Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Korupci, průtahy a vášně zažil i mistr Kotěra. Muzeum stojí už sto let

  7:49aktualizováno  7:49
Stavba muzea v Hradci Králové zdobí nábřeží sto let a nedávno se dočkala první velké monografie. Otec a syn Zikmundové ji nazvali "Budova muzea v Hradci Králové 1909 - 1913" s podtitulem Jan Kotěra.

Muzeum východních Čech v Hradci Králové. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Korupce není jen náhlá lepra našich časů, podezření i obvinění z ní se nevyhlo ani stavbě královéhradeckého muzea.

Ke stému výročí nepřehlédnutelného díla architekta Jana Kotěry vydalo zdejší nakladatelství Garamon monografii.

Knihu o budově muzea v Hradci Králové napsali otec a syn Zikmundové.

Knihu napsali otec a syn Zikmundové.

Pod apartní publikací "Budova muzea v Hradci Králové 1909 -1913" s podtitulem Jan Kotěra jsou podepsáni otec Jiří Zikmund, odborník přes historické snímky, a syn Ladislav Zikmund-Lender, autor textové části.

Začněme tedy u korupce. "Při rozsáhlém archivním výzkumu jsme objevili nejrůznější pokusy o korupční jednání, nebo naopak spoustu velmi ostrých nařčení z pokusů o korupci," říká Zikmund mladší.

"Nešlo jen o už poměrně známou kauzu o malířské práce, kdy se vzbouřili hradečtí malíři a štukatéři proti Kotěrovi, jenž prosazoval své dlouholeté spolupracovníky z Prahy, což propíral dobový tisk," tvrdí Zikmund mladší.

O co tedy šlo?
Třeba o dosud ututlanou anabázi se sedačkami do přednáškového sálu. Kuratorium, které bylo ustaveno městem, aby dohlíželo a koordinovalo dodávky na stavbu, vypsalo tendr na sedačky do přednáškového sálu. S přehledem je vyhrála firma Thonet, kterou prosazoval i Kotěra, protože s ní měl už dřívější dobré zkušenosti. Firma Thonet dodala vzorek sedačky a Hradečtí se rozhodli, že zadají vytvoření kopie některé hradecké firmě tak, aby vyšla levněji. O to se pokusilo několik výrobců, Tržnice nábytku a Josef Nevyhoštěný. Setkalo se to s velkým diletantismem, kopie byly, alespoň podle nákresků, velmi neumělé a třeba Tržnice nábytku se sice dostala pod Thonetovu cenu, ale zapomněla zakalkulovat montáž. Na celou anabázi se nakonec přišlo, protože bratři Thonetové požadovali obratem svůj vzorek zpět a věc musel žehlit sám Kotěra.

Fotogalerie

Nemáte ještě nějaký pozoruhodný příběh?
Dalším zajímavým objevem byl podíl architekta Otakara Pokorného, který celý projekt i stavbu administroval za Kotěrovu kancelář. V začátcích projektu měl tuto úlohu Josef Gočár, ten se ale ještě před vypracováním finální projektové dokumentace osamostatnil a od Kotěry odešel. Otakar Pokorný byl takový klidný mediátor mezi dodavateli, stavebním dozorem a netrpělivým Kotěrou. Kotěra byl obecně velmi náročný na provedené práce a dodané materiály. Nechal předláždit podlahu ve vestibulu, nechal vrátit vzorek linkrusty, tedy tlačené tapety, a to s velmi nevybíravým komentářem. Také chtěl, aby dveře do přednáškového sálu, které nedobře pasovaly do rámu, byly vyrobeny celé znovu, ale Otakar Pokorný pak napsal truhláři dodatečný dopis, že přišel na způsob, jak dveře upravit tak, aby to profesor Kotěra nepoznal. Z uvedeného vyplývá, že dnešní korupční kauzy, různá podezření, průtahy a vášně při stavbě veřejných budov nejsou vůbec nic nového. I přesto může vzniknout kvalitní a prvotřídní architektura.

Co bylo pro vás na knížce nejtěžší?
Pokud budeme hovořit o obsahové stránce, asi největším oříškem bylo hned v začátku formulovat očekávání od knihy a během psaní a sestavování mu dostát. Kniha totiž měla být jednak vůbec první odbornou monografií budovy, na kterou odborná obec čeká už několik desetiletí, dále měla být srozumitelná a přístupná co nejširší veřejnosti, zprostředkovat jí co nejlépe unikátní hodnoty stavby, a nakonec měla do určité míry sloužit i jako průvodce po budově.

To se vám jistě podařilo, také vám určitě pomohla koncepce zpracovaná už před rokem 2005 historičkou Zdenou Lenderovou a Jiřím Zikmundem i podrobné soupisy nábytkového vybavení a osvětlovacích těles.
Předně jsme si řekli, že kniha nebude o muzejní instituci, ale o budově jako takové. Přistoupili jsme k rozsáhlému archivnímu výzkumu, kde jsme se snažili postihnout co nejvíce konkrétních údajů, od technických aspektů budovy přes umělecké, architektonické, kulturní, společenské i politické. Proto v knize není příliš mnoho umělecko-historických interpretací, považovali jsme za důležité nejprve shromáždit co nejvíce poznatků, ze kterých bude možné do budoucna vyjít v dalších dílčích, už tematických výzkumech. Dohromady by kniha měla ukázat budovu ve všech oborových i časových rovinách.

Překvapilo vás něco při práci na výpravné publikaci?
Především to, že se ji nakonec podařilo dát dohromady a podařilo se ji vydat v původně zamýšlené reprezentativní podobě s obsáhlou obrazovou částí. Obrovský dík náleží zarputilosti i velkorysosti nakladatele. A mě překvapilo i to, že někteří kolegové knize v počátečním stádiu nepřáli, což nás v průběhu ještě více motivovalo a snad se nám podařilo je přesvědčit a výsledek stojí za to.

Využili jste všechen obrazový materiál, nebo je toho daleko víc?
Jiří Zikmund: V knize jsou tři skupiny vyobrazení: reprodukce archivních dokumentů, archivní fotografie a fotografie současné, převážně od fotografa Miroslava Beneše. Ze zkušeností z přípravy předchozích publikací víme, že konečný výběr je pro editora velice bolestný. Pokud se musí vyřadit každé druhé vyobrazení, které by se dalo použít a je zajímavé, je to ještě přijatelný poměr. Výsledkem je vždy kompromis mezi nabídkou snímků a možností umístění na vydavatelem stanoveném počtu stran publikace. Pokud by nebylo určité omezení, kniha by neměla sto šedesát osm stran, ale více než tři sta.

Čím vás budova muzea nejvíce fascinuje? Čím předběhla dobu?
Ladislav Zikmund-Lender: Mám to štěstí a čest, že muzeum mne může velmi zblízka fascinovat už sedmadvacet let, protože jsme od narození bydleli blízko a rodiče v něm odjakživa pracovali. Když jsem po ukončení výzkumu ke knize uvažoval, co vlastně budova muzea celkově znamená, napadlo mne, že byla potřebným mostem mezi starým a novým, monumentálním a asketickým a ústředním a periferním. Kotěrovy další pražské realizace z jeho vrcholného období kolem roku 1910 jsou v duchu asketické moderny, stojí jakoby v protikladu k majestátní budově muzea, která v sobě nese ještě něco ze starého patosu. Je to stavba, která vznikla pro regionální prostředí – Hradec měl v roce 1910 něco málo přes deset tisíc obyvatel – ale zároveň má, na rozdíl třeba od srovnatelného Národního domu v Prostějově, nadregionální charakter. A konečně: je to asi nejcelostnější Kotěrovo dílo.

Proč?
Nejlépe zde snoubí jednotlivé umělecké obory a inspirační vlivy. Zatímco prostějovský Národní dům je především směsicí lidových vlivů a secese, hradecké muzeum je dokonalým spojením všech tehdy relevantních tendencí. Stojí mezi, ale ne ve smyslu rozdělujícím, ale spojujícím. Budova muzea mohla ovlivnit generace dalších architektů, kteří tvořili moderní architekturu regionálního i celonárodního významu.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci...
Příděl potravin? Jen když jsme šli na sovětský film, vzpomíná pamětnice

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci do rodiny válečného veterána, k její smůle s německým příjmením. Do pokojného...  celý článek

V Černém Dole pracují na nové čtyřsedačkové lanovce. Na zimu bude hotová. (16....
V Černém Dole protáhli sjezdovku, nová lanovka dostane poslední sloupy

Lyžaře v krkonošském Černém Dole od nové sezony bude vozit první čtyřsedačková lanovka ve středisku. Bude delší, rychlejší i pohodlnější než dosavadní...  celý článek

Unikátní výrobna řas v Mostku na Trutnovsku.
Světově unikátní továrna v Podkrkonoší pěstuje řasy v bioreaktorech

V areálu bývalé podkrkonošské textilky v Mostku funguje unikátní hi-tech závod, kde pěstují sladkovodní řasy. Mikroorganismy 24 hodin denně cirkulují v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.