Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ladislav Zeman: Chtěl jsem zachytit bizarnost doby, kterou jsme žili

  7:24aktualizováno  7:24
Bývalý ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman, jeden z nejúspěšnějších principálů v polistopadových dějinách českého divadla, na penzi nemyslí. V Hradci Králové otevřel Galerii Václava Havla a nyní vydal knihu svých vzpomínek.

V Galerii Václava Havla Ladislav Zeman s knihou Letem světem a nejen za divadlem. | foto: Tomáš Zeman

Ladislav Zeman, jenž by podle mnohých odborníků měl být pasován na profesora managementu divadla a umění, uchystal s dramaturgyní Lucií Němečkovou knihu vzpomínek Letem světem a nejen za divadlem, která je nyní k mání v nové Galerii Václava Havla v podloubí hradeckého Malého náměstí.

„K napsání knížky s Lucií Němečkovou nás definitivně přivedly naše rozhovory o mém životě od narození až do převratu 1989 a pak dál, které v celostránkových ukázkách vycházely asi čtyři měsíce na stránkách Divadelních novin,“ říká exředitel Klicperova divadla, které se čtyřikrát stalo činohrou roku, ale to je jen zlomek odborných cen a trofejí.

Fotogalerie

Jak tedy kniha vznikala? Z vyprávění?
Ano. Pravidelně jsme se od rána s Lucií zašili v některé hradecké kavárně nebo cukrárně a už to jelo. Na stole byl celou dobu zapnutý malý magnetofon, čas od času jsme vyměňovali nahrané kazety. Každé takové sezení bylo na jedno dané téma v Divadelních novinách, samozřejmě, že jsem se tu a tam často „utrhl“, vzpomněl si na cosi už dávno zasutého v hlubinách paměti. Potom jsme se zase museli vracet zpátky na koleje. K tomu se pak ještě přidávala Marie Šobková, která k dílům dohledávala v archivech fotografie, často velmi vzácné s velkými osobnostmi kultury, politiky či jiných profesí.

Co jste chtěl zachytit, kromě vlastního osudu?
Především bizarnost a složitost doby, kterou jsme žili. První vzpomínky už jsou z let, kdy jsem jako tříletý kluk sedával pod stolem na trnoži. U stolu seděli moje rodiče a babička s dědou, pustili nahlas rádio a probírali události, o kterých se téměř nic nedozvěděli z novin ani z rádia. Na mě v ten moment už dávno zapomněli. Nevěděl jsem o tom vůbec nic, jen mně to připadalo jako taková úžasná a napínavá hra. Až mnohem později jsem se dozvěděl o politických procesech 50. let, o zavírání a také o popravování. To mě hluboce poznamenalo na celý život.

Překvapilo vás něco při vzpomínkách?
Samozřejmě. Žili jsme v tom všichni. Naši rodiče se snažili i v tom politickém marasmu co nejlépe vychovat nás, my posléze zase naše děti. Naučili jsme se v tom nějak žít. Prchalo se na chaty a osady, soudruh byl od pátku do neděle kovboj v džínách a flanelové košili. Někdo takový byl třeba i šerifem. V pondělí ráno ho zase už v obleku naložila služební volha a jelo se vládnout. Přesto se stále častěji objevovali lidé, kteří už toho všeho měli plné zuby a začínali něco dělat. Poslouchat svobodný západní rozhlas, přepisovat důležité nahrávky a vzkazy. Tyto texty se pak šířily rychlostí blesku. Režim už sice své kritiky nepopravoval, ale když něco prasklo, žaláře se plnily na dlouhé roky. A tak to bylo všude kolem až do roku 1989.

Co bylo vůbec nejtěžší?
Bylo to složité. Tak já jsem se nakonec dostal na Střední všeobecně vzdělávací školu Josefa Kajetána Tyla v Hradci Králové, dnešní Gymnázium J. K. Tyla. Pak už jsem po roce 1968, kdy k nám vtrhli Rusové a řada z nás byla stále na nejrůznějších akcích s disidenty, na debatách, besedách a zakázaných koncertech, nemohl dál studovat. Nařídili nám zoufalou a zdraví škodlivou práci v automobilových opravnách a ještě bez základních ochranných pomůcek. My odtud různě prchali a sami hledali co dál. Navíc už jsem byl v té době ženatý a měl malého syna Martina.

Kam až vaše vzpomínky sahají?
Je to až neuvěřitelný koktajl věcí a zážitků, které se podařilo realizovat i přes tuhý komunistický režim, jenž už ale znal svoje limity. Už to tak úplně nešlo se jen zavírat a schovávat. Spolupracoval jsem s hokejovým oddílem Tesla Pardubice. Chyběly jim prostředky na pravidelné novoroční výjezdy, ať už dorostu, nebo pak čím dál častěji i prvoligového týmu. Požádali mě o pomoc a postupně jsme i dvakrát za sezonu vyráželi s hokejem do Švédska, Norska, Finska, později ještě do Švýcarska, Rakouska, severní Itálie a Německa. Vyjížděl jsem na tyto až čtrnáctidenní zájezdy s jejich služebním pasem. A všichni byli spokojeni. Jen někdy holt museli přežít, že Tesla hrála na zahraničním turnaji v dresech s reklamou Barum Motokov. A tak to bylo i s měsíční výstavou o Hradci Králové pro národní výbor v italské Alessandrii nebo s koncerty s kapelou Kantoři v Paříži, Itálii a jinde.

Kde bude knížka k dostání?
Určitě v Galerii Václava Havla (o otevření galerie více čtěte zde). Je nádherná. Vázaná, vytiskl ji Garamon, má 250 stran a množství unikátních fotografii. A pak také příspěvky výrazných osobností české kultury. Galerie Václava Havla kromě spousty obrazů a grafik nabízí i unikátní fotografie Jiřího Suchého a Jitky Molavcové z jubilejního koncertu v Hradci, portréty Václava Havla, knížky o režisérech Josefu Kroftovi, Ivanu Rajmontovi, Vladimíru Morávkovi a Karlu Brožkovi a také publikaci o slavné době Studia Beseda. Postupně ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla tady bude průřez celou jeho tvorbou.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.