Před 200 lety po nich jezdily selské vozíky naložené uhlím, dnes je drancují traktory a těžká technika lesníků. Je jen otázkou času, kdy z nich zbudou ruiny.
Mosty jsou necelý kilometr od masokombinátu v Markoušovicích na dopravní trase od Xaverských jam, odkud horníci od počátku 19. století sváželi ve vozících černé uhlí. Cesta je dodnes dobře patrná, ve spodní části je ostře zaříznutá do terénu, připomíná vyschlé koryto řeky. O několik metrů dál protíná Panskou cestu a stoupá dál k hřebeni. Stezku lemuje věnec hornických šachet, všechny jsou zasypané.
Hornické časy připomínají hlušinové haldy rozeseté podél cesty. Zpod kořenů stromů a v místech, kde je povrch obnažený, vystupuje zvětralé uhlí. Podle dobových plánů ještě v 19. století byla podél hornické stezky řada staveb: rumpály, dřevěná cáchovna s vyzděnou kovárnou, komín. Přežily pouze dva kamenné mosty.
„Jsou nejstarší hornickou industriální památkou v regionu,“ upozorňuje hornický badatel Václav Jirásek, který se zabývá historií dolování v Jestřebích horách.
Mosty jsou od sebe vzdálené 100 metrů. Spodní lávka se klene nad horským potokem, koryto pod druhým mostem je vyschlé. „Určitě už v roce 1801 tu mosty stály. Je možné, že zde předtím bylo nějaké provizorium, nejspíš dřevěný mostek,“ naznačuje Jirásek.
Povolení ke kutání v dole Sv. Františka Xaverského dostali v roce 1798 jaroměřští občané, o tři roky později důl koupila kněžna Zaháňská z náchodského zámku. Mosty sloužily horníkům hlavně v první polovině 19. století. V místech dnešních jatek se uhlí zpracovávalo a prodávalo.
„Povozníci při svážení uhlí vozíky brzdili, nahoru je tahala koňská spřežení. Byla to těžba malého rozsahu. Jakmile se dolování uhlí dostalo z výchozu slojí do větších hloubek, nemělo význam ho tahat na povrch rumpály. Jednoduší bylo vyvážet uhlí štolami,“ vysvětluje Václav Jirásek.
Nejnižší z nich - dědičná štola Xaver - vznikla v roce 1836. Uhlí používali dělníci pro pálení cihel a vápna při budování císařské pevnosti v Josefově.
Úpadek nastal po znárodnění
V době, kdy horníci začali těžit uhlí ve větších hloubkách a vyvážet ho štolami, havíři po mostech převáželi dřevo, kterým zásobovali doly. Sloužily i lesníkům ke stahování dřeva z panských lesů. Provoz dolu končí v roce 1899. Koňská spřežení nahradila těžká technika, dnes po staré hornické cestě jezdí traktory lesníků.
Náchodské panství vlastnilo pozemky do konce 20. století, do znárodnění po druhé světové válce cestu spravovala Svatoňovická báňská společnost, která potřebovala dřevo do dolů. Úpadek kamenných památek začal po roce 1948.
„Najednou to bylo nás všech, takže nikoho,“ podotýká Václav Jirásek, který po staré hornické stezce chodí 50 let a má tak dokonalý přehled o horšícím se stavu mostů. Ty stejně jako okolní pozemky patří Lesům České republiky.
Těžká technika a přírodní procesy mají na více než 200 let staré mosty fatální následky. Konstrukce je na některých místech narušená, pískovcové bloky vypadané. K devastaci mostů přispěly také silné bouře a přívalové deště v roce 2009.
„Celou dobu na to někoho upozorňuji, ale bez výsledku. Mosty jsou daleko od úřadů a ty mají jiné priority,“ říká hornický badatel.
Záznamy o opravách mostů se nedochovaly, podle Jiráska ale opravy byly vzhledem k pečlivosti panských úředníků velmi pravděpodobné. Dnes se o zapomenutou památku nestará nikdo. Lesníci s kamennými lávkami nakládají jako s běžnou infrastrukturou.
„Nevím o tom, že jsou to staré hornické mosty. Slyším to od vás poprvé. Přistupujeme k nim jako k ostatním mostům, které máme ve správě,“ přiznává Tomáš Hillermann, ředitel Lesní správy Dvůr Králové, která v markoušovických lesích hospodaří.
Žádné kroky k záchranně mostů nepodnikla ani radnice ve Velkých Svatoňovicích, v jejímž katastru se nacházejí.
„Nijak jsem to neřešil a nemám ani zprávy, že by se tím zabývali mí předchůdci. Jsem starostou půl roku, máme jiné starosti. Teď jsme dělali výběrové řízení na novou kanalizaci, což je projekt v řádech desítek milionů korun. Mosty navíc neleží na obecních pozemcích,“ poznamenává starosta Velkých Svatoňovic Petr Martinec.
