, která jsme měli obalená hadrem, a oni si mysleli, že to jsou bomby," líčí farmaceut, "takže vyklidili celé náměstí a přijelo protiteroristické komando se štíty, všechny nás zahnali pryč a kola nám rozstříleli nějakými gumovými projektily."
Ještě předtím se jim povedlo zabloudit na hranicích mezi Izraelem, Jordánskem a Sýrií. Průjem v minovém poli jim však tehdy vtipný nepřipadal.
"Objevili jsme opuštěné melounové pole a Jarda snědl celé dva melouny. Když jsme se pak ztratili a všude kolem nás byly ostnaté dráty a cedule upozorňující na miny, Jardovi se začaly bouřit útroby a řešil dilema, zda sejít z cesty a vyletět do vzduchu, nebo neudržet obsah střev," vzpomíná příležitostný cyklista, jak sám sebe Petr Kafka tituluje.
Petr Kafka
|
V Keni onemocněl nebezpečnou chorobou
Z africké Keni si přivezl kromě masajských oštěpů a štítu také kožní formu lischmaniózy, což je vzácné tropické onemocnění. Jeho lehkou formu šlo naštěstí dobře vyléčit. Téměř všude je zloději prý okradli, ale několikrát zažili i dramatické přepadení.
"Všude číhá nebezpečí, v Keni nás neustále varovali, že nám domorodci uříznou hlavu. Museli jsme každý den přesunovat stan, aby si nás nevyčíhli. V Brazílii jsme zase popíjeli u kempu na pláži a než jsme se vzpamatovali, měli jsme u hlavy pistoli. Byli to nějací floutkové, kteří nás chtěli okrást, ale já jsem začal řvát jako tygr o pomoc a oni utekli," vzpomíná dobrodruh a jedním dechem dodává, že už měli podobnou zkušenost z Kuby.
"Tam se nás snažili ukamenovat. Poslední den jsme si našli na spaní krásný plácek za Havanou a odpočívali jsme, když nám kolem hlav začaly létat půlky cihel. Jarda vyběhl, začal křičet Police, police!" vzpomíná na další nebezpečnou situaci Kafka.
Útočníci prý utekli a za chvíli se místo hemžilo policisty. Ti se ale vůbec nezajímali o to, kdo cizince v cyklistických dresech přepadl, ale zkoumali, proč oba spí pod širákem, když je to zakázané. Těžko pak na policejní stanici vysvětlovali, že za poslední tři týdny o jejich pobytu nemá záznam ani jeden hotel v celé Kubě.
Farmaceut rád vzpomíná na severské země nebo Mexiko, ale zřejmě nejvíce ho očarovala Malajsie.
"Je to rovina, což mi vyhovuje, Jarda je spíše na hory. Jsou tam nádherné džungle, kde dodnes žijí sloni, viděli jsem tam i čtyřmetrovou krajtu. Malajsie je velmi klidná a rozličná, co se týká národností, vedle sebe tam žijí buddhisti i muslimové, ale všichni jsou tolerantní, podobně jako na Mauriciu," vychvaluje jihoasijskou zemi cestovatel, avšak vzápětí si povzdechne: "Ale zase tam nemají pivo."
Nikdy totiž do tašek na kolo nezapomněl na cesty zabalit dostatek plechovek s českým pivem. "Všechny země byly krásné, ale stejně: Česko je nedostižné," uzavírá své vyprávění.
