Herečka hradeckého Klicperova divadla Isabela Smečková Bencová.

Herečka hradeckého Klicperova divadla Isabela Smečková Bencová. | foto: Ondřej Littera, MAFRA

Isabela Smečková Bencová: Odmítnout televizní seriál byla chyba

  • 0
Herečka Isabela Smečková Bencová natočila jen dva filmy - Zatracení a Jedna ruka netleská. Zato v hradeckém Klicperově divadle jde z role do role, je kovbojskou průvodkyní v hororu Noc oživlých mrtvol, rozpolcenou Jekyllou Hydeovou či Helenou v Jedlících čokolády.

Za Jedlíky čokolády dostal nedávno David Drábek Radokovu cenu, prý je to jeho nejosobnější hra, jak ji vnímáte vy?
Je osobní i pro mě. Vyrovnat se s minulostí, s rodiči, začít znovu a jinak a taky je v ní naděje, že to jde. Ale to osobní jsem nacházela až postupně během zkoušení a hledání Heleny. Předně to byla největší role po mém návratu z mateřské, vážila jsem si toho, že roli Heleny psal přímo pro mě, takže jsem prožívala obří pocit zodpovědnosti nezklamat. Taky mi přišlo, že Helena je ze tří sester ta "nejobyčejnější", a to bývá nejtěžší. Dnes mám to představení strašně moc ráda.

Herečka hradeckého Klicperova divadla Isabela Smečková Bencová.

Další velkou rolí je Jekylla Hydeová, kterou pro vás napsala kolegyně Eva Kratochvílová...
Eva mi prozradila, že to téma nosila v hlavě už dlouho a když bylo jasné, že to uvede v Hradci, psala už přímo pro mě. Děkuju jí za to moc, že na mě takhle vsadila. A děkuju Dušanovi Hřebíčkovi a Kláře Horákové, protože to bylo úžasné zkoušení. Ale ta role je extratěžká! Když jsem to četla, cítila jsem to jako velkou výzvu zahrát si Jekylla i Hyda v sukni. Při zkouškách jsem se bála, že Hyda ze sebe vůbec nevydojím. Eva si přála, aby to byli dva zcela odlišní lidé, což se snad podařilo.

Je těžké ze sebe na jevišti dostat zlo?
Ne, že bych byla tak hodná holka, spíše mám strach to zlé v sobě probudit. Vím, že to tam je, a ať to tam radši někde spí, hlavně, aby mi to nezůstalo i do civilu. Proto jsem se Hyda bála, bála jsem se to v sobě probouzet, ale něco se asi vzbudilo, protože mi můj muž David po premiéře říkal, že se mě bojí. Trochu si dělal legraci, ale takových názorů jsem slyšela víc. Tak nevím...

Často si berete role do privátu?
Ano, moje role mě vždycky zasahovaly, nosila jsem si je do života. Na JAMU nás vedli k tomu, že se musíme rozervat, pro roli se zničit. Náš pan profesor Josef Karlík říkal, že herec nemůže být jogín, že nemůže být absolutně vyrovnaný, protože pak by neměl odkud brát. Že musí mít za sebou bolavé věci. Teď po mateřské se učím si role do života nebrat, začala jsem od Jedlíků. Kdo Jedlíky viděl, ví, jaké trauma Helena prožila, a to si opravdu nechci nosit do života ani o tom přemýšlet. A v Jekylle vraždím. Takže je snad jasné, že paní Hydeová se mnou domů nepůjde!

Isabela Smečková Bencová

Rodačka z Karlových Varů (1978) studovala střední pedagogickou školu, pak získala angažmá v Západočeském divadle v Chebu a Malém divadle v Českých Budějovicích. Herectví vystudovala na brněnské JAMU, dnes je členkou hradeckého Klicperova divadla. V Chebu byla Alenkou v říši za zrcadlem, v Olomouci Blanche Dubois, v brněnském HaDivadle Gertrudou v Hamletovi. V Hradci zazářila jako Gelsomina v Silnici, dnes ji lze vidět v Noci oživlých mrtvol, Jekylle Hydeové, Jedlících čokolády, Světácích či Ještěrech. S manželem hercem a muzikantem Davidem Smečkou má syna Kajetána.

Která role vám nejvíc vlezla do života?
Asi ta největší a zatím životní byla Blanche Dubois v Tramvaji do stanice Touha od Tennessee Williamse v divadle Tramtárie v Olomouci. To byl největší zápřah. Po premiéře jsem měla pocit, že už nejsem já, ale Blanche. A tudy cesta nevede. Takže se to pořád učím, nenechat se postavou polapit. Pokud chci vyrovnaně žít, musím se to naučit.

Když role má zůstat v divadle, nehrozí, že stejně půjde s vámi, když bydlíte vzdušnou čarou dvacet metrů od jeviště? A váš manžel David Smečka je herec a muzikant ve stejném podniku?
Máte pravdu, ale nějak se nám to podařilo oddělit. Říkáme tomu služební byt, což zní líp než ubytovna. Je to doma. I když si sním o tom, že jednou budem dál, ve vlastním. A s mým mužem samozřejmě mluvíme o divadle, ale taky už umíme říct dost a mluvit o něčem jiném.

Co rozhodlo, že se dáte na herectví?
Bylo mi dvanáct, když jsem četla knížku Lev, čarodějnice a skříň od C. S. Lewise. A chtěla jsem to režírovat jako film, tak to bylo barvité. To byl můj sen, být režisérkou, ale jak jsem četla dál a objevila se tam čarodějnice, uvědomila jsem si, že bych ji vlastně chtěla hrát. A pak jednou, byla jsem na procházce se psem, to přišlo jako úderné vnuknutí: Budu herečka! Začala jsem chodit do dramaťáku, hrála v amatérském divadle. Šlo to přímo.

Jak jste se ocitla v Hradci Králové?
Ve čtvrťáku na JAMU mi zavolal Arnošt Goldflam a nabídl roli Mimi a hostování v Klicperově divadle ve hře Život bohémy, za což mu dodnes děkuju. Hrozně se mi tu líbilo, chtěla jsem do angažmá, ale tehdy to nešlo. Tři roky nato mi volal pan ředitel, že otěhotněly tři herečky a že je místo.

Není to těžší, když hereček ve vašem věku je v hradeckém souboru hodně?
Pro mě ne, právě proto, že je nás dost, jsem teď mohla mít volno a to je skvělé. Je důležité moci zase načerpat sílu, být sama se sebou, synem, s mužem. Prostě jen tak být. Ale to se asi taky změnilo tím, že jsem máma, že mám nejúžasnějšího Kajetána na světě. Dřív by mi možná vadilo, že nehraju úplně ve všem. To už teď ale není nejdůležitější. A naše dámská šatna je srdeční záležitost, každá jedna z nás tam má své nezastupitelné místo a bolí, když kolegyně odcházejí, protože my se máme rády.

Když si vás zadám do databáze ČSFD, máte tam dva filmy...
První v roce 2002 byl debut režiséra Dana Svátka Zatracení, inspirovaný skutečnou událostí, jak dva Češi skončili v thajském vězení kvůli pašování drog. Hrála jsem přítelkyni hlavního hrdiny, byla to docela velká role, pro mě úplná bomba a navíc jsme letěli natáčet na tři týdny do Thajska. Nádhera, nikdy na to nezapomenu.

Pak přišel David Ondříček a Jedna ruka netleská.
To už mi připadá jak v jiném životě, taky na to moc ráda vzpomínám, i když to noční natáčení v mrazivém podzimu bylo docela náročné.

Nevadí, když zmíním jednu scénu, kdy si vaše hrdinka namazala marmeládou intimní partie a pak připustila bílého pejska?
Ach jo... Na to, jak se to točilo, se mě ptá každý. Takže jednou provždy: měla jsem na sobě kalhotky, silonky a pod sukýnkou ležela na židli kolečka salámu, která pes žral, ale vypadalo to, tak jak to vypadalo!

Není vám líto, že je ve filmografii velká pauza až dodnes?
Jeden film jsem odmítla, pak i jeden seriál, protože mi přišel blbý, a už nic nepřišlo. Teď si říkám, jestli jsem to neměla vzít, protože cesta k filmu vede i přes seriály. Dřív jsem si říkala, že než být někde špatná, tak radši nic, teď už si tím nejsem tak jistá.