Inscenace Impresário ze Smyrny v režii Jiřího Nekvasila v hradeckém Klicperově...

Inscenace Impresário ze Smyrny v režii Jiřího Nekvasila v hradeckém Klicperově divadle. | foto: Archiv Klicperova divadla

RECENZE: Goldoniáda v hradeckém divadle připomíná spíše Donšajny

  • 1
Slibovaná komedie z divadelního prostředí v režii Jiřího Nekvasila měla být nostalgickým povzdechem v duchu Felliniho filmu A loď pluje. Bezradné prázdno však spíše připomíná Menzelovy Donšajny. Goldoniho Impresário ze Smyrny nepatří k vrcholům 129. sezony hradeckého Klicperova divadla.

Přijde mi až líto, kolik divadelního dělnictva, skutečného i najatého do komparsu od kulisáků po pážata a nápovědu se musí převlékat kvůli jedinému překvapivému a originálnímu momentu v nové inscenaci Goldoniho komedie Impresário ze Smyrny.

Impresário ze Smyrny

Režie: Jiří Nekvasil

Autor: Carlo Goldoni

Překlad: Jaroslav Pokorný

Hudba: Miloš Orson Štědroň

Hrají: Filip Richtermoc, František Staněk, Isabela Smečková Bencová, Natálie Holíková, Kristýna Kociánová, Miroslav Zavičár, David Smečka, Josef Čepelka, Hynek Pech a Jan Bílek

Režisér Jiří Nekvasil, jehož zdejší Grabbeho Don Juan a Doktor Faust patří k nezapomenutelným spektáklům hlavně díky "velkému plátnu krve a kabaretu", chtěl vystavět nostalgický povzdech nad operou, kde tenoři přepadávají přes vlastní důležitost a subrety kvůli angažmá udělají cokoliv. Triumf má slavit piranní morálka sebestředného panoptika pěveckých neumětelů.

Ideální půda pro gagy, herecké situace, zběsilé výpady, erotické jiskření či případné aktualizace a karikatury dnešních principálů a jejich mecenášů nebo zřizovatelů. Herci s chutí rozpoutat goldoniádu v 21. století tu jsou, ale Nekvasilova režie jakémukoliv rozpoutání brání, čímž veškeré spíše jen naznačené situace ztrácejí na energii, rytmu a bohužel i na humoru.

Navíc se inscenace drolí do různých stylů. Expresivní sopranista Carluccio Davida Smečky přichází z commedie dell'arte, tenor Pasqualino Miroslava Zavičára spíše z Bachových pašijí či wildovských konverzaček.

Trio subret - Natálie Holíková, Isabela Smečková Bencová a Kristýna Kociánová - dělá, co může, ve společných dialozích naznačují, kolik odstínů humoru od slovního po parodický by si rády zkusily, ale nikdo to po nich nechce. Snad kromě diváka.

Alespoň dvě velké scény s Turkem, jehož Filip Richtermoc pojal s civilní úsporností, zasvítí přirozeným vtipem z jazykového nedorozumění a z nepochopení mentality operních narcisů.

Ani secesní hala benátského hotelu, kde přes dveře lze zahlédnout Canallettiho Benátky, atmosféře spíše staročeské frašky nedodá, můžete nabýt dojmu, že jde o místo oficírských pijatyk ze Švejka než o apartní ring volný pro ega pěvců bez zábran.

Režisér avizoval i inspiraci Felliniho filmem A loď pluje, jenže zůstal u povrchní překostýmovanosti, aniž by naznačil cokoliv existencionálního. O výraznější výpovědi o operním světě nemluvě.

Závěrečná skutečně operní defiláda s muzikou Miloše Orsona Štědroně a s matným pozpěvováním herců vyznívá značně rozpačitě. Bůh ví proč se mi závěr na premiéře maně propojil s Menzelovými Donšajny. To přeci byla úplně jiná "opera", snad ještě smutnější.