Kočičí hra měla premiéru loni v listopadu. Zdejší činohra ještě pod štítem „Vítězného února“ ji uváděla už v roce 1982 za režie Jaromíra Staňka, Erži Orbánovou tehdy hrála Dagmar Felixová a její sestru Gizelu Marta Svobodová.
Co je však hradeckých sotva třicet repríz na 403 představení s Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou v pražském Národním divadle! Právě „legenda Medřická“ (byť pro znamenitou herečku tenkrát byla osudová z nouze), může být koulí na noze všem dalším inscenátorům, zvlášť před pamětníky, kteří rádi srovnávají.
Tereza Karpianus, která už v Klicperově divadle skvěle rozehrála Srpen v zemi indiánů puncovaný hereckou Thálií, však s přehledem vystavěla vlastní inscenaci s citlivým akcentem na situace, emoce i s přesně vybalancovaným sentimentem, vždyť dobře napsanému textu byl slušelo označení „hubačovská slza“. Hubačův Dům na nebesích vypadá jako Örkenyho chudší a slzavější příbuzný.
Scéna Jana Štěpánka v šantánových barvách evokuje budapešťský činžák i kavárny komunistické éry, vynikajícím nápadem je trio muzikantů, důležitá všudypřítomná hudba Jindřicha Čížka kouzelně těží z ohlasů uherských kavárenských šlágrů i klasiky.
Neokázalá režisérka se plně spoléhá na text a herce, kteří s jistotou dovedou publikum ke skutečné katarzi, filmová dotáčka hrne do očí slzy, avšak bez studu z podvodu.
Na Erži je Tomicová možná příliš mladá
Zdá se však, a za pochyby se předem omlouvám, že inscenaci tíží koule jiná, jiného kalibru než ta s Medřickou, a to seriálová Simona hlavní protagonistky Pavly Tomicové. Nelze se zbavit pocitu, že dlouhodobé televizní klišé oblíbené rázné dobračky velkého srdce i smyslu pro humor maně proniká i do role Erži Orbánové.
Istvan Örkeny: Kočičí hraKlicperovo divadlo Hradec Králové Režie: Tereza Karpianus Hrají: Pavla Tomicová, Zora Valchařová Poulová, Martina Nováková, Petra Výtvarová Krausová, Jan Bílek, Natálie Řehořová, Jakub Tvrdík, Marie Kleplová |
Přesto znamenitá herečka, pro roli snad až moc mladá, suverénně a s přehledem utáhne celou inscenaci. Čím je civilnější, tím se její Erži stává plnokrevnější a přesvědčivější, ač si místy, a nejen ona, příliš chodí pro smích. Od Kočičí hry může být jen krok k dalším velkým dramatickým úlohám, tedy měřeno nezapomenutelnými Petrolejovými lampami, Jarmilkou nebo Domem Bernardy Alby.
Výtečnou partnerkou je jí Zora Valchařová Poulová jako její žárlivá a nabádavá sestra Gizela, žijící v západním dostatku, ale odkázaná na telefon a invalidní vozík, a hlavně Petra Výtvarová Krausová v malé, leč těžké roli něžně dojemné sousedky Myšky.
Okoralé schéma „pošetilá matka, pragmatické děti“ bezpečně uhrají Jakub Tvrdík a Natálie Řehořová a ani Jan Bílek, Marie Kleplová a Martina Nováková nejsou plochými ilustracemi dialogu sester Szkallových, nejkrásnějších dívek z městečka Leta, okres Szolnok.
Kočičí hra se stala hereckým divadlem a vědomě inscenací staré školy, která může usmířit i ty nejkonzervativnější diváky, pro něž exprese velkých pláten Pěny dní, Oněgina či Vítězného února je moc. Nebo kteří se v komiksovém barvotisku současného Davida Drábka ztrácejí.
