Sedmačtyřicetiletá Zora Horáčková žije s rodinou třetí rok v Lískovicích na Jičínsku nedaleko Hořic v Podkrkonoší. Přestěhovali se tam z Prahy, protože se s manželem domnívali, že klidnější prostředí a menší škola jejich hendikepovanému synovi prospějí. Jenže podle nich se stal spíš opak.
Jedenáctiletý Matěj, který má od narození diagnózu DMO, tedy dětskou mozkovou obrnu, a k tomu ještě poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou, v nastoupil září 2014 do spádové Základní školy na Habru v Hořicích. Netrvalo dlouho a Matějovi rodiče se dostali do ostrého sporu s vedením školy.
„Došla nám po dvou letech trpělivost a chceme to řešit už jinde než na úrovni školy. Nejsme jediní. Ostatní rodiče, se kterými jsme vše konzultovali, buď nechtějí mít nepříjemnosti, anebo jsou rádi, že mají děti z toho ústavu pryč,“ říká nespokojená Matějova matka.
Začátkem května poslala podnět k zahájení vyšetřování školy královéhradeckému inspektorátu České školní inspekce a obrátit se chce také na ministerstvo školství a školního ombudsmana.
„Prosíme o řádné prošetření přístupu školy na Habru k integraci žáků s postižením,“ uvádí Horáčková v dopise adresovaném školní inspekci.
Vyučujícím předala informace o nemoci
Její syn je velmi omezen v pohybu, jen málo používá levou ruku, nezvládne si třeba zavázat obuv a má i další problémy.
„Při nástupu do této školy jsem osobně všechny vyučující obešla a předala jim ofocené informace, co je vlastně jeho nemoc, jaké jsou projevy, a vše podstatné jsem ještě barevně zvýraznila. Stejně to bylo k ničemu,“ pokračuje Horáčková.
Matka se cítí jako rukojmí, protože nemá příliš na výběr. „Škola na Habru je bezbariérová a je pro nás spádová. Syna čeká příští rok operace nohy, také proto jsme zvolili tuto školu. Mysleli jsme, že v malé škole budou mít učitelé k synovi citlivější přístup, ale brzy jsme vystřízlivěli,“ říká.
První problém podle ní nastal na začátku loňského roku, když Matěj přišel o asistentku, jež ze školy odešla. Syn byl pak prý několik týdnů odkázán jen sám na sebe, což jeho matka považovala za hrubé selhání a stěžovala si na příslušném školském úřadě.
„Reakce školy byla taková, že jim dělám ostudu na kraji. Píchla jsem do vosího hnízda a tím to začalo,“ míní.
Chlapec nemá na asistenci zákonný nárok
Přestože její syn navzodry svému postižení nemá na osobního asistenta ze zákona nárok, pomoc ve škole podle matky potřebuje.
„Asistenta pro pedagoga jsem vydupala, ale může být k dispozici i jiným žákům s hendikepem v celé třídě, což se také stalo. Do třídy nastoupily další tři děti s různými problémy, a tak je velmi malý prostor pro jeho využití pro mého syna. Vzhledem k situaci jsme se nakonec dohodli na kompromisu, že asistence bude u syna jen na hlavní předměty, jako jsou matematika, český jazyk a angličtina,“ říká Horáčková. Podle ní vedení školy Matějovo postižení zlehčovalo.
Škola všechna obvinění odmítá jako nedůvodná. „Nebudu se k tomu vyjadřovat. Děláme, co můžeme. Bez právníka to nechci vůbec komentovat,“ říká stručně ředitel Základní školy na Habru Roman Chalupa.
Jak ale ukazuje případ jiného bývalého žáka základní školy na Habru, podobných problémů bylo zřejmě více.
„Rodiče nás žádali, jestli bychom nepřijali jejich syna, který je na vozíčku. Jako důvod uváděli přístup k němu ve škole na Habru. Prý se tam k němu chovali špatně ať už ze strany dětí, tak i vyučujících. Od září je naším žákem,“ říká zástupkyně ředitele Základní a mateřské školy ve Smidarech Hana Špinková.
„Nevím, proč přestoupil. Jestli si dobře vzpomínám, nejprve byl žákem základní školy ve Smidarech, pak přestoupil k nám a teď je opět ve Smidarech,“ říká k tomu Chalupa.
Chyba je v systému, míní asistentka
Poněkud smířlivější je ke škole bývalá odborná asistentka Helena Suchá, která Matěje měla v hořické základní škole na Habru měsíc na starost.
„Nedomnívám se, že vina je na straně školy či pana ředitele, který se o integraci snaží. Vím, že ta škola dělá, co může, ale naráží na své limity. Abych byla objektivní, je to celostátní problém. Systémovou chybu vidím v tom, že školy shánějí hodně žáků kvůli financím, tím dochází k přeplněnosti tříd a podmínky k integraci nejsou zajištěny nejlépe,“ říká Suchá, která pracuje roky v sociální sféře.
Horáčkovi hledají pro svého syna jinou školu, kam by mohl od září nastoupit. Matěj má už čtrnáct dní individuální domácí výuku.
„Jsme přesvědčeni, že je to již cílená destrukce našeho syna, která začíná mít dalekosáhlé následky v podobě jeho zhoršujícího se psychického stavu, a nezmění to ani tvrzení školy, že je syn ve škole veselý a v pohodě. Takový je od přírody, dusí to v sobě, a po poslední kapce přichází zkrat. Ano, syn se vymyká, ale to by neměla být překážka. Mám pocit, že jinakost se tady nenosí,“ míní Horáčková, která byla překvapena i přístupem lidí ve svém okolí.
„Když chceme něco řešit, tak se na vás všichni dívají skrz prsty, jako že narušujeme zaběhnuté pořádky. Jde mi o kluka, kterého jsem vypiplala. Syn neměl ani chodit. Přitom dnes jezdí na kole, plave, hraje divadlo, výborně recituje. Loni třeba uspěl na castingu na letní hereckou školu, čtrnáct dní byl s herci na táboře,“ dodává matka jedenáctiletého Matěje.
