Přijde mi až líto, kolik divadelního dělnictva, skutečného i najatého do komparsu od kulisáků po pážata a nápovědu se musí převlékat kvůli jedinému překvapivému a originálnímu momentu v nové inscenaci Goldoniho komedie Impresário ze Smyrny.
Impresário ze SmyrnyRežie: Jiří Nekvasil Autor: Carlo Goldoni Překlad: Jaroslav Pokorný Hudba: Miloš Orson Štědroň Hrají: Filip Richtermoc, František Staněk, Isabela Smečková Bencová, Natálie Holíková, Kristýna Kociánová, Miroslav Zavičár, David Smečka, Josef Čepelka, Hynek Pech a Jan Bílek |
Režisér Jiří Nekvasil, jehož zdejší Grabbeho Don Juan a Doktor Faust patří k nezapomenutelným spektáklům hlavně díky "velkému plátnu krve a kabaretu", chtěl vystavět nostalgický povzdech nad operou, kde tenoři přepadávají přes vlastní důležitost a subrety kvůli angažmá udělají cokoliv. Triumf má slavit piranní morálka sebestředného panoptika pěveckých neumětelů.
Ideální půda pro gagy, herecké situace, zběsilé výpady, erotické jiskření či případné aktualizace a karikatury dnešních principálů a jejich mecenášů nebo zřizovatelů. Herci s chutí rozpoutat goldoniádu v 21. století tu jsou, ale Nekvasilova režie jakémukoliv rozpoutání brání, čímž veškeré spíše jen naznačené situace ztrácejí na energii, rytmu a bohužel i na humoru.
Navíc se inscenace drolí do různých stylů. Expresivní sopranista Carluccio Davida Smečky přichází z commedie dell'arte, tenor Pasqualino Miroslava Zavičára spíše z Bachových pašijí či wildovských konverzaček.
Trio subret - Natálie Holíková, Isabela Smečková Bencová a Kristýna Kociánová - dělá, co může, ve společných dialozích naznačují, kolik odstínů humoru od slovního po parodický by si rády zkusily, ale nikdo to po nich nechce. Snad kromě diváka.
Alespoň dvě velké scény s Turkem, jehož Filip Richtermoc pojal s civilní úsporností, zasvítí přirozeným vtipem z jazykového nedorozumění a z nepochopení mentality operních narcisů.
Ani secesní hala benátského hotelu, kde přes dveře lze zahlédnout Canallettiho Benátky, atmosféře spíše staročeské frašky nedodá, můžete nabýt dojmu, že jde o místo oficírských pijatyk ze Švejka než o apartní ring volný pro ega pěvců bez zábran.
Režisér avizoval i inspiraci Felliniho filmem A loď pluje, jenže zůstal u povrchní překostýmovanosti, aniž by naznačil cokoliv existencionálního. O výraznější výpovědi o operním světě nemluvě.
Závěrečná skutečně operní defiláda s muzikou Miloše Orsona Štědroně a s matným pozpěvováním herců vyznívá značně rozpačitě. Bůh ví proč se mi závěr na premiéře maně propojil s Menzelovými Donšajny. To přeci byla úplně jiná "opera", snad ještě smutnější.