Tvář Krista je vytepána z měděného plátu. Visí vedle pracovního stolu, na kterém měditepec buší dřevěnou palicí do kovové mísy.
„Jako mísa to jen vypadá. Ve skutečnosti je to kryt na tohle,“ mrkne na neobvyklý kulovitý předmět z mědi s kruhovými otvory, který připomíná helmu potápěčského skafandru kapitána Nema.
„To je zakázka pro pražskou botanickou zahradu, kde by měla vzniknout stezka vonných zastavení. Uvnitř bude demižon s vonnou esencí. Celé to bude zavěšené ve skleníku,“ říká čtyřicetiletý muž, který žije v Josefově už čtvrtý rok. Pochází z Nové Paky a grafiku vystudoval na pražské AVU.
„Kovotepectví na plný úvazek jsem se věnoval až po škole. Není to ale tak, že bych to, co jsem se na škole naučil, zahodil. Na akademii jsem se v grafice věnoval leptům, tedy tiskům z plechů, takže velký skok to zas nebyl. Před tím, než něco vytepu, si to nakreslím a tvořím podle předlohy,“ říká.
Dílna kovotepce není velká. Na pracovním stole leží kladívka, dřevěné palice a bezpočet raznic. Nezbytná je zásoba kovového materiálu.
„Dělám hlavně z mědi, za studena. Když se do plechu tluče, vytahuje se a tvrdne. Proto používám měkčí podložky, aby se tvrdnutí zpomalilo. Abych docílil ohebnosti, plech vyžíhám. Rozpálím měď do červena a zchladím. Pak zase změkne a mohu pokračovat,“ říká Jirásko, který sní o stříbře.
„S tím bych rád dělal častěji, i když je tvrdší než měď. Nemohu si to dovolit, protože je drahé a moje díla jsou v porovnání se šperky poměrně rozměrná. Šperky jsou na mě moc mrňavé, mám raději větší práce, něco do náruče,“ usmívá se kovotepec.
Jeho pradědečkem byla renesanční osobnost české kultury a vědy, Ferdinand Hrozinka, architekt, truhlář, fotograf i entomolog. „Dokonce působil jako profesor v Bratislavě. Známým se stal hlavně ilustracemi hmyzu do odborných publikací a atlasů. Možná jsem nějaké geny podědil,“ míní Vojtěch Jirásko.
Josefov čeká na objevení
Do Josefova ho přivedla manželka Bára, která je z Jaroměře. „Seznámila mě se správnými lidmi. Nebýt jich a pevnosti, tak bych tady asi nebyl. Josefov mě dostal atmosférou, pro umělce je to tady fantastické. Město je dochované v neporušené podobě, jakou mělo při svém vzniku. Samozřejmě jsem si prošel oficiálně zpřístupněné chodby a s přáteli se dostal i tam, kam se nesmí. Vědět, že pod vámi jsou kilometry chodeb, vlastně další podzemní město, je zvláštní pocit. To je další rozměr místa,“ vysvětluje svůj vztah k městu Jirásko.
Jedním dechem dodává: „Josefov stále čeká na své objevení. Jsem přesvědčen o tom, že i když nemá zrovna dobrou pověst, jednou bude velmi žádoucím místem k bydlení.“
Není náhoda, že všechny umělce spojuje fascinace pevnostním městem a historií. Kromě něj a jeho manželky v bastionu působí i akademický sochař Petr Novák, řezbář Jan Paďour, keramička Markéta Škopková a Vladimír Jirouš, který v měřítku 1:300 vytvořil model pevnosti k polovině 19. století.
Z dílny Vojtěcha Jiráska je to přes dvůr kousek do galerie v bývalé prachárně. „V bastionu je to asi nejsušší místo, proto tady vystavujeme. Zároveň je to prodejní expozice,“ popisuje Vojtěch Jirásko historickou budovu, v níž zaujme mohutná trámová konstrukce, jež nese střechu.
V prachárně jsou desítky děl z keramiky, mědi nebo obrazy. Jeho díla jsou inspirovaná světem fantazie. „Určité obrazy nebo děje se v mojí tvorbě opakují, jsou si podobné. Vždycky se mi líbilo umění přírodních národů. Inspiraci hledám v mytologii, ale i ve starých kulturách Blízkého východu, Řecka nebo i Afriky,“ říká Jirásko.
