V kočáře taženém čtyřspřežím vraných koní vyjela Jiřina Vejnarová oslavit sté narozeniny. Od zastupitelů Lhoty pod Hořičkami na Náchodsku dostala velkou televizi s plochou obrazovkou a přišli jí připít známí i rodina. Její jubileum připadlo na neděli. Svými poznámkami všechny rozesmála.
„Ale houby, místo oslav jste mě měli nechat doma! A na co novou televizi? Vždyť já už jednu mám a ta je nedávno nová, i dost velká. Tahle se ani na stůl nevejde,“ hněvala se.
V obci prožila celý život, hospodařila s otcem na polnostech, vdala se a měla dceru. V 50. letech rodina dlouho vzdorovala, než nuceně vstoupila do zemědělského družstva. Žena pracovala hlavně v zemědělství, ale trápí ji křivda kvůli nevyřešené restituci. Mluví o tom často.
„Nás jezeďáci okradli o stodolu. Doteď ji nechtějí vrátit, nic si nepamatují, nepřiznávají se k tomu. Já jim to přeju, ale nedali nám za to ani cihlu, ani lopatu písku, zatímco my jsme se tam dřeli celá rodina a chudák babička si tam rozbila hlavu,“ připomněla.
„Tenkrát v 50. letech přišel můj otec a budil mě s manželem o půlnoci, že si přišli pro mlátičku. Otec jim nadával, že jsou zloději. A vedoucí z družstva mu říkal: Kdybys, dědku, nebyl tak starý, z fleku bych tě nechal zavřít. Prožila jsem dost a nechtěla bych to zpátky, ale pak mě z toho vzpamatovali moji vnuci, Jířa se do toho vpravil a začal hospodařit. Všichni jsou už po smrti a ti, co jsou živi, si nic nepamatujou, ale tu stodolu bych chtěla zpátky,“ řekla pamětnice.
Rodina měla mezi válkami hospodářství o deseti hektarech a koně, ale o všechno přišla. Když přišla kolektivizace, zabavili jim vše, mlátičky, koně, stodolu.
„Museli vstoupit do družstva, jinak jim hrozili, že je vystěhují. Bránili se ještě mezi posledními. Na Větrníku už nějaké Jankovy vystěhovali, takže to hrozilo i babičce a nakonec to podepsali. Pak babička chodila pracovat do drůbežárny, kravína a na důchod se dostala do školní jídelny na Hořičky,“ popsal vnuk Jiří Kricnar, který se rodinného hospodářství ujal.
„Pozemky se vrátily rodině v 90. letech během vyrovnání, až na stodolu, kterou družstvo nevydalo. Dodnes to babičku trápí, je to křivé, vždyť to sami postavili. Řešíme to stále, babička je na příští měsíc předvolaná k soudu,“ řekl Jiří Kricnar.
Jeho babičku vždycky nejvíc zajímala zvířata, malá housata nebo kuřata. Když její otec nemohl na nohy, jezdila s koňmi. Jakmile přivedli nové koně od handlířů z Žabokrk nebo Křižanova, učili je tahat.
Později v družstvu jí přikazovali, ať jde pracovat do kravína, ale u krav ji to nebavilo. Pomohl jí až zootechnik, který jí dal na starost velký kurník se slepicemi u Větrníku, stál na jejich poli. Chodila tam sedm let.
Stovce nevěřím, říká jubilantka
Paní bydlí s vnukem Jiřím a jeho manželkou a dětmi. Velké nároky nemá. „Babička jí pořád stejně. Ke snídani si dá bílou kávu a rohlík. Oběd bere z družstva, pak si odpoledne vypije tureckou kávu s dvěma cukry a vždycky říká, že ji to postaví na nohy. Asi jí to pomáhá na srdce. Někdy si ráda sní buchtu, ale jí střídmě, chutná jí bramborový salát a řízek, zelňačka i další polévky,“ vypočítala Darina Kricnarová, která se stará o stoletou babičku svého manžela. Jako starostka Lhoty jí zároveň blahopřála na úřadě.
Stoletá paní chodí ještě ven, když je slušné počasí. Dá krmení ovcím nebo zametá. Ráda by ještě pracovala, ale už chybějí síly.
„Už nejsem k ničemu. Ráda bych dělala, běhala, ale už jsem chramosta. Sama na sebe se zlobím a říkám si, hergot, to není možné. Někdy se dívám na televizi, ale ráda chodím venku. Teď to bylo nemožné kvůli zimě, snad už bude líp a budu moct ven mezi zvířátka,“ vypráví stařenka.
Její příbuzná Jaroslava Kejdanová přijela kočárem na oslavu s jubilantkou. „Překvapuje mě, jaký má ještě postřeh. Když mladí dělají na dvoře třeba něco, co se jí zrovna nelíbí, tak mě hned upozorní. Říkám jí, že to je přece jejich věc. A ona zase: Kdybych nezametla před chlívem, tak to nikdo neudělá. Povídám jí: Aspoň máš co dělat,“ směje se devadesátiletá Jaroslava Kejdanová, jejíž muž byl bratranec stoleté paní.
Chválí také, jak jsou mladí na ‚babi‘ hodní. Paní před časem postonávala, ale pak jí hodně pomohla doktorka Vlasáková, dokud ještě působila v Jaroměři. I rodina říká, že kromě horšího zraku a sluchu je na tom oslavenkyně docela dobře.
„Nevěřím, že mám stovku. Ani jsem pro to nic nedělala. Žila jsem pro tyhle děti, pro tyhle velký haranti! Manžel mně vždycky říkal: Když ty máš, Jířo, ty kluci tak ráda! A já jsem mu odpovídala: Mám, ale tebe taky. Už jsem ho pohřbila, kolikrát jsem slzu uronila. Byl hodnej, byl to učitel, o hodně starší, ale měla jsem ho ráda,“ říkala Jiřina Vejnarová dojatě.
