Text Lenky Lagronové Nikdy z roku 2000 původně vznikl pro rozhlas, dokonce se stal nejlepší rozhlasovou hrou. Autorka ji přepsala pro divadlo, nedávno měla premiéru v pražském Vinohradském a v sobotu ji bude mít ve studiu Beseda Klicperova divadla.
Lenka Lagronová (1963)
|
Režisér Jan Frič, který v Hradci už připravil Mrzáka inishmaanského či Bylo nás pět, obsadil tři vynikající herečky: Kamilu Sedlárovou coby Jolu, spisovatelku s nízkým sebevědomím a vysoce cynickým přístupem k životu, Martinu Novákovou jako její ironickou sestru Bohumilu, navenek tvrdou strážkyni odkazu jejich otce, a Zoru Valchařovou Poulovou. Ta ztělesní tajemnou třetí sestru Věru, která se po letech vrací do rodného domu dát věci do pořádku.
Poeticky laděný text české dramatičky představuje osudy tří hrdinek, jejich společnou touhu po lásce, blízkosti i obtížné vyrovnání s vlastním dětstvím a dědictvím, které v nás zanechali naši rodiče. Lakonicky řečeno: Tři sestry, tři osudy, tři samoty, tři opuštěnosti, ale jedna naděje.
Hra o strastech i radostech
„Křehká hra o strastech i radostech tří dospělých žen nás zavede do opuštěného domu po rodičích, kterému vévodí starý sekretář, přesně ten, který se ‚musel kdysi koupit, aby to tady bylo jako u ostatních‘. Mezi broušenými skleničkami, servisem a výbavou se z něj na nás vyvalí i spousta tajemství minulosti,“ říká dramaturgyně Jana Slouková. Autorkou scény a kostýmů je Jana Hauskrechtová, hudbu složil David Smečka.
Režisér Frič připouští, že má se současnou dramatikou problém.
„Často na přání dramaturgů různých divadel sedím nad současnými texty a marně nacházím něco, co by mě dokázalo oslovit a uměl bych si představit, jak to inscenovat. Hry Lenky Lagronové jsou ale pro mě světlou výjimkou. Cítím za nimi hluboký prožitek a silná témata, nenacházím formální exhibici, ale hravost a smysl pro křehkost, sladký jazyk. Na žádném jejím textu jsem zatím nepracoval, avšak její hry mě jako diváka provázejí už od dětství a některé z inscenací byly pro mě divadelně určující, například Terezka v režii Jana Nebeského v Komedii,“ vyznává se režisér.
Nikdy se mu líbí pro až obsedantní prorostlost symbolikou. „Líbí se mi ironie a obyčejnost řeči, jak jsou v ní ozvěny na lidovou moudrost, jak vychází z dětského poslouchání řečí dospělých. To je mi blízké. A základní situace, nebo jinak řečeno touha, že život lze změnit, je mocná,“ uvádí režisér.
Na inscenování takového typu textu bylo pro něj nejtěžší najít prostotu a klid: „Najít způsob, jak taková slova říkat na jevišti, udržet tu křehkost, najít hravost – to je těžká práce. Doufám však, že půjde o tichý a meditativní úsměv se třemi velkými hradeckými herečkami.“
„Hra Nikdy je krásný poeticky laděný text, ve kterém se spojuje melancholie s vtipnou ironií. Téma svázanosti rodičovskými pouty, vzorci, které jsme si z dětství odnesli, stejně jako tíha samoty a neschopnost prožít svůj život naplno tady a teď, se jistě dotkne nejednoho z nás. Přes křehkost tématu nechybí, doufám, ani humor a hravost,“ říká dramaturgyně.
