Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Knížkou jsem vždycky otěhotněl, říká 90letý malíř o svých ilustracích

  18:21aktualizováno  18:21
S kousavým humorem přečkal malíř Vladimír Rocman z Nového Města nad Metují oslavy své devadesátky. Otevřel naráz tři výstavy a zakroužil v letadle nad náměstím, to mu darovala radnice. Jeho výstava v Městské galerii Zázvorce končí v neděli.

Akademický malíř Vladimír Rocman z Nového Města nad Metují. | foto: Michal Fanta

Kdysi závodil v desetiboji, ilustroval dětské knížky, sbíral lidové umění a novoměstské zastupitele pošťuchoval kvůli péči o památky. Nad současnou rekonstrukcí plochy náměstí však jen mávne rukou, nechce o tom už ani slyšet.

Akademický malíř Vladimír Rocman

  • narodil se 8. září 1923 v Novém Městě nad Metují
  • vyučil se tiskařem, studoval v grafické speciálce u Antonína Strnadela
  • v roce 1947 se dostal na tiskařskou praxi do Švýcarska, pak se živil jako grafik v Praze
  • od roku 1953 ilustroval knihy a čtyřikrát získal ocenění za nejkrásnější knihu roku
  • v letech 1963 až 1970 připravoval výstavy v Galerii Vincence Kramáře v pražských Dejvicích
  • do roku 1979 učil na Střední odborné škole výtvarné v Praze

Kolik toho ještě stihne, nemá iluze. "Už toho tolik neudělám. Ženské i děti jsem škrtnul. Stovku už taky za ten svůj čas nezaběhnu. Teď po mně ještě chtějí zapůjčit mé pohyblivé vystřihovánky do polického muzea. Dávám dohromady Marťana, který sám kráčí po šikmé ploše," říká devadesátiletý malíř Rocman.

Proč jste jako ilustrátor nechtěl vlastní rukopis?
Vždycky jsem se podřizoval čtenáři nebo vážné muzice, kterou jsem se snažil malovat. Neměl jsem žádné vzory, pro mě byl vzor jen cukrář pan Frič, který si jako naivista uvnitř pomaloval dům svými obrázky.

Byly ilustrace únik?
Bylo fantastické ilustrovat, mohl jsem si malovat zážitky z muziky nebo knížek po svém, a ne tak, jak říkali soudruzi. Když jsem dostal knížku, doma už věděli, že nikdo na mě nesmí mluvit. Já jsem tou knížkou vždycky otěhotněl, studoval jsem rukopis, prožíval ho. Měsíc jsem byl v Africe nebo na Havaji, pak jsem měsíc šel s Nansenem přes Grónsko nebo jsem dostal razítko a směl kreslit všechno na letišti.

Rodiče vám fandili už odmala?
Táta byl plukovní fotograf za první světové války u legií. Ve čtyřech letech mi dal první fotoaparát. Byl to srandista a báječný chlap. Těšil se na mě, že je rod zachován. Pěkně kreslil. Maminka byla báječná, když jsem jako malý přišel domů, vybrala mi napřed brouky z kapes. Vždycky jsem si přál být jako malíř pan Rajmund, který uměl chodit na štaflích a hlasitě si hvízdal. Jednou nás máma nechala doma samotné, měl jsem příušnice a hlavu zavázanou ručníkem, bylo mi smutno, že nemám přátele, tak jsem pomaloval zdi inkoustovou tužkou, ani nevím jakými obrázky. Pak už jsem s malováním musel do ilegality. Schoval jsem si první kresbu asi z roku 1925, na spodek židličky jsem tenkrát vymaloval pasáčka.

Výstava akademického malíře Vladimíra Rocmana v Novém Městě nad Metují.
Výstava akademického malíře Vladimíra Rocmana v Novém Městě nad Metují.

Malováním jste si pomohl i k lepší vojně?
Dostudoval jsem VŠUP a Čepička mě na dva roky poslal na vojnu, když už mi bylo sedmadvacet. Protáhlo se to nakonec na tři roky. Vrazil jsem si do ruky akátový trn a dostal sádru. Vždycky když jsem nemocný a před sebou vidím pětimetrovou bílou stěnu, začínám přemýšlet, čím ji pomaluji. Na vojně byla hrozná nuda, tak mě napadlo, že by tam byl dobrý obraz s útokem pěchoty československé armády u Dukly. Když pak přijel na reportáž zástupce šéfredaktora Našeho vojska Jan Brd, velmi se mu to líbilo a já pak odešel do Našeho vojska jako fotograf a grafik. Končil jsem jako štábní kapitán, byla to hodnost za nic.

Jak jste prošel padesátými léty?
Přišel jsem do civilu, měl diplom, že můžu samostatně dělat v umění. Mohl jsem být po mém učiteli Antonínu Strnadelovi profesorem na VŠUP, ale nevstoupil jsem do strany. Také v armádě jsem předtím odmítl zůstat. Takhle jsem si šlapal po štěstí. Rozhodl jsem se, že nikdy nebudu malovat obrazy kvůli penězům, takové ty dojičky, prasata a podobně. Strnadel mi radil, abych zkusil ilustrace. Když autorovi vylepším jeho práci, knížka se může lépe prodávat.

Stejně jste asi měl nejradši, když jste stavěl svou roubenku.
Říkal jsem té své chalupě "prasečák". Byl to roubený prasečí chlívek z Kounova, který jsem koupil na materiál a rozebral. Stavěli jsme ho pak zčásti nově na Novém Hrádku s dvěma nádhernými dědky, tesaři z Kounova a Šedivin. Postavili jsme to bez hřebíku. Jim bylo osmdesát a od nich jsem se toho spoustu naučil. Strašně rád jsem vždycky pozoroval fachmany. Kovář chvíli mlátil do železa a najednou byla podkova. Tohle mě v životě nejvíc vábilo, ne si dělat na nějakém rukopise.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.