Historik umění Ladislav Zikmund Lender se před třemi lety se svým otcem Jiřím podepsal pod výpravnou knihu Budova muzea v Hradci Králové 1909–1913 s podtitulem Jan Kotěra. Jméno slavného architekta nese i jeho nová publikace Jan Kotěra v Hradci. Autor chce ukázat Kotěrovu osobnost v novém světle, zaměřil se tedy na jeho realizované i nerealizované projekty pro Hradec Králové.
„Čtenáři v ní najdou nové badatelské objevy i řadu dosud nepublikovaných plánů a návrhů. Publikaci doplňují přehled projektů a praktická mapa, každá kapitola má anglické shrnutí,“ popisuje historik umění.
Publikaci chystal téměř dva roky. Propojila badatelský zájem o moderní architekturu Hradce Králové a osobnost Jana Kotěry, kterým se dlouhodobě věnuje. První byla kniha o budově královéhradeckého muzea.
„Tehdy nám šlo o detailní analýzu jedné stavby – skoro jsme ji rozebrali do poslední cihly a do poslední okenní kličky. Tentokrát jsem se chtěl zabývat všemi Kotěrovými projekty pro Hradec, které zabírají skoro celý Kotěrův tvůrčí život, a poskytnout jejich interpretaci a co nejširší kontext,“ říká autor.
Už úvodní kapitola ukazuje architekta v novém světle. Autor se zabývá trochu zveličenými mýty od „zakladatele moderní české architektury“ přes „duchovního otce“ až po „krasavce a siláka“, které Kotěrovi přisoudili pozdější dějepisci architektury. Vykresluje Kotěru v síti dobových sociálních a hlavně politických vztahů a nakonec ukazuje, že jeho kancelář fungovala spíše na principu kolektivní práce stejně jako dnes.
Seznámení s Ulrichem
„V knize vyvstává řada nových otázek, třeba jak se Kotěra seznámil s Františkem Ulrichem, což nikdy nebudeme vědět zcela jistě. Přesto předkládám čtenářům novou hypotézu. Šlo ale i o věci méně příjemné, například jestli je budova muzea skutečně tak převratná a inovativní, jak se o ní mluví, nebo proč Kotěra u soukromých a korporátních klientů v Hradci až na jednu výjimku selhal,“ vysvětluje Zikmund Lender.
V knize nechybí ani interiéry či exteriéry Okresního domu, budovy muzea, Palmové zahrady, doplnění Pražského mostu o kiosky a poválečného Obecního domu na Eliščině nábřeží.
„Překvapilo mě, že v kontextu staveb podobného typu – muzeí, výstavních síní či rezidencí veřejných institucí realizovaných ve střední Evropě po roce 1900 – hradecké muzeum vlastně až tak nevyčnívá a jeho zcela originální příčně i podélně asymetrická dispozice je dána hlavně velmi asymetrickými funkcemi, které tehdy muzeum plnilo,“ přiznává autor.
Samostatnou kapitolu tvoří Kotěrovy nerealizované projekty, třeba památkově citlivý soutěžní projekt Záložního úvěrního ústavu, i nedochované urbanistické plány z roku 1903. Tehdy se uvolnilo po Josefu Zámečníkovi místo městského urbanisty a Kotěra měl alespoň na čas tuto funkci převzít.
„Odvažuju se tedy spekulovat, jaký byl Kotěrův názor na urbanismus a čím mohl Hradci přispět,“ dodává.
Knihu doplňuje bezpočet fotografií Jiřího Zikmunda a Roberta Průchy či letecké snímky od Jana Husáka. Asi polovinu vyobrazení tvoří historické snímky, plány a kresby z archivu architektury a stavitelství Národního technického muzea či Muzea východních Čech.
