Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bydlí v betonové džungli, ale nervy si studentka z Hradce léčí v pralese

  8:50aktualizováno  8:50
Loni vysokoškolačka Kateřina Holubová chránila želvy na Jávě před pytláky, letos plánuje vyrazit do rezervace na Sumatře za tygry a orangutany. Dobrovolnice Greenpeace s cestovatelským příjmením miluje hlavně deštné pralesy, ale nedá dopustit ani na hradecké lesy.

Dobrovolnice Greenpeace Kateřina Holubová z Hradce Králové. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Jak se člověk dostane k tomu, že sám vyrazí do končin, kam by se ledaskdo bál i s cestovkou?
Když jsem ještě někdy ve svých 16 nebo 17 letech toužila jet na dobrovolnický projekt do pralesa v Thajsku, rodiče mi to zakázali. Tehdy jsem z toho byla hodně smutná. Mamka mi darovala náramek jako symbol toho, že se určitě do pralesa brzo podívám. A ten náramek jsem si vloni po letech vzala a měla ho při své cestě do Indonésie a na malajské Borneo pořád při sobě.

"Moje srdce tíhne k pralesům"

Kateřina Holubová pátým rokem studuje biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze:

"Už na gymnáziu v Hradci jsem se začala zajímat o problémy životního prostředí, změny klimatu a později i o ochranu biodiverzity. A jelikož na rozmanitost života jsou nejbohatší deštné pralesy, moje srdce už dávno tíhlo k pralesům, především k těm v jihovýchodní Asii."

Dobrovolnice Greenpeace Kateřina Holubová z Hradce Králové.

Co jste tam přesně dělala?
Jela jsem na východní Jávu do Národního parku Meru Betiri, ve kterém je na okraji pralesa pláž Sukamade, jedno z nejdůležitějších míst v Indonésii pro rozmnožování několika druhů mořských želv. Spolu s dalšími dobrovolníky jsem hlídala pláž před zloději vajec, vybírala vejce karet obrovských z písku, přenášela je do líhní a vypouštěla želví mimina do oceánu.

A jak se místní lidé k cizincům a obzvlášť k ženám chovají?
Cizinců si považují a jsou ochotni kdykoliv sami od sebe nezištně a s úsměvem pomoct a poradit. I když jsem cestovala sama a třeba i v noci, nikdy jsem neměla strach, ačkoliv mě Indonésané často oslovovali a divili se, jak můžu jako žena cestovat sama. Místní překvapivě znali Českou republiku, i když většinou pouze několik našich fotbalistů.

Takže na tamní kulturu jen samá chvála...
Růžové všechno není. Negativním zjištěním pro mě třeba bylo, že například v národním parku s důležitou želví záchrannou stanicí téměř nikdo ze zaměstnanců neměl přírodovědné vzdělání. Veškeré znalosti o mořských želvách čerpají pouze z praxe. Tudíž mají velmi často úplně mylné informace, které želvám ve výsledku škodí. Kromě toho většinou nepracují v parku z vlastní vůle, ale byli tam dosazeni vládou, z čehož pramení jejich vlažný přístup.

Nenudíte se nyní bez dobrodružství?
Jsem dost zaneprázdněná diplomovou prací, dobrovolnictvím v Greenpeace, prací na recepci advokátní kanceláře a plánováním blížící se cesty do jihovýchodní Asie. Chci jet letos v létě na měsíc jako dobrovolnice do pralesní rezervace v ekosystému Leuser na severu ostrova Sumatra. Je to poslední místo na světě, kde se čtyři kriticky ohrožené druhy velkých živočichů - tygři sumaterští, orangutani sumaterští, nosorožci sumaterští a sloni sumaterští - vyskytují pospolu. Společně s dalšími dobrovolníky bych měla monitorovat výskyt těchto i dalších druhů zvířat, účastnit se protipytláckých hlídek, zamezovat přeměně lesa na zemědělskou půdu a provádět osvětu mezi domorodci a turisty.

Jak často se vracíte domů do Hradce?
Skoro každý týden na víkend. Pro mě je Praha, a obzvlášť její úplné centrum, kde bydlím, moc rušná a betonová. Doma s rodinou se cítím dobře, máme zahradu, bydlíme na okraji města přímo u řeky, pár set metrů od krásných hradeckých lesů. Takže jak jen můžu, jezdím na kole nebo chodím ven s naším psem. Ten les jsem vždycky zbožňovala a posledních pár let je pro mě lékem na Prahou pocuchané nervy, městský stres a frustraci.

Proč zrovna Greenpeace? Řada lidí tuto organizaci kritizuje a obecně ne každý ekology uznává...
Už dlouho se zajímám o ochranu přírody a životního prostředí a obzvlášť devastace indonéských pralesů kvůli palmovému oleji a těžbě dřeva mě hodně tíží. Je mi ale jasné, že i když se člověk snaží sebevíc, často je pro dosažení velkých změn důležité být součástí velkého a silného celku, který je slyšet. Proto jsem se rozhodla mít svůj vlastní maličký podíl.

S pralesy je to opravdu tak zlé?
V Indonésii pralesy mizí a kromě palem na plantážích nic jiného neroste ani nežije. Palmy neudržují vlhkost, cítíte sucho a výheň. Doslova poušť. Je to hrozný pohled, když si uvědomíte, že všude tam stál na život a vláhu neuvěřitelně bohatý deštný les. Na Jávě a stejně tak i na Bali byly pralesy až na vzácné výjimky už v průběhu minulých staletí vykáceny. I v národním parku, který by měl být chráněný, jsem viděla, že na jeho území prosperují plantáže na kaučuk, kakao, kávu či kokos, kterým musel původní drahocenný prales ustoupit.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.