Neratovský farář Josef Suchár.

Neratovský farář Josef Suchár. | foto: Tomáš Kučera, MF DNES

Nejhorší je nicnedělání, říká o uprchlické vlně oceněný farář

  • 216
Neratovský farář Josef Suchár v souvislosti s uprchlickou krizí varuje před siláckými gesty některých čelních politiků. Podle kněze jen přiživují agresivitu ve společnosti a maskují alibistický přístup: Problém se nás netýká, k nám migranti nechtějí.

Josef Suchár je farářem v Neratově na Rychnovsku, prezidentem Diecézní katolické charity Hradec Králové a zároveň biskupským vikářem pro diakonii. Má bohaté zkušenosti s pomocí v nouzi: vězňům po výkonu trestu, hendikepovaným, bezdomovcům i bývalým prostitutkám. Jako uznání jeho dlouholeté práce mu v pátek Senát u příležitosti Dne české státnosti udělil stříbrnou pamětní medaili.

V posledních letech se Josef Suchár angažuje také v zahraničních projektech, například v Indii, kde se hradecká diecézní charita zapojila do projektu Adopce na dálku na pomoc chudým indickým dětem ve vzdělání. A právě tento projekt by mohl být inspirací pro řešení problému s uprchlíky.

„Uprchlická krize je pro nás velká výzva. Přiznejme si, jednoduché řešení neexistuje. Je důležité zkoušet různá řešení. Je třeba si uvědomit, že nejde o anonymní masu, která se sem valí, ale jde o jednotlivce s často pohnutými osudy, z nichž každý má originální příběh. Když je člověku dobře, zůstává doma. Aby někdo opustil domov, musí mít k tomu vážný důvod a podle toho bychom k nim měli přistupovat,“ říká Josef Suchár, který je často spojován s Neratovem, vesnicí v Orlických horách, kde před více než dvaceti lety založil s přáteli misii, opravili obří poutní barokní kostel známý unikátní prosklenou střechou a vysídlené kdysi německé vesnici vdechli nový život.

Existuje v Česku uprchlický problém?
V současnosti není Česko pro drtivou většinu uprchlíků cílem, jsme tranzitní zemí. Je však otázkou času, kdy se to změní. Až se bohaté evropské země uprchlíky nasytí, budou se chtít usazovat i v Česku, a proto musíme být připraveni. Návrat pro většinu z nich do zemí původu je nemožný, takže pro část uprchlíků se stane zajímavá i Česká republika.

Angažujete se v humanitárních aktivitách v Asii a ve střední Americe. Máte představu o prostředí, ze kterého minimálně část uprchlíků pochází? Jak migrační vlnu z poslední doby chápat, co se to kolem nás vlastně děje?
Čím dál víc jsem přesvědčen, že jsou to důsledky jednání našeho západního světa. Je to důsledek toho, jak přezíravě se chováme k rozvojovým zemím. Termínem výhodný obchod si ospravedlňujeme to, když někoho okrademe. Třeba jen to, že západní firmy vyrábějí v chudých asijských zemích, aby ušetřily a nezajímá je, v jak katastrofálních podmínkách dělníci pracují.

Netroufnu si říci, jestli je to vědomé chování, ale jsem přesvědčen, že to pramení z neúcty k hodnotám, na kterých je naše civilizace postavená. Pramení to z neúcty k druhým.

Vezměte si třeba reklamní firmy, za kterými stojí obrovský kapitál, jenž láká do svých služeb velmi schopné lidi, kteří mají za úkol jediné: vědomě lhát a působit na nejnižší pudy a snažit lidi oblbnout tak, aby si kupovali produkty, které vůbec nepotřebují. Prostý člověk, proti němuž stojí propracovaný systém reklamy, nemá šanci. Firmy tím uvádějí lidi do závislosti, a tím se roztáčí kola ekonomiky.

Ve společnosti vzniká nedůvěra, přibývá kontrolních mechanismů. Řekněte mi, jsou lidé šťastní, když mají auta, televize a všechny ty spotřební věci? Netvrdím, že bychom měli žít jako ve středověku, ale chci tím naznačit, že honba za hromaděním majetku není tou nejlepší cestou. Jestli jsme vypustili virus nepravdy, která má za cíl druhého poškodit, musí se nám to někde vrátit.

Co svým farníkům při kázáních o uprchlicích říkáte?
Abychom se připravili, že to volání o pomoc tady je a že nemám jednotný recept na řešení. Říkám jim, ať přemýšlejí, čím každý z nich může přispět. Nejhorší je nicnedělání a postavit se do pozice: mě se to netýká. Lepší je dělat něco než nic. Můžeme se dopustit omylu, ale i to je důležité, abychom si uvědomili, která cesta je ta správná.

Bavme se o uprchlících, kteří budou chtít u nás zůstat. Máte vy osobně nějaký návod, co s nimi?
Nejlepší by bylo zlepšit situaci v zemích, odkud uprchlíci odcházejí, zastavit krveprolití a vytvořit tam pracovní příležitosti. Všichni víme, že je to velmi dlouhodobá záležitost. Proto musíme přijmout fakt, že ti lidé v Evropě jsou a rozhodně se je nesnažit vytěsnit ze sféry našeho zájmu. Podobně se chovali komunisté, když postižené rozmisťovali do zámečků, do míst, kde na ně nebylo vidět. Problém se neřešil, jen se hromadil, a to nám teď hrozí i v souvislosti s migranty.

Neratovský farář Josef Suchár.

A představa zadrátované hranice, jako hráze proti uprchlíkům?
Tak to je úplně vedle, to nic nevyřeší. Je mylné si představovat, že vymyslíme jediné nejlepší řešení a podle toho se pojede. Nemám rád unifikaci, zobecňování. Jde o lidi, kteří jsou různí, a podle toho k nim musíme přistupovat.

Důležité je zkoušet různá řešení a z nich vybrat ta možná nejlepší. Třeba začít tím, že vytvoříme v táborech prostředí, aby tam uprchlíci mohli žít jako lidé, rodiny měly právo na základní soukromí nebo usnadnit uprchlíkům, kteří se chtějí integrovat, aby mohli dříve opustit tábory a začít pracovat.

Už to, že v jednotlivých zemích Evropské unie není stejná azylová politika, je velký problém. Azylová politika je nesmírně složitá, bez jejího předestření nechci do podrobností zacházet.

Máte nějaké vysvětlení pro růst xenofobních nálad ve společnosti?
Těch důvodů je celá řada, ale zmínil bych jeden, pro někoho možná okrajový. Podle mě se na tom podílí i to, že rodiny v Česku mají málo dětí, nejčastěji jedno nebo dvě. V takových rodinách se děti nemusí příliš dělit, rodiče jim nic neodmítnou, zahrnují je často materiální láskou. V početných rodinách se musí každý smekat, brát na ostatní členy rodiny větší ohledy a žít skromněji po všech stránkách.

Řada manželství je rozvedených, i to má vliv. Děti jsou svědky dělení majetku, hádek o peníze, příchodu nového partnera, což se do jisté míry může v dospělosti promítat do myšlení v tom smyslu, že jsou více ostražití, nedůvěřiví, jsou více fixovaní na majetek, bojí se o své znovu obtížně nabyté jistoty, mají strach z cizího.

Uprchlická krize

Nechci, aby to vyznělo, že kritizuji rodiny s jedním či dvěma dětmi, to v žádném případě, ale jen se zamýšlím, kde se v lidech bere strach z cizího, což utečenci pro řadu lidí představují. Mohou to být střípky mozaiky, která s sebou nese atmosféru strachu, že „zase o něco přijdu“. V naší společnosti se klade velký důraz na úspěch, materiálnost. Lidem uniká, že vztah a lásku si koupit nelze.

Podílí se tedy na tom i způsob výchovy.
Víte, nedávno jsem pohřbíval v Orlickém Záhoří a zamýšlel jsem se, co nás učí ve škole, například v dějepise. Známe data význačných událostí, známe osobnosti světové i domácí historie, ale chodí učitel s dětmi třeba na místní hřbitov, aby poznali dějiny své vesnice? Řekne jim někdo, že tento pán byl poštmistrem, ten starostou, tamten jezdil kamionem, tenhle udělal pro obec to či ono? Rozhodně ne. Znalosti o místě, kde žijeme, nám kolikrát chybí a to hodně lidí nutí ke zploštělému pohledu na svět i na dění kolem.

Slyšíme stále častěji v souvislosti s migračními vlnami obavy ze ztráty identity, křesťanských tradic, na kterých naše civilizace stojí, zkrátka, že nás muslimové převálcují. Jsou obavy na místě?
Víra lidí, kteří do Evropy přicházejí, ať to jsou křesťané nebo muslimové, je pro ně samozřejmostí. A jestli my jim nemáme v duchovní oblasti co nabídnout, tak se s prominutím mohou na nás dívat jako na primitivy, kteří nepočítají s duchovním světem.

Hodně obyvatel České republiky považuje věřící za divné. Máme dvě možnosti. Buď se toho budeme bát, anebo to přijmeme jako výzvu, abychom si jako Evropané ujasnili hodnoty, na kterých naše civilizace stojí. Každá civilizace s sebou nese vyrovnání se s tím, co jednotlivce přesahuje, a tím je nějaký duchovní rozměr, s čímž úzce souvisí základ, na kterém civilizace vznikají a padají.

Chcete tím říci, že uprchlíkům jsme povinni nabídnout pomocnou ruku?
Je to princip naší kultury. Nemyslím si, že v naší společnosti to není. Vždyť objemem humanitární pomocí, kterou Česká republika ročně vydává, patříme v přepočtu na obyvatele mezi nejštědřejší dárce na světě. Ovládá nás však strach z něčeho nového cizího, a to je špatně. Strach a podezíravost boří náš hodnotový žebříček. Samozřejmě nikdo nemůže zajistit, že k nám nepřijdou teroristé, ale jenom kvůli minoritní skupince těch zlých odepsat další statisíce lidí, by bylo naší prohrou.

Naznačil jste, že prvním krokem k lepšímu řešení a koneckonců i pochopení migrace je potřeba změnit úhel pohledu: nedívat se na uprchlíky jen jako na statistická čísla na anonymní masu. Je to vůbec při takovém množství lidí, kteří stojí před branami Evropy, možné?
Víte, západní člověk má jeden zásadní problém: vše chce řešit globálně, nejedná s jednotlivcem. To jsem pochopil v Indii. Naši partneři v Indii v projektu Adopce na dálku potřebují na pomoc lidem milionkrát více a je jasné, že všechny problémy v dané oblasti nemohou obsáhnout. Proto se zaměřují na konkrétní komunity, vesnice, rodiny, zkrátka na to, na co stačí. A to je důležité.

Na Západě vymýšlíme systémy, abychom uspokojili potřeby všech, a když toho nedosáhneme, tvrdíme, že to nemá smysl. Zaměřit se na konkrétní jednotlivce a rodiny, to by měla být cesta i ve vztahu k uprchlíkům a jsem přesvědčen, že je to možné. Když znáte jména, vidíte konkrétní lidi, znáte jejich situaci, díváte se na problém jinak a hlavně pochopíte, že všichni nejsou teroristé a strach z uprchlíků není na místě.

Může naopak uprchlická krize naší společnosti pomoci?
Ano. Je to výzva. Záleží na každém z nás, jak se k tomu postaví. S obavami sleduji vyjádření některých našich vrcholných politiků, kteří svými prohlášeními jen vyvolávají strach. Uzavřít se před uprchlíky, jak někteří z nich naznačují, tím pouze volí snadnější, avšak nebezpečnější cestu.

Kult síly má stále hodně příznivců. Kdo má hodně peněz, zbraní, svaly, ten je pro mnohé atraktivní a strhne davy. Přesto si troufnu říci, že situace ve společnosti není až tak špatná, stále táhne příklad mučedníků. Proto se jich totalitní režimy vždycky bály a snažily se je zdiskreditovat.

Pro lidi je stále silnější ten, kdo pro dobro obětuje své pohodlí. V lidské mysli to tak naštěstí pořád nastavené je, sympatie se slabším a menším je přirozenost člověka. Například koukněte na Davida a Goliáše, troufám si říci, že většina lidí straní Davidovi.

Co je v silách církve a co už ne? Cítíte jako čelní představitel hradeckého biskupství nějaké limity ve vztahu k uprchlíkům?
Je potřeba si přiznat, že nepomůžeme všem, toho nejsme schopni. Důležité je, abychom pomohli alespoň někomu a ukázali, že to jde.

To znamená, že si budete vybírat?
Máme limity ekonomické, personální a pomůžeme tak, jak na to budeme stačit. První krok chceme učinit k těm nejzranitelnějším, tedy pomoci rodinám s dětmi, starým a nemocným. Hodně bude záviset i na jednotlivcích ve farnostech, kteří budou schopni uprchlíky přijmout, na jejich možnostech. Bude na nich, jestli přijmou křesťanskou nebo muslimskou rodinu, jestli přijmou muže či ženu, jestli zvládnout ubytovat osmičlennou nebo jen čtyřčlennou rodinu.

Máte nějaké doporučení, jak k uprchlíkům přistupovat?
Pomozte podle svých možností a schopností, pomozte tolika lidem, kolik zvládnete.

Co by podle vás mělo být ve strategii vůči uprchlíkům, kteří u nás chtějí zůstat, zásadní?
Je potřeba nastavit jasné mantinely, co je dovoleno, a co už ne. Když k sobě domů někoho přijmete, tak taky nedovolíte, aby vám udělal z bytu kůlničku na dříví. Také mu řeknete: Ano, bydli s námi, ale platí u nás tato a tato pravidla. Jestli s nimi nesouhlasíš, můžeš jít jinam. Pokud přistěhovalci, kteří tu budou chtít žít, přijmou naše pravidla, my jim pak dáme slovo, že jim nepolezeme do soukromí. Mělo by být zcela jasné, že to nebudeme my, kdo se přistěhovalcům bude přizpůsobovat.

Budou tu lidé, kteří si domů uprchlíky nevezmou. Nabízí se model, s jakým máte bohaté zkušenosti, a to s projektem Adopce na dálku. Neměl by to být jeden z mechanismů, jak motivovat, aby se lidé do pomoci uprchlíků zapojili?
Ano, je to tak. Debata o konkrétních řešeních se teprve rozbíhá a i tento model je jedním z možných řešení, ale v žádném případě nebude jediný. Musí se to nastavit zcela transparentně a stanovit, na co peníze půjdou. Tenhle model pomoci má totiž řadu úskalí.

Jedním je, že česká společnost je zavirovaná závistí. Když někomu dáte peníze, můžete tím vyvolat závist. Když někdo dá někomu peníze, získá pocit, že mu může diktovat, co si za ty peníze pořídí a tak dále. Vrátím se k Indii. Můj sen je, aby každá křesťanská rodina, zvláště ta, která má kočku nebo psa, měla v Indii adoptované alespoň jedno dítě. Náklady na základní vzdělání jednoho Inda jsou totiž menší než náklady na domácí zvíře.

Je potřeba si udělat pořádek v hodnotovém žebříčku. Velikost člověka, alespoň v tom křesťanském pojetí, určuje, kolik dokáže unést odpovědnosti za druhé a s kolika se dokáže podělit. Je to něco jiného, než si říkat: kolik lidí ovládnu, z kolika lidí mohu něco vyždímat, ale kolika lidem jsem schopen nezištně pomoci. A to je i výzva společnosti v této uprchlické krizi.