"Na stotisícové město je tu hrozně málo lidí, kteří jsou vyučeni v našem oboru. Zaměřil jsem se proto hlavně na starožitné hodiny, protože to už nikdo dělat nechce. Práce mám tolik, že jsem zhruba na tři měsíce musel pozastavit příjem zakázek. Už to totiž nemám kam dávat," říká královéhradecký hodinář Karel Lukeš.
Někomu se může zdát, že úplně vymizeli i kominíci. Doby, kdy si to po Hradci mašírovali v bílé čapce a se štětkou přes rameno, jsou ty tam. Muži, kteří měli dřív přinášet štěstí, teď většinou jezdí autem, v montérkách a místo štětky vozí přenosný počítač a elektronické měřicí přístroje.
"Uniformu nenosím, protože v létě je na střechách kolem padesáti stupňů a ta černá kombinéza je moc silná," říká kominík Martin Futera z Hradce Králové, který se jako jeden z mála v krajském městě věnuje čištění komínů i klasickým způsobem.
Přiznává, že doba, kdy kominíci prošli město dům od domu, je dávno pryč. Kromě uniformy se změnila i náplň jejich práce: "Klasická kominičina by mě neuživila, proto provádím i revize a kontroly komínů."
Přitom majitelé domů by měli komíny nechat pročistit zhruba šestkrát do roka. "Lidi na to ale kašlou a nechají komíny protáhnout jednou do roka. A to jsou ještě ti, kteří se o to starají," tvrdí Futera a dodává, že jedno vyčištění komína u něj vyjde na dvě stě korun. Někteří prý vyčištění komína odkládají tak dlouho, že hrozí i požár.
Ani kominická štětka prý už není, co bývala. "Dřív jsem míval štětku za deset korun, nová moderní je za dva tisíce a je to něco úplně jiného," pochvaluje si své vybavení Futera.
Možnost vyučit se kominíkem nabízejí v celé České republice jen dvě školy, jedna v Praze a druhá v Olomouci. Zájem o studium je ale rok od roku menší, stávající kominíci tak nemají o práci nouzi.
Hodinář jinak než rukama dělat nemůže
Řemeslníků v tradičních oborech rychle ubývá, přestože je o jejich práci pořád velký zájem. Pro školy zabývající se přípravou budoucích hodinářů, brašnářů či kominíků je stále obtížnější sehnat nové učně.
V případě hodinářů, kteří mají svoje jediné učiliště v Jihlavě, je to podobné. Škola musí každoročně bojovat o nové učně, mladí se tam totiž nehrnou. "Šikovný hodinář se uživí vždycky. Problém ale je s mladými, kterým se moc nechce pracovat rukama. A hodinařina je jen ruční práce," říká Lukeš.
Taková je ale většina řemesel. Hořické učiliště, které v dřívějších dobách vysílalo do celé republiky vyučené brašnáře, v současnosti tento obor otevírá jen jednou za tři roky.
Brašnáři si na otevření třídy počkají
"To proto, aby každý učeň měl v dílně dostatek místa, ale i z toho důvodu, aby se nepřesycoval trh," vysvětluje ředitel učiliště Jiří Kopecký. Zájemci, kteří se brašnařině chtějí věnovat, si podle něj na otevření třídy rádi počkají.
Podle Václava Čuchrána z Třebechovic pod Orebem jsou pro každého mladého brašnáře nejhorší začátky. "Sám pracuji na zařízeních, která jsou koupil v osmdesátých letech. Jejich současná pořizovací cena jde do stovek tisíc, to se pak těžko začíná," míní Čuchrán.
Brašnáři, hodináři i kominíci si svoji klientelu najdou a práce budou mít vždy dost, jsou ale řemesla, která z Hradce Králové dávno zmizela.
Modistku ve městě možná pamatují naše babičky, teď už ale klobouky neletí. S modernizací pivovarů zmizeli i bednáři, kteří v současnosti jsou už jen turistickou atrakcí v plzeňském pivovaru.
