Letecké neštěstí ve Zdobnici připomíná bizarní pomník křídla s rudou hvězdou u lyžařského vleku (10. 4. 2015). | foto: Tomáš Kučera

Svědků havárie migu v horách už je jen hrstka, křídlo zůstává záhadou

  • 43
Záhada křídla s rudou hvězdou je stará téměř půl století. Pamětníků letecké havárie sovětského migu v lese nad Zdobnicí v Orlických horách je už jen pár. Letecké neštěstí připomíná bizarní pomník.

Kopce jsou zahalené v mlze. Ve Zdobnici je viditelnost dobrá, ale stačí po zasněžených stráních vystoupat o kus dál a je vidět sotva na dvacet metrů. Podle některých pamětníků podobné počasí panovalo v Orlických horách před sedmačtyřiceti lety, když se v roce 1968 nad osadou Kamenec nedaleko Zdobnice zapíchl do lesa sovětský vojenský letoun. 

Letecké neštěstí připomíná snad nejbizarnější pomník, který lze v českých lesích vůbec spatřit: část křídla s obří rudou hvězdou. Jakoby tryskáč byl z větší částí zahrabaný v zemi.

„Tak to jste snad první, kdo chce o havárii letounu z osmašedesátého nad Kamencem psát,“ vítá mě s úsměvem ve své kanceláři ve Zdobnici v Orlických horách rodák a radní obce Pavel Dařílek. 

V roce 1968 mu bylo deset. „Vždyť křídlo nad vesnicí je pomníkem okupantovi, i když to chápu i jako ohromnou lidskou tragédii. Co vím, tak nikdo z místních si ten pomník tady nepřál. Je to něco podobného, jako kdyby tady postavili sochu Stalina nebo Lenina. Na křídle je rudá hvězda. Aby to nevyznělo, že podporujete Rusko. Podívejte, co zase vyvádí,“ říká Dařílek.

Kuriózní pomník u vleku

K záhadnému pomníku ze silnice Zdobnice-Deštné je to chůzí mokrým sněhem sahajícím po lýtka dobrých deset minut. Nikde není ani živáčka a rekreační chalupy jsou prázdné. Přestože je podle kalendáře už několik týdnů jaro, na úbočí Vápenného vrchu v nadmořské výšce přes 800 metrů tomu nic nenasvědčuje. 

Křídlo trčí ze země na konci lyžařského vleku. Na mramorovém podstavci se rozpadá nápis v češtině: Zde zahynul při plnění internacionálních povinností gardový major Viktor Pavlovič Gagarinov, člen KSSS, 1928 - 1968.

„Pomník vznikl na počátku 70. let. Při jeho odhalování tu bylo nějakých třicet čtyřicet lidí včetně pilotovy rodiny. Ještě asi pět let po tom jsme po lese sbírali kousky duralového plechu. Zůstalo tu vyryté tři sta metrů dlouhé koryto,“ vzpomíná dvaapadesátiletý Jiří Vysoký z Náchoda, který do nedalekého Kamence jezdil na tábor.

Vraťme se však do mlhavého dne roku 1968, kdy se stíhačka roztříštila o svah. Fakta o havárii v podání pamětníků se v podstatných věcech rozcházejí. Podle jedné verze se mig zřítil nad Kamencem v zimě, podle druhé v létě. 

„Neštěstí se stalo stoprocentně v zimě, a to v lednu nebo v únoru. Bylo hodně sněhu, proto také letadlo nezačalo hořet,“ trvá na svém Vysoký.

„Došlo k tomu v srpnu 1968, určitě po jedenadvacátém. Vím to, protože v září jsem nastupoval do práce k lesům. Kromě toho to bylo asi druhý nebo třetí den, co k nám vstoupila bratrská pomoc,“ sdělil zdobnický rodák Helmut Feichtieger, který tvrdí, že pár hodin po katastrofě místo neštěstí dokonce viděl.

Není také zcela jasné, jestli šlo o stroj typu MiG-15 nebo o MiG-17, jde o velmi podobná letadla. Shoda panuje jen nad rokem 1968. 21. srpna 1968 vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. 

Jedno z prvních míst v kraji, které armáda dostala pod absolutní kontrolu, bylo hradecké letiště. První sovětská stíhačka MiG-15 dosedla na ranvej 21. srpna o půl sedmé ráno. Týž den přiletěly do Hradce desítky dalších sovětských a polských strojů různých typů, včetně MiG-17. Letoun, který nad Kamencem havaroval, startoval právě z hradeckého letiště.

Katastrofa Sedmnácky

Informaci, která vnáší ostřejší světlo do neštěstí nad Kamencem, lze najít v podrobném materiálu nazvaném Rudé hvězdy nad Československem 1968 - 1991, který podrobně mapuje invazi pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Autory jsou Aleš Hottmar a Stanislav Mackovík. 

„Dne 26. září a následně 8. a 10. října je u 30. sbolp (stíhací bombardovací letecký pluk sovětské armády, pozn.red.) povoleno létání na dvoumístných MiG-15UTI, jednomístné stroje mohou do vzduchu až v listopadu. Ke konci října začínají hradecké letiště konečně opouštět intervenční útvary. Nejdříve odlétají 24. 10. polské vrtulníky a 31. 10. odlétá 42. Gvibap (gardový stíhací bombardovací letecký pluk sovětské armády, pozn.red.) s letouny MiG-17. Den před odletem došlo u sovětského pluku ke katastrofě jedné Sedmnáctky,“ píše se ve studii. 

MiG v československém poválečném letectvu

  • Prvním z dlouhé řady byl typ MiG-15, který se u nás poprvé objevil v roce 1951. V československém letectvu sloužil postupně jako stíhací, bombardovací, fotoprůzkumný, vlečný a cvičný. Mezi lety 1952 až 1971 havarovalo na světě přes 140 těchto strojů a mnoho pilotů zahynulo. Smrt v něm našel i první kosmonaut Jurij Gagarin.
  • Už v roce 1955 obdrželo československé letectvo první kusy modernějšího MiG-17. Ten se začal rodit v konstrukční kanceláři Mikojana a Gurjeviče hned, co byl do sériové výroby zaveden MiG-15 a měl obdobnou koncepci, avšak byl výkonnější. Cílem konstruktérů bylo zlepšit letové vlastnosti při rychlosti zvuku. S novými sovětskými letadly přicházeli i další sovětští poradci, kteří zajišťovali výcvik pilotů. 
  • Sovětské vojenské letectvo začalo častěji operovat nad Československem po invazi členských států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Sedmnáctka je pravděpodobně zdobnický MiG-17. Všechny okolnosti dávají za pravdu spíše vzpomínkám Helmuta Feichtiegera. 

„Spadlo to v noci a šlo o Mig-17. Nic mě neprobudilo, žádný výbuch. Jak jsem se to dozvěděl, vypravil jsem se tam na motorce. Když jsem přijel nahoru do Kamence, zastavil mě sovětský důstojník, který to měl hlídat. Už se tam houfovali lidé. Sovětští vojáci to místo uzavřeli. Co vím, měli na starosti vyšetřování i odklízení trosek. Než trosky odtahali, trvalo to den dva,“ vzpomíná jednasedmdesátiletý Feichtieger.

S oficírem, který pilota osobně znal, se dal do řeči. „Mluvili jsme spolu druhý den ráno. Byl to jeho kamarád. Brečel, že to byl jeho soused, že má děti. Říkal, že se to stalo kolem desáté jedenácté v noci. Dál mě nepustili. Viděl jsem ulámané vršky stromů, nejprve výš, postupně to šlo níž, až byla rýha v zemi. Do lesa vlétl směrem od hřebene,“ pokračuje Feichtieger.

Helmut Feichtieger se dostal na dohled trosek. „Letadlo startovalo z hradeckého letiště. Pamatuji si, že bylo zataženo, na hřebenech mlha. Viděl jsem něco viset ze stromu. Došlo mi, že to byl pilot, tedy to, co z něho zůstalo,“ říká Feichtieger.

Příčinou havárie u Zdobnice byla patrně chyba pilota, není vyloučena ani technická závada kombinovaná se špatnou viditelností. 

„Co jsem slyšel, po opravě zalétával přístroje a ve špatném počasí to napral do kopce. Zřejmě měl špatně nastavený výškoměr. V poslední chvíli se pilot katapultoval, ale nebylo mu to už nic platné. Počasí bylo špatné. Jeho tělo našel hajný viset na stromě asi dvě stě metrů od místa neštěstí,“ říká Jiří Vysoký svoji verzi katastrofy.

Havárie sovětské vojenské stíhačky u Zdobnice je pravděpodobně jedinou katastrofou ve volné krajině v poválečné historii Královéhradeckého kraje. 

„Kdyby nás v osmašedesátém nepřišli tak zázračně osvobodit, tak by se to nestalo. Sověti tady neměli co dělat. Stejně těmi přelety tady demonstrovali sílu. Kdyby pomník nebyl, vůbec by mi to nevadilo. Co vím, tak k pomníku moc lidí nechodilo, neznám nikoho, kdo by to vnímal pozitivně,“ dodává Dařílek.