Jsme v karu Velké Kotelní jámy, v turistům nepřístupné oblasti západních Krkonoš, kde se nitky sotva znatelných pramínků stékají v Kotelský potok. Ten pokračuje dolů divokým údolím, až se po více než třech kilometrech u Dolních Míseček vlévá do Jizerky. Tam údolí Kotelského potoka končí.
„Změť polehlých stromů a keřů kolem nás, to je takzvaný křivoles. Tento jev se vyskytuje v České republice jen v lavinových drahách, u nás v Krkonoších jen na několika málo místech. Je tady zastoupena bříza karpatská, která extrémní podmínky dobře zvládá. Tento druh břízy je totiž schopný pod lavinou polehnout a po odtátí sněhu se opět zvednout. Proto rostou ohnuté ve směru lavinových drah,“ ukazuje Radek Drahný ze Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) na podivuhodný les.
Laviny tady působí jako zahradník, když nastanou vhodné podmínky a lavina se utrhne, tak vyčistí celý svah od vzrostlých stromů a keřů. Není divu, že na pomyslném jevišti přírodního amfiteátru tvořeného Kotlem (1435 m n. m.), Harrachovými kameny (1421 m n. m.) a Kotelským hřebínkem, který odděluje Velkou Kotelní jámu od Malé, převažují horské břízy šavlovitých tvarů.
Ze slavné Kotelské boudy zbyly základy
Údolí Kotelského potoka je na rozdíl od jiných opuštěným koutem Krkonoš. Důvodem není jen to, že se z většiny nachází v nepřístupné první zóně KRNAPu, ale také že pro běžného turistu není atraktivní. Chybí tam typické krkonošské horské boudy. Ale nebylo tomu tak vždy. Pozůstatky té Kotelské jsou dodnes patrné ze zelené turistické stezky Horní Mísečky - Dvoračky, která protíná údolí v jeho horní části.
„Historie Kotelské boudy sahá až do 17. století a od počátku byla spjatá s jilemnickým rodem Harrachů, kterému tato oblast patřila,“ říká Radek Drahný.
V té době bylo okolí odlesněné pro potřeby pasení dobytka a získávání sena. Stará Kotelská dvorská bouda vznikla na místě staršího stavení v letech 1707 až 1708 a postupně ji přestavovali. V 18. století vznikla dvoukřídlá stavba spojena v severní části chlévem.
„V této době zažívala bouda svůj největší rozmach. Na 52 hektarech pastvin chovali až 80 krav a 30 koz. Produkovali 60 horských fůr sena. To se pak v zimě za pomocí rohaček sváželo dolů do údolí. Šlo na krkonošské poměry o rozsáhlé hospodářství,“ říká Radek Drahný, když prochází pozůstatky boudy připomínající zříceninu hradu.
Od 19. století se budní hospodářství typické pro Krkonoše stále více dostávalo do pozadí. Hospodáři reagovali na rozmáhající se turismus i nabízením ubytování. V roce 1821 byla také Kotelska bouda zmenšena o chlév, objekt přestavěn na panskou hájenku.
„Lámeme si hlavu nad tím, o co tu vlastně šlo“
V roce 1910 měl velký zájem boudu koupit Pražský SKI klub. Ještě než ale došlo k převedení kupní ceny, tak bouda za dosud nevyjasněných okolností vyhořela a už nikdy nebyla obnovena. „Byla to jedna z nejvýznamnějších krkonošských bud. Od té doby si příroda bere lokalitu zpět,“ připomíná Drahný.
Připomínek na slavnou minulost je v okolí zaniklého stavení řada, ale je třeba se umět rozhlížet. Málokoho třeba napadne, že taková Kotelská louka s trsy temně modrých hořců není dílem přírody, ale klopotné práce mnoha generací dávných horalů. Jde o poslední zbytky rozsáhlých pastvin, které se v okolí nacházely. Také záhadná alej staletých smrků, která vede v délce asi 300 metrů odnikud nikam, odkazuje na minulost.
„Mezi dvěma řadami stromů by klidně mohla vést stezka, ale nevede, protože nemá kam. Už dlouho si lámeme hlavu nad tím, o co tu vlastně šlo. Nejčastější vysvětlení je, že si tady někdo kdysi dávno výsadbou stromů oddělil jednotlivé dílce pozemků,“ říká Drahný.
Zato smíšený les s pokroucenými buky vypadá jako prales. Nápadně připomíná slavný Dvorský les na Rýchorách. „Vznikl podobně jako les na Rýchorách, tedy hospodářskou činností původních obyvatel hor. I když to někomu může dnes znít jako nesmysl, i tady se intenzivně hospodařilo. Dobytek okusoval výhonky mladých buků a tím je zaštipoval. Proto i v údolí Kotelského potoka mohl vzniknout bizarní les s pokroucenými stromy připomínající větší bonsaje,“ vysvětluje Drahný.
Kmen tu může ležet klidně sto let
Kotelský potok se zařezává hluboko do krajiny a navíc ho maskují stromy a keře. Tam, kde se pohybujeme, ho častěji slyšíme než vidíme. Postup nespoutanou přírodou komplikují i mohutné kmeny popadaných buků. Zaujmou na nich dřevokazné houby – choroše.
„Na nich je vidět časová posloupnost. Když strom stál, choroše rostly výtrusnicí obracenou logicky k zemi. Když ale padnul, choroše se tomu přizpůsobily a spodní částí se natočily opět dolů ve směru působení gravitace. Na tomto kmeni tedy vidíme choroše obrácené dvěma směry. Tomu říkáme geotropismus. To je poměrně vzácný jev. Tento kmen tu může ležet klidně sto let. To je další důkaz, jak si příroda bere zpět, co jí náleží,“ dodává Drahný v lese dlouhé roky bez jakéhokoli zásahu člověka na dohled Kotelních jam.
Je tu až příliš mohutných stromů, které mají koruny setnuté. Až sem, když jsou v zimě příhodné podmínky, občas na jaře dorazí lavina jejíchž síla je taková, že dokonce několik set metrů od odtrhu stále dokáže lámat stromy.
