Měšťané ho vidí rádi přicházet, odcházet ho však vidí ještě raději. Německá legenda o muži s flétnou, který zbaví město krys, žije v písních, zvlášť silně třeba u Waldemara Matušky, ve filmech, dokonce i v muzikálu, ale hlavně v poetické novele Viktora Dyka.
Jeho Krysař, jemuž dal režisér Jan Frič podtitul Příběh z krčmy U žíznivého člověka, se po dvaceti letech vrací do hradeckého Klicperova divadla. Premiéra nové dramatizace, jež je dílem mladého dramatika Ondřeje Novotného, který do Dykova textu vložil verše českých básníků Ivana Blatného, Josefa Hory a Filipa Topola, bude v sobotu v 19 hodin.
Frič, který v Klicperově divadle už připravil úspěšné inscenace Mrzáka inishmaanského a Bylo nás pět, do titulní role obsadil Davida Smečku. Scénografem je Nikola Tempír, autorkou kostýmů Iva Němcová a scénickou hudbu složil Jiří Hájek.
"Krysař je pro mě především obrazem vnitřního boje romantického člověka s nástrahami reality," říká režisér se smíchem a pokračuje: "A životní situací, kdy končí mládí a člověk stojí před rozhodnutím, jaký vztah se světem kolem sebe si vytvoří. Krysař je i obrazem deziluze.
Jakým způsobem se lze zapojit do společnosti a zároveň dostát romantickým morálním závazkům z doby dospívání. Je možné se zastavit, je možné a správné se z věčného poutníka proměnit ve spořádaného občana?"
Praví pankáči nenosí cvočky
Podle Friče však existují i obstarožní pankáči, neboť ti "praví" nenosí cvočky.
"Nosí svobodu v hlavě. Vnitřní boj čerstvého třicátníka s rozhodnutím, kudy se dále ubírat jak životně, tak umělecky, je mi blízký velice. Je v tom taky velká temnota, ne nadarmo Krysař potkává doktora Fausta, a to už vůbec nemluvím o jeho panické hrůze z chrámových chrličů. A pak samozřejmě tu je hlavní dějový prvek, a to osudová láska, která jediná má sílu změnit svět. To je jasné. A možná i jediné řešení, jak se s ne ideálním světem kolem sebe vyrovnat. V našem příběhu to ovšem skončí tragicky, takže kdo ví," uvažuje Jan Frič.
Převést Dykova Krysaře na divadlo, navíc "klasické" činoherní, není jednoduché. Lyrická novela stojí především na kráse jazyka, náladách a pocitech.
"Děje je tam poskrovnu, navíc je to značně symbolické a tím pádem občas docela nelogicky zamotané. Ovšem použitá legenda o temném, ale zároveň obrovsky svůdném a svobodném Krysaři, je fascinující. V české divadelní tradici existuje několik dramatizací, já jsem se však nakonec rozhodl vytvořit novou - vlastní - pro účely konkrétní inscenace. Když jsem nad dílem přemýšlel, neustále jsem se točil kolem interpretace Krysařovy moci jako moci slova, moci umění, moci krásy, moci něčeho, co přesahuje běžnou každodenní realitu a banalitu," uvádí režisér, jenž práci na textu svěřil Ondřeji Novotnému.
Postava matky ve hře promlouvá slovy Ivana Blatného
"Jako dramatika si ho vážím pro jeho velmi intimní vztah k poezii, tedy básni jako základní materii. Nakonec jsme přišli na to, že bychom rádi vedle Dykovy řeči chtěli nechat promluvit i jiné české básníky a téma poezie jako takové tímto posílit, třeba nejhlouběji ponořená postava matky promlouvá slovy Ivana Blatného. Vyrábět tisíce umělých krys a jejich loutkoherecké animování mi přijde zbytečné. No a někde vzadu v hlavě mám i takovou naději, že se mi společně s herci podaří připravit zážitek natolik jímavý, že aspoň jeden z diváků druhý den po představení zajde do knihovny a vypůjčí si knihu třeba Ivana Blatného, protože ta krása slova, ta svoboda jazyka mu nedala spát a cítil se opojen," doufá režisér.
Román má spoustu dějišť, popisů krajiny i dlouhých cest po městě. Scénografie tolik proměn mít nemůže.
"Především jde o návštěvu cizince ve městě Hameln a o magickou horu Koppel, za jejíž propastí se skrývá tajemství smrti. Vzhledem k zacílení na postavu Krysaře jsme tedy hledali univerzální prostor, v němž by se nacházel Hameln s tamními občany - panoptikum ctihodných, spokojených, otylých, omezených, zodpovědných, smířených, blbých, obyčejných, zpocených. Zároveň je to místo zastavení na cestě. Mělo by to být bezpečné, ale zároveň 'zaprděné'. Po dlouhých úvahách jsme tedy došli k hospodě, která se pro nás stává celým městem Hameln s jeho kýčovitou a nevkusnou malostí, posedlostí po až 'rakouském' pořádku," prozrazuje režisér.
Důležité však v inscenaci je slovo, proto je to hospoda spíš současná, než historický obraz romantizující středověké vesničky.
