Musher Radek Havrda z Vlčic na Trutnovsku během závodu La Grande Odyssée (12.1....

Musher Radek Havrda z Vlčic na Trutnovsku během závodu La Grande Odyssée (12.1. 2014) | foto: La Grande Odyssée

Musher od Trutnova skončil v Alpách třetí, v závodě zachraňoval ostatní

  • 3
Musher Radek Havrda z Vlčic u Trutnova vybojoval se svým spřežením bronzové místo v tisícikilometrovém závodu La Grande Odyssée Savojskými Alpami. Přitom měl zraněné rameno. Navíc stihl pomoci zraněnému pořadateli i soupeřům.

Čím je závod La Grande Odyssée výjimečný?
Alpský závod je specifický brutálním převýšením, kdy se jezdí nahoru dolů po sjezdovkách. Má za sebou deset ročníků a jeho úroveň se zvyšuje. Řada musherů už se na něj specializuje. Obdivuji všechny, kdo ho dojeli, protože je opravdu nesmírně náročný.

Radek Havrda

Zkušený závodník přidal do své sbírky další medaili z náročného závodu La Grande Odyssée. Sice se mu nepodařil zlatý hattrick, ale i bronzu si cení. Dojel si pro něj po osmi těžkých etapách ve středu.

Čtyřicetiletý musher závodil se dvěma pomocníky a čtrnácti kříženci evropských husky. Mezi Francouze a jednoho Nora se do první desítky dostali ještě další čeští musheři Martin Bílý a Aleš Picl

Přední umístění oslavuje, protože se na trať vydával se zraněným ramenem a se psy, kteří kvůli nedostatku sněhu neprošli pořádným tréninkem.

I když postupně zkracoval ztrátu z předešlých etap, Francouzi Jean-Philippe Pontier a Rémy Coste zůstali před ním. Přitom už v minulých letech byl dvakrát zlatý, jednou vyhrál zkrácenou verzi závodu na 330 kilometrů, má jednu stříbrnou medaili a dvakrát byl čtvrtý. Úspěchy slavil i v domácí Ledové jízdě a Šediváčkově longu.

Kvůli vašemu zraněnému rameni je třetí místo určitě úspěch...
Hlavní problém byl letos spíš s nedostatkem sněhu, chyběly nám v tréninku dlouhé trasy na sněhu. Střídalo se bláto a sníh, psy to nebavilo a navíc jsem v tréninku spadl a pochroumal si rameno. Odjížděl jsem do Francie absolutně bez ambicí a jen s hrůzou, abychom to aspoň nějak dojeli v pořádku. Když jsem však vyhrál první etapu, poprvé jsem pomyslel na to, že bychom mohli usilovat i o bednu.

Jak silní byli soupeři?
Pontier si vítězství zasloužil. Obětuje mushingu hrozně moc, odstěhoval se s rodinou kvůli lepším podmínkám do Norska a ohromně na sobě zapracoval. Také Coste na nás jezdil lepší časy. Silný soupeř byl i Daniel Juillaguet, který se účastnil všech deseti ročníků a je nesmírně zkušený. Ten však asi přepálil tempo. Mně bohužel někteří psi onemocněli, ale zbytek šel výkonem nahoru. V podmínkách, které byly, beru bronz jako úspěch. Třetí místo mi zatím chybělo. Teď mě hlavně bolí nohy a cítím velkou únavu. Na své rameno jsem dokonce v závodě někdy zapomínal.

S jakým převýšením jste se potýkali na trati?
Je to třeba i tři a půl tisíce metrů. Nejdelší etapa má kolem 85 kilometrů, ale když se to přepočte s převýšením, je to, jako byste jeli 125 kilometrů po rovině. Jezdí se nahoru dolů sjezdovkami a to si hlavně musher sáhne na dno, protože se snaží psům pomoci. Ani by v tak prudkém stoupání nemohl zůstat na saních, to se musí belhat a klouzat nahoru. Pontier zhubl a každý kopec vybíhal. Coste je šlachovitý, byl reprezentant v cyklistice. Juillaguet je zase triatlonista, který snad tlačil saně do kopců víc než psi. Já mám proti nim hendikep, že nejsem tak fyzicky zdatný, ale i přesto jsme vyhráli vrchařskou cenu. To byla hlavně zásluha psů, obdivuji je, jsou to úžasná zvířata.

Dostal jste i cenu fair play za pomoc na trati. Co se stalo?
V jednom z nejšílenějších úseků sjezdovkou dolů, kdy člověk brzdil i ušima, jsem slyšel křičet Martina Bílého, který byl o tři serpentiny nad námi. Pak jsem viděl, že se veze na saních s Jeanem Combazardem, a došlo mi, že mu uteklo spřežení. Za mnou jel Coste a za ním spřežení bez jezdce, což je strašně nebezpečné pro všechny. Nevěřil bych, že vůbec dokážu zabrzdit v kopci své psy, stál jsem na brzdách a shodil i ruční brzdy, kotvy. Pak se mi povedlo naskočit na prázdné saně a asi po sto metrech Martinovy psy, kteří byli už trochu zamotaní a neběželi tak rychle, zastavit.

Navíc jste prý ještě zachránil pořadatele...
Při jedné etapě spadl pořadatel se ženou na skútru z desetimetrového srázu. Visel tam hlavou dolů, skútr mu přimáčkl nohu. Slezl jsem k němu, abych ho vyprostil, a když řekl, že je v pohodě, pokračoval jsem dál.

Měli jste dobré sněhové podmínky?
Letos sice bylo málo sněhu, ale nebyl zmrzlý. Myslel jsem si, že kvůli špatným sněhovým podmínkám, které byly v celé Evropě, se závod bude zkracovat, ale to zkrácení bylo jen o bezvýznamné kilometry. Řada musherů přitom odřekla účast, protože neměli natrénované kilometry.

Chystáte se na další závod?
Pořádáme letos 24. ročník Ledové jízdy v Krkonoších, kde závodím a jsem zároveň ředitelem. To je srdeční záležitost. Jde spíš o rodinný závod, kam se sjíždí česká špička v longu, ale bez sněhu se nepojede.

Pustíte se do alpského závodu i v příštím roce?
Už jsem byl rozhodnutý skončit. Rodina mi hodně vychází vstříc, ale mám výčitky. Chodím do práce, k tomu mám třicet ovcí, psy. Nakládám si toho asi příliš. Když jdu se psy do intenzivního tréninku, věnuji se jim 8 až 10 hodin denně po dva měsíce.