Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Utekli jsme kvůli dětem, vzpomíná uprchlice z Ukrajiny. Žijí tu 20 let

  8:59aktualizováno  8:59
Tisíce uprchlíků ze zemí bývalého Sovětského svazu byly před dvaceti lety pro mnohé Čechy nepřekonatelným problémem. Mezi ně patřili i manželé Nataliya a Sergij Dotsenkovi z východoukrajinského Dněpropetrovsku. Začínali ve východních Čechách od nuly, zažili ponižování a předsudky.

Manželé Nataliya a Sergij Dotsenkovi z východoukrajinského Dněpropetrovsku. Začínali ve východních Čechách od nuly, zažili ponižování a předsudky (8.8.2015). | foto: Tomáš Kučera

Když mi Nataliya Dotsenko podává vizitku s červenobílým logem Charity České republiky, v níž pracuje jako sociálně integrační pracovník, usmívá se.

Před pár dny získala české občanství, o které zažádala v roce 2013. Má nepatrný přízvuk a nechce se věřit, že ještě před sedmnácti lety byla na dně. A to doslova. Tehdy přijela z východní Ukrajiny za svým manželem, který v Česku už půl roku pracoval na stavbách stejně jako tisíce jejich krajanů.

„Začínala jsem ve fabrice v Žamberku. Vzpomínám si, jak jsem tam poprvé vystoupila z vlaku s jednou velkou taškou. Když jsem viděla ubytovnu, kde jsem měla bydlet, bylo to šok. Jako tkadlena jsem tam pracovala jeden rok. Práci mi zprostředkoval můj krajan, pořád chtěl nějaké peníze, bylo to nepříjemné,“ vzpomíná Nataliya Dotsenko, rodačka z Dněpropetrovsku, třetího největšího města na Ukrajině, a úsměv z její tváře mizí. 

Na Ukrajině tehdy nechala dvě děti. Než se do Čech za rodiči mohly přestěhovat, trvalo to několik měsíců.

„První půlrok byl děsný. Nemohla jsem ani pořádně spát, často jsem plakala. Tenkrát jsem neměla mobilní telefon, natož skype. S manželem jsme byli tady a děti měli na Ukrajině. Nikomu tuto zkušenost nepřeji. Bylo to pro mě nejtěžší období v životě. Už bych do toho znovu asi nešla,“ vzpomíná čtyřiapadesátiletá žena, která na Ukrajině vystudovala na filosofické fakultě ukrajinistiku a devatenáct let před tím, než odešla, pracovala ve školství.

Dotsenkovi hned v létě roku 1998, když skončil školní rok, převezli své dvě děti do Čech, aby byla rodina pohromadě. Nataliya se pak sedm let živila jako uklízečka, později učila soukromě ruštinu, překládala a v roce 2006 se s rodinou přestěhovala do Hradce Králové, kde pracuje s uprchlíky.

„K odchodu z Ukrajiny nás přiměly ekonomické důvody. Jako učitelka jsem po několik měsíců nedostávala výplatu, manžel ztratil práci. Neviděli jsme budoucnost pro naše děti, úplatkářství na vysoké škole bylo tím posledním,“ pokračuje Nataliya Dotsenko.

Vzpomíná na svůj starý život. „Je mi velice líto, že to na Ukrajině dopadlo tak, jak to dopadlo. Na okraji Dněpropetrovsku jsme měli rozestavěný rodinný dům. Mysleli jsme, že se tam situace zlepší a vrátíme se,“ říká.

Měli jsme štěstí na lidi, které jsme potkali

Její manžel Sergij je muž činu, který si jde za svým. Nebýt jeho, zřejmě by Ukrajinu neopustila. Také on pracuje v Diecézní katolické charitě v Hradci Králové. 

„Řekli jsme si, že to takhle dál nejde, že pokud chceme zajistit dětem lepší budoucnost, musíme z Ukrajiny pryč. Nelitujeme toho. Byl to těžký krok, ale díky tomu jsme se posunuli dál. Měli jsme problémy, bylo nám těžko, avšak záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Snažíme si z toho brát to pozitivní. Měli jsme štěstí na lidi, které jsme potkali,“ vzpomínají manželé. 

Když se vrátil, Ukrajina byla ještě horší

Na Ukrajině dnes čtyřiapadesátiletý vyučený agronom Sergij pracoval v zemědělství, a když tam přišel o práci, tak po stavbách. Volba na Českou republiku padla i proto, že po matčině linii, která byla původem ze Zakarpatí, měl v Čechách příbuzné.

„V roce 1995 jsem přijel do Čech poprvé a pak tři měsíce načerno pracoval na stavbách. Když jsem se vrátil na Ukrajinu, situace byla ještě horší. Už jsem na nic nečekal a odjel. V roce 1997 jsem přijel už oficiálně s vyřízeným pracovním povolením a půl roku na to, začátkem roku 1998 přijela manželka. Děti zůstaly na Ukrajině,“ vzpomíná Sergij. 

Užili si své. Byli vystaveni pohrdání, urážkám, přehlížení a podezřívavému chování ze strany Čechů. Útoky gangů rusky hovořících násilníků, které zejména v 90. letech parazitovaly na ukrajinských gastarbeitrech, od nichž vymáhaly výpalné a na cestě domů je okrádaly o výdělek, se jim naštěstí vyhnuly.

Nechvalně proslulý byl v té době hlavní silniční tah z Prahy přes Hradec Králové na Náchod. Policie v 90. letech v kraji řešila několik případů útoků ruskojazyčných gangů na dodávky, kterými se ukrajinští dělníci vraceli s výdělkem domů. 

Sergij Dotsenko nikdy nezapomene na ponižující kontroly cizinecké policie, kterými musel opakovaně projít, když se vracel na Ukrajinu nebo naopak cestou do Čech.

„Jednali s námi jako se zvířaty, několikrát během cesty jsme museli vysypat všechna zavazadla. Nerad na to vzpomínám,“ pokračuje Sergij. Také on zažil nedůvěru od českých spolupracovníků.

Studovali mě, co jsem zač

„Nesetkal jsem se však s tím, že by mi někdo sprostě nadával nebo urážel. Je však pravdou, že první čtyři roky jsem cítil nedůvěru, odstup, jakoby mě studovali, co jsem zač. Pak se to zlomilo. Kolegové v práci mě přijali a nedali na mě dopustit, vzniklo hluboké přátelství. Podezřívavost ze strany Čechů svým způsobem chápu, protože to, co od počátku 90. let někteří moji krajané tady vyváděli, bylo hrozné,“ naráží Sergij Dotsenko na organizovaný zločin.

Pro uprchlíky má Nataliya vzhledem k tomu, co prožila, mnohem větší pochopení než její čeští kolegové. 

„Zvláště chápu rodiny s malými dětmi. Setkávám se často s ženami, které nechávají u svých starých rodičů děti, aby tady mohly vydělávat peníze. Říkám jim, pokud to alespoň trochu jde, vezměte je sem, ať tady studují. Znám mnoho případů, kdy třeba patnáct let děti vyrůstaly bez rodičů a rodinná pouta jsou dnes v troskách,“ upozorňuje Nataliya.

Oba manželé se už cítí doma více v Čechách než na rodné Ukrajině. „Máme tady rodinu, práci, kamarády. Toužíme po domku na venkově. Považujeme se za úspěšné a bohaté, tedy hlavně po té duchovní stránce, a to je nejdůležitější,“ usmívá se Sergij.

Citlivěji vnímá problém s uprchlíky, kteří v poslední době dostávají mnohé Evropany do varu.

„Důležité je, aby uprchlíci, kteří přijdou do Evropy, a je jedno odkud, přijali za své zákony a návyky hostitelské země. Měli by přistupovat s pokorou k těm, kteří je přijali a snažit se být pro společnost prospěšní. Na druhou stranu nikomu nepřísluší odsuzovat či soudit ty, kteří chtějí žít lepší život někde jinde,“ dodává Sergij.





Hlavní zprávy

Personal Consult s.r.o.
Obchodník se znalostí RJ (H3545)

Personal Consult s.r.o.
Královéhradecký kraj
nabízený plat: 30 000 - 60 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.