Lékař si tak zamiloval cestování, že se už léta snaží propojovat medicínu s cestami po celém světě. Pro mnohé na neuvěřitelnou cestu se vypravil i s manželkou a dospívajícími dětmi.
V jihoafrickém Johannesburgu si pořídili terénní vůz, do něho naskládali veškeré vybavení a vyrazili. Najezdili 30 tisíc kilometrů, projeli řadu afrických zemí a pracovali v Zambii, Rwandě, Keni a Etiopii.
„Je nutné, abyste vy sám byl soběstačný, a až potom můžete být prospěšný někomu dalšímu. Hlavně nesmíte být závislý na místních obyvatelích, kteří naopak od vás potřebují pomoc. Pořídili jsme si terénní auto, kde jsme si vozili vše potřebné včetně jídla, vody a celého zdravotnického vybavení,“ popisuje Kovář.
Rodina Kovářových spala většinou ve stanech, které měla připevněné na střeše vozu: „Pomáhali jsme v řadě nemocnic, ale auto byla naše základna, do které jsme se vraceli. Bez toho by to nešlo. Poskytovali jsme lékařskou péči i vzdělání místním zdravotníkům, protože jsem přesvědčen, že předání znalostí je stejně důležité jako poskytování lékařské péče.“
Posedlost cestováním. A srdcem
Cestování je pro uznávaného lékaře obsese už od dětství. „Jakmile se otevřely hranice, odjel jsem ještě jako medik do Anglie, kde jsem dělal asistenta zdravotních sester. Po medicíně jsem rok pracoval na klinice v Hradci Králové a po zkouškách odešel natrvalo do Spojených států. V Americe jsme žili sedm let, pak se na čas přestěhovali na Nový Zéland a do Austrálie. Všude jsem pracoval jako kardiolog,“ říká.
Přestože má velkou chuť pomáhat, uvědomuje si, že charita a cestování je vlastně dost drahá záležitost, jelikož pro nedostatek infrastruktury je Afrika relativně drahým kontinentem. „V Africe platí, že musíte zaplatit dost peněz, abyste vůbec mohli někomu pomáhat,“ tvrdí.
V terénním autě měli namontované další dvě nádrže na benzin, ledničku, dvě nádrže na vodu, propanovou bombu s vařičem a extra úložný prostor na velké množství lékařských zásob. „Táhli jsme s sebou fyziologické roztoky, antibiotika, stříkačky. Kvůli vysoké kriminalitě jsme také v autě měli rafinovaně zamaskovaný trezor. Samozřejmě neprozradím, kde přesně,“ usmívá se.
Cestu Afrikou podnikli před dvěma lety. Paní Kovářová je také lékařka, děti chodily do školy. „Bylo jim 18 a 14 let. Dcera, která zrovna skončila v Americe gympl a chystala se na univerzitu, požádala o odklad studia. Věděli jsme, že samotná cesta bude pro děti obrovská škola a dá jim víc, než kdyby jen seděly v lavici. Chtěli jsme dětem ukázat, jak je důležité pomáhat ostatním v nouzi,“ pokračuje.
Aby vše přežili ve zdraví, vybrali si země, které jsou ještě relativně stabilní. „Ale například přejezd z Keni do Etiopie jsem absolvoval sám, protože tam zrovna v jedné části země řádily milice Al-Šabáb. Děti za mnou s manželkou přiletěly. Někdy jsme museli improvizovat, párkrát jsme zapadli a měli různé komplikace, ale jinak jsme všechno zvládli bez větších problémů.
Kopali, natírali i měřili tlak
Dcera se synem byli rodičům k ruce, zastávali roli zdravotních sester. „Měřili domorodcům tlak, psali chorobopisy, ženě pomáhali s preventivními programy. Často bylo nutné pomoct s čistě manuální prací jako údržba nemocnice, pomoct při kopání studny či natírání. To víte, přijedete tam a snažíte se dělat, co je potřeba,“ říká kardiolog.
Všudypřítomným problémem byl podle Davida Kováře přístup k pitné vodě: „V Zambii jsme například zjistili, že vyvrtaná voda, kterou místní konzumovali, je kvůli podzemním solným pásmům slaná, což u místních způsobilo, že v dané oblasti skoro všichni měli hypertenzi.“
Opustit renomovanou pozici na coloradské klinice a na rok zmizet na jiný kontinent nebylo pro kardiologa Kováře jednoduché. „Musel jsem se vzdát pozice primáře, dát výpověď, což je z profesního pohledu velké riziko. Nakonec to dobře dopadlo, a když jsem se vrátil, nastoupil jsem zpátky do nemocnice na víceméně stejné místo,“ vzpomíná.
Plán přetrhlo zemětřesení
Ani v Nepálu, kam česko-americký lékař taky odjel předávat zkušenosti, neměl žádnou pohodu. Jeho původní plán - vybudovat v jedné z tamních nemocnic kardiovaskulární program - zhatilo ničivé zemětřesení, které Nepál postihlo před dvěma lety.
„Po pár dnech jsem jel pomáhat do nejvíce postižených míst. Přijel jsem tam asi pět dní po tragédii. Velká traumata už byla ošetřena, pořád ale byli ve vesnicích lidé, kteří potřebovali pomoct. Chybělo jídlo i voda. Vždy dopoledne jsme nakládali na náklaďák rýži a fazole, to byla tvrdá fyzická práce. Ve vesnici jsme pak vybudovali polní kliniky, kde jsem ošetřoval běžná zranění,“ dodává.
