Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Luční boudy: od pastoušky přes sídlo nacistů po unikátní pivovar

  9:29aktualizováno  9:29
Pohnutou více než třísetletou historii jedné z největších a nejznámějších krkonošských chat popisuje nová kniha Příběh Luční boudy. Líčí ničivý požár v roce 1938, kdy ji německým majitelům vydrancovali čeští vojáci, ale také velkou obnovu a slávu za třetí říše, proslulé taneční zábavy nebo vznik letecké školy.

Luční bouda kolem roku 1850 na kolorované litografii Theodora Sachse (KM Vrchlabí). | foto: Z publikace Příběh Luční boudy

Jak se skromná malá bouda se sedlovou střechou, ve které už od konce středověku na seně přespávali lidé putující přes hory do Slezska, proměnila na ve své době největší a nejluxusnější hotel na hřebenech Krkonoš?

Luční bouda s datem vzniku 1623, ve skutečnosti však v podobě z 1. poloviny 19....

Historik Miloslav Bartoš, autor publikace Příběh Luční boudy, našel nejstarší doklad o její existenci v první kupní smlouvě z roku 1707. Luční bouda však existovala dávno předtím, což dokládá nejen letopočet 1623 na základním kameni objeveném v 19. století při přestavbě mlýnice.

„Přihlédneme-li ke stáří slezské cesty přes hory a k čilému ruchu na ní už před rokem 1600, lze jen stěží připustit, že by v úseku cesty od morzinské Dvorské boudy nešlo najít třeba i jen skromný úkryt,“ domnívá se autor knihy. Rok 1623 nejspíše udává datum přestavby původní dřevěné či roubené boudy na kamennou.

Boudu Na Bílé louce zásobovali pašeráci

Zatímco na konci 18. století byla většina krkonošských bud dřevěných s kamennou podezdívkou, Luční bouda byla už tehdy celá z kamene. Podle dobových dokumentů byla mnohem větší než ostatní, tehdejší cestopisy vyzdvihují její bohatství a pohostinnost. V mapě Čech z roku 1720 ji lze nalézt pod názvem Weisewiesenbaude, tedy bouda Na Bílé louce.

Luční bouda kolem roku 1850 na kolorované litografii  Theodora Sachse (KM

Luční bouda kolem roku 1850 na kolorované litografii Theodora Sachse (KM Vrchlabí).

Luční bouda s flašinetářem a turisty, před 1. světovou válkou (sbírka L....

Luční bouda s flašinetářem a turisty, před 1. světovou válkou (sbírka L. Erbena).

Patřila hrabatům Morzinům, kteří vlastnili panství Vrchlabí. Ve smlouvě zavazovali kupce, kteří z ní museli odvádět daně, aby „co nejlépe“ pokračovali v čepování piva a zakazovali odebírat cizí pálenku, zvláště ze Slezska. Přesto se podle pamětníků pašovaný alkohol naléval.

Rennerův křížek

Rennerův křížek nedaleko Luční boudy dodnes připomíná tragédii z doby, kdy na boudě hospodařila téměř celé století rodina Rennerů. Jakobovi, který se na Luční boudě narodil roku 1797, bylo 71 let, když ho na cestě domů přepadla sněhová bouře. Zemřel pouhých 300 metrů od dveří. Jeho dcera Monika unikla bílé smrti jen o vlásek.

Rennerův kříž nad Luční boudou (archiv Správy KRNAP).

„Nechybělo ani dobré víno, které přinášeli hospodářovi havrani – pašeráci,“ poznamenal ve vzpomínkách německý básník, spisovatel a herec Karl von Holtei.

Boudaři, jak se tehdy provozovatelům horských chat říkalo, na konci 18. století v Luční boudě chovali přes zimu 17 krav a 12 koz, v létě dvojnásobek. O sto let později už to bylo 30 krav a 12 kusů jalovic, přesto mléko pro pohostinské služby nestačilo, a tak bouda odebírala ještě 200 litrů ze Studničních a Rennerových bud. Z nich mléko přinášeli nosiči a nosičky v krosnách.

Na Luční boudě pracovalo více než 60 lidí a turistům nabízeli vydatnější pokrmy: „Na rozdíl od minulých časů, kdy k občerstvení podávány budské syrečky, máslo, chléb, mléko a ovesné pivo, Bönschové prezentují silné, masité polévky, beefsteaky, pstruhy, oblíbené vaječné koláčky, výtečné mělnické, snesitelné trutnovské pivo.“

Pěstování brambor skončilo fiaskem

Ve vrcholné sezoně kuchyň připravovala na 1 500 obědů a večeří. Na konci 1. světové války se hospodáři rozhodli pěstovat brambory. Pokus ale skončil fiaskem. Z 16 kilogramů zasazených brambor sklidili pouhých 850 gramů.

Roku 1886 měla Luční bouda pouhých sedm pokojů, ale po otevření cesty údolím Bílého Labe o pět let později návštěvnost značně stoupla. Díky mnoha přestavbám na přelomu 19. a 20. století zvětšili majitelé z rodu Bönschů kapacitu Luční boudy na neuvěřitelných 130 lůžek.

Ženy z Modrého dolu přinášejí na Luční boudu na krosnách stoupy s mlékem (kolem...

Ženy z Modrého dolu přinášejí na Luční boudu na krosnách stoupy s mlékem (kolem roku 1930).

Sklizeň sena a stavba stohu na Bílé louce před 1. světovou válkou.

Sklizeň sena a stavba stohu na Bílé louce před 1. světovou válkou.

Citerista Franz Hoyer na Luční boudě před 1. svět válkou (pohlednice).

Citerista Franz Hoyer na Luční boudě před 1. svět válkou (pohlednice).

Ještě před 1. světovou válkou založil skladatel a citerista Hans Soukup spolek Veselá mysl a pořádal proslulé koncerty a zábavy, později dokonce vydal zpěvníček Veselý večer na Luční boudě.

„Po celá čtyři desetiletí mohly jeho hudebnímu přednesu naslouchat a v rytmu jeho citery tančit tisíce návštěvníků,“ popisuje Miloslav Bartoš.

Během velké přestavby vznikla i elektrárna

Sedm let připravovali bratři Bönschové rozsáhlou přestavbu budovy, která začala roku 1913. Přerušila ji však první světová válka.

Příběh Luční boudy

Publikaci historika a emeritního ředitele Krkonošského muzea Miloslava Bartoše vydala Správa KRNAP na konci června. Cyklus vyprávění o krkonošských chatách odstartoval před dvěma lety Příběh Erlebachovy boudy.

„V blízkosti lámali kameníci žulu a zhotovovali z ní kvádry. K dispozici neměli míchačku betonu ani drtičku kamene pro výrobu štěrku, vše se dělalo ručně,“ popisuje historik. Tažní koně museli na hřebeny dopravit 17 vagonů železa a 28 vagonů cementu.

Vznikla výrobna sodovky, jatka a řeznictví či vodní elektrárna se dvěma turbínami. Bratři Bönschové vybudovali v roce 1927 také elektrárnu na Bílém Labi, která je stála 2 miliony korun. Ve 30. letech do hostinských prostor zavedli hudební ozvučení, přistavěli čtvrté poschodí, novou prádelnu se sušárnami a nové bojlery zásobovaly všechna poschodí teplou vodou.

Letecká škola a extrémní sporty

U zrodu plachtařského sportu na Luční boudě stál Eugen Bönsch. Přihlásil se do armády a za 1. světové války bojoval na italské frontě jako stíhací pilot, byl za to mnohokrát vyznamenaný. Po válce založil na Luční boudě leteckou školu.

Nejprve vyzkoušel klouzavý let ze Studniční hory, pak vytvořil rekord s větroněm, když s ním dokázal plachtit 2 hodiny a 35 min. Pilotoval také větroň smontovaný na vrcholu Sněžky. Školu plachtařského sportu však československé úřady zakázaly.

Lyžaři na střeše zasněžené Luční boudy kolem roku 1925 (pohlednice).

Nejznámějším instruktorem lyžování byl Adolf Berger z Velké Úpy zvaný „král lyží“, který proslul neuvěřitelnými výkony. Vsadil se třeba, že sjede na lyžích do Sněžných jam asi 10 metrů širokým žlebem, a jako první se odvážil sjet do Úpského kotle. Riskoval, když se nechal unášet za velmi silného větru velkým drakem, který ho zatáhl přes Úpské rašeliniště až k hlubině Obřího dolu.

„Ve smrtelné úzkosti se Berger zachránil tím, že uvolnil rukavici i s provazem, který byl kolem ní omotán. Po několika dnech draka nalezli na svahu Sněžky,“ vypráví autor knihy. Berger obveseloval hosty 10 až 12metrovými skoky z lyžařského můstku, který si postavil na střeše boudy.

Planina Bílé louky byla ideální k plachtění na lyžích až na vrchol Studniční hory. Luční bouda proto půjčovala zájemcům čtyři křídla. Vynikajícími „plachtaři“ byli bratři Berauerové, kteří učili na Luční boudě lyžování a proslavili ji husarským kouskem: jejich skoky ze střechy do sněhových závějí z výše 18 metrů s příčným obratem se dostaly na stránky novin celého světa.

Během mobilizace Luční bouda vyhořela

Před 2. světovou válkou Státní a vojenská správa uzavřela Krkonoše pro civilisty a němečtí majitelé utekli do Slezska. Jejich majetek sestávající z bud Luční, Richtrovy a Rennerovy lehl popelem.

„V den vyhlášení všeobecné mobilizace správkyně Rennerovy boudy telefonicky varovala Luční, že na cestě k ní jsou četníci, kteří mají osazenstvo odvést do Čech. Zaměstnanci však boudu včas opustili a uprchli do Slezska. Již dříve za hranice vyhnali dobytek a prasata,“ líčí autor publikace.

O den později se vedoucí boudy Hans Fuchs vrátil na hraniční čáru a zdálky pozoroval dění. Ve vzpomínkách popisoval, jak vojáci objevili sklep plný alkoholu a namol opilí byli na kolečku odváženi do střeleckých okopů na Studniční hoře. Poté boudu vyrabovali. Na balíky se zcizeným prádlem, jídelními příbory a mnohým dalším údajně čekaly ženy rezervistů ve Svatém Petru, další odnášeli na poštu do Pece pod Sněžkou.

Podle německých majitelů vypálila boudu československá armáda a pomstila se jim tak za podporu nacionalistického turnerského hnutí a jeho hlavy Konráda Henleina, vůdce sudetoněmecké strany.

Luční bouda po požáru na pohlednici Johanna Bönsche z roku 1939.

Kočí z Luční boudy rozváželi pytle letáků, které přesvědčovaly československé vojáky o nesmyslnosti odporu proti wehrmachtu. Podle verze české strany založili požár naopak domácí, českoslovenští Němci, kteří museli roku 1938 kopat střelecké okopy nad Luční boudou.

Podle zprávy, kterou německému tisku zprostředkoval Helmut Beutel, byla bouda do základů vykradena a vyplundrována, zbyly z ní základy a do výše se tyčilo jen několik holých zdí, betonové části prý byly vyhozeny do povětří.

Luční bouda se málem přejmenovala na Boudu Adolfa Hitlera

Přesto se bouda stala útočištěm německé armády, a dokonce padl návrh, aby nesla jméno po Adolfu Hitlerovi. Říšské ministerstvo hospodářství poskytlo majitelům „půjčku zvláštního politického významu“, takže už v létě 1940 se na Luční boudě připravovalo ke vstupu do armády na 150 příslušníků Hitlerovy mládeže. Dalšími pravidelnými hosty byly ženy sloužící v armádě jako spojařky.

Fotogalerie

Obnova boudy byla velkolepá, brzy vznikla mnohem větší budova, po které byl rozveden rozhlas, z pokojů mohli hosté světelným signálem přivolat číšníka, v řeznictví, myčce nádobí, prádelně i pekárně pracovaly speciální stroje.

V 50. letech bylo na Luční boudě zřízeno vojenské výcvikové a rekreační středisko, pak ji spravovaly národní podniky a nakonec Československý svaz tělesné výchovy a sportu.

Po revoluci převzal boudu Klub českých turistů a v roce 2003 koupila už tři roky zavřenou a zanedbanou boudu, kde fungoval jen bufet, pražská akciová společnost AEZZ.

„Nerada bych zpětně způsobila zažívací potíže lidem, kteří si v bufetu dali kávu nebo párek, a zdržím se popisu toho, co vše jsme našli při vyklízení. V budově nebyl jediný funkční pokoj s koupelnou, židle a stoly z restaurace se prodávaly za láhev slivovice nebo rumu,“ popisuje Klára Sovová zastupující současné majitele, kteří Luční boudu znovu otevřeli a zřídili v ní mimo jiné nejvýše položený minipivovar ve střední Evropě, který vyrábí vlastní pivo Paroháč.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.