Orlické hory ze sbírky Petra Rýgra

Orlické hory ze sbírky Petra Rýgra | foto: Archiv Petra Rýgra

Autor prošel na běžkách za pět dnů Orlické hory. Pak o nich napsal

  • 3
I nevysoké Orlické hory skrývají pravé zimní dobrodružství. Jednapadesátiletý Petr Rýgr je vloni prošel za pět dnů na běžkách a napsal o nich knížku O lyžaření a lyžích, inspirovanou starými turistickými průvodci a dávnými lyžařskými časopisy.

Šumava má svého Karla Klostermanna a je možné, že Orlické hory budou v budoucnosti spojeny se jménem Petra Rýgra. Ten je v létě prošel v historickém turistickém oděvu k devadesátému výročí Jiráskovy horské cesty. Z téhle túry vznikla úspěšná knížka. Další si mohou zájemci koupit právě nyní.

"Několik lidí tady u nás už mi řeklo, že je nikdy nenapadlo putovat po Orlických horách. Když se plánuje dovolená, musí to začínat někde ve Španělsku. Anebo lidi odsud jedou aspoň na Šumavu. Ale aby si člověk z Nového Města nad Metují řekl, že stráví pět dnů s batohem za humny, to mu nepřijde přitažlivé. Já si naopak myslím, že dobrodružství může začínat na vlastním dvorečku," říká Petr Rýgr z Přibyslavi na Náchodsku.

Staré lyže jste pro svoji cestu zavrhl?
Přiznám se, že jsem si nejprve pořídil ohromné jasanové lyže, ale já nejsem žádný lyžař, asi bych túru na nich neujel anebo ujel, ale za strašných obětí. A hlavně bych je nedovedl připravit pro jízdu na stále se měnícím sněhu, i když v knížečce uvádím osvědčené recepty.

Vy jste jel přes hory coby začátečník?
Byla to opravdu moje první větší cesta do zimních hor. Mě dříve lyžování nelákalo, bylo mi dokonce něčím protivné. Sjezdovky mě nepřitahují a nikdy jsem nemyslel, že by mě mohl těšit pohyb na běžkách. Až jsem si všiml, že existují turistické běžky, se kterými se dá jezdit i v hlubokém sněhu mimo upravené stopy. To mě zaujalo, protože mě přitahovala příroda jako taková. Ne lyžování jako sportovní výkon, ale zimní turistika. Shodou okolností jsem si tou dobou koupil i starou ilustrovanou učebnici lyžování od architekta Karla Vávry z roku 1909, ve které nešetří barvitými popisy zimních krajů i ušlechtilých pocitů, které lyžování vyvolává.

Učil jste se lyžovat podle staré příručky?
V antikvariátech jsem si jich pořídil několik. Nevěděl jsem hlavně, jak se brzdí a zatáčí. Oblouky a smyky jsem se učil podle obrázků z Lutherovy školy, abych potom v jiné příručce vyčetl, že je to překonané a mám váhu přenášet jinak. Ale lyžařit není těžké.

Návštěvníky hor dělíte na lyžce a lyžaře. Kde je ten rozdíl?
Rozlišuji lyžaření a lyžování, přičemž lyžaření je zašlá kategorie zimní turistiky, kdy tolik nezáleží na fyzických výkonech, ale jde o cestu do zimní přírody. Naopak pro lyžování by stačil umělý kopec někde za Prahou a spousta lidí by si tam užila stejně jako v horách. Přírodu kolem nepotřebují nebo ji vnímají periferně jako milou kulisu.

Přespávali jste na neobvyklých místech, v lovecké chatě na Vrchmezí nebo v bunkru na Mezivrší. Jak jste noclehy sháněli?
V zimě v horách nejde tak docela spoléhat, že někam přijedete a ubytování dostanete. A člověk je v krátkém dnu rád, když ví, kde skončí. Lesní správa rodiny Colloredo-Mansfeld i Klub vojenského opevnění z Hradce Králové nám vyšly skvěle vstříc. Nocleh v srubu se nejvíc přibližoval zážitkům průkopníků lyžování. Přijeli jsme na Vrchmezí rozehřátí a nejprve jsme si museli sami zatopit a u čaje čekat, až se místnost ohřeje.

Popisujete, jak vás "vítali" na Prázově boudě, že jste to tam schytal za všechny nevděčné turisty.
I to byl pozitivní zážitek, soucítil jsem s těmi lidmi. Pustili se do něčeho, co nedokázali dopředu odhadnout. Cítil jsem tam rozčarování, že se jim nedaří naplnit svůj sen. Určitě si představovali, jak budou provozovat turistickou chatu, kde to žije a odkud jezdí spokojení lidé. Ovšem kolik času spolkne horská bouda mimo otevírací dobu, to si těžko představí málokterý laik.

Bývaly na tom horské chaty kdysi lépe?
Když profesor rychnovského gymnázia Karel Březina v roce 1926 popisoval turistiku v Orlických horách, považoval mytí v potoce a nocleh v seně za něco obvyklého, stejně jako v zimě v hostinci studený pokojík s krátkou a tvrdou postelí. Zároveň poukazoval na dobrosrdečnost horalů, která nepohodlí vyvažuje. Od dnešních boudařů vím, že pro většinu hostů je stínem na spokojenosti už fakt, že horská bouda nemá koupelnu na každém pokoji. Nevolám po romantice askeze, ale osobně raději vyhledávám ubytování třeba skromnější, avšak s laskavým a přátelským personálem. A z vlastní zkušenosti vím, že v tomhle ohledu jsou Orlické hory báječné.

S žertem i smutkem píšete o zimních areálech. Čím vám vadí?
Rozumím tomu, že to tak musí být. Je to stejné, jako že kolem Prahy musí stát panelová sídliště, protože jinak by celá republika byla zastavěná vilkami. Proto chápu, že pro lidi, kteří mají zálibu ve sjezdovém lyžování, existují horská střediska. Považuji je za obětovaná území. Mnohé by šlo udělat šetrněji, myslím. Ale teprve když člověk zavítá do Špindlu, uvědomí si, jaká jsou vlastně Deštné nebo Olešnice milá místa.

Petr Rýgr

  • Navrhuje a odlévá cínové figurky, od roku 1988 je na volné noze.
  • V Přibyslavi na Náchodsku příležitostně provozuje s manželkou Evou Rodinný výčep, kam zvou přátele za kulturou. 
  • S přáteli také dvakrát ročně vydávají noviny Výčepní list s rozhovory, příspěvky o regionální historii a umění. 
  • S podporou Královéhradeckého kraje vydal dvě knížky: v roce 2011 společně s fotografem Alešem Formánkem "Hory Orlické. Na Jiráskově horské cestě (ještě po devadesáti letech)", vloni před Vánoci vyšla knížka "O lyžaření a lyžích v horách Orlických".

Zdají se vám teď Orlické hory zahlcené běžkaři, když se upravují tratě?
Nejsem ten pravý, kdo by mohl porovnávat. Všiml jsem si, že nejvíc lidí je vždy kolem míst, kam se dá dojet autem. Od Masaryčky na Velkou Deštnou je za pěkného počasí úplná promenáda. Ale čím dál jdete, lidí ubývá, až se dostanete do míst, kde se lidi začínají zdravit a neuhýbají očima. A v místech, jako je Anenská kaple, tam už si dokonce s ostatními řeknete, kam jedete a jaký je sníh. To jsou pro mě nejmilejší místa.

Byla cesta přes hory těžká?
Mám kamarády, kteří považují za normální ujet v jeden den trasu z Deštného do Klášterce nad Orlicí nebo Mladkova. Pro mě je to obdivuhodný výkon, ale nic, co by mě přitahovalo. Mně se líbí jet pomalu a užít si třeba hezkého výhledu. Proto jsem trasu plánoval tak, aby na vše bylo dost času, hory jsme projížděli pět dní. Vezli jsme batohy, zásoby a spacáky a bylo vidět, že takhle pojatá cesta je kuriozita. Většina lidí si udělá jen polodenní túru, vrací se na místo startu.

Odkud máte nejkrásnější zážitky?
Vrcholné zážitky nás čekaly v místech, kam žádná stopa nevedla. Třeba na louce na Polomu nad Bartošovicemi. Znám tohle místo v létě, když se tam pasou krávy. Sešlapaná tráva, kravince, ohradníky. Ta stejná louka v březnu: pokrytá blyštivým jarním firnem, s obzory lemovanými zasněženými horskými hřebeny, ticho a mír. A vy najednou cítíte, že jste doma, v božské krajině, v ráji. Sjížděli jsme potom dolů neporušeným sněhem ve velkých obloucích, my tomu říkáme loučkaření.

Co vám daly staré průvodce?
Sbírám je dlouho a zaměřuji se na Orlické hory. Líbí se mi, že cestování mělo kdysi přesah, nebylo pouhým "kudy z nudy". Myslelo se, že člověk, který má mít rád svou vlast, ji musí poznávat. K tomu existovala síť ubytoven a chat Klubu československých turistů a dalších spolků, studentské noclehárny.

Z knížky je cítit, že jste si putování s kamarádem užili, leccos zažili, každou túru završili pivem.
Ano, od všeho něco. No, a hospody k zimnímu cestování na horách patří obzvlášť, protože když už jste čtyři hodiny venku na mrazu, koukáte, kde je útulna. K putování náleží okamžiky družnosti i chvíle, kdy je člověk sám, nikdo na něj nemluví a on se jen dívá na ojíněné stromy a raduje se z ticha.

Co jste na horách našel?
Léto na horách je nádherné a zima je mu rovnocenná. Příchod lyží do hor ve své době znamenal objev nového, do té doby nepřístupného světa. Lyže jako nový komunikační prostředek proměnily život jejich stálým obyvatelům, ale také znamenaly vznik nové subkultury, která tam nadšeně mířila z měst, přitahována dobrodružstvím. Historie lyží je příběh o lidské touze objevovat, poznávat a alespoň na chvíli se vracet do toho nádherného divadla, z kterého pocházíme. Stačí se vydat na cestu.