Čemu v současnosti věnujete největší pozornost?
Nejvíce asi dokončení oblečení pro vozíčkáře, občanskému sdružení Caballinus, které provozuje hiporehabilitační aktivity, besedám se žáky ve školách a zase začínám jezdit do Kladrub dělat asistenta soběstačnosti.
Asistent soběstačnosti? Co si pod tím představit?
Učím nové vozíčkáře, především kvadruplegiky (lidé s úplným nebo částečným ochrnutím všech čtyř končetin a trupu, pozn. red.), přesuny na lůžko, do auta, mobilitu na lůžku či oblékání.
Jak jste se k tomu dostal?
Spolupráce vznikla při mém rekondičním pobytu loni v lednu. Nabídl jsem se, že bych tam mohl jednou týdně dojíždět.
Před dvěma lety jste založil Občanské sdružení Martina Zacha zaměřené na propagaci buggykitingu, snowkitingu a dalších sportů pro vozíčkáře. Co se vám za tu dobu povedlo?
Vyzkoušeli jsme si to, ale přírodní podmínky v České republice těmto sportům moc nepřejí. Nyní se spíše snažíme o finanční podporu nových lidí po úrazu.
Profil Martin Zach
|
Je problém shánět peníze na podporu handicapovaných?
Problém je obecně shánět peníze na cokoliv, natož na dospělé, kteří jsou většinou po úrazu míchy. Kromě Konta Bariéry a velkých nadačních fondů u nás takové sdružení není.
Asi nedokážete nic nedělat. Byl jste vždycky takhle akční?
Občas taky zůstanu celý den doma a v posteli. Ale většinou mám každý den nějaký program. Ano, měl jsem to podobné i před úrazem.
Co vás v nejbližší době čeká?
Teď už je po sezoně, ale v prosinci zase začnou tréninky a soustředění v hodu kuželkou. Také mám dohodnuté moderování různých akcí od sportovních po společenské.
Dá se sportovní zážitek handicapovaného srovnat se zážitkem, který má zdravý člověk?
Mně to přijde skoro stejné, i když tam je rozdíl v omezenosti pohybu a v možnostech. Sport je pro mě stejně důležitý jako před úrazem. Potřebuju ho ke svému životu, ale i stavu, udržuje mě v kondici a při síle, kterou potřebuji k samoobsluze. U sportu si vyčistím hlavu.
Jste soutěživý typ?
Jsem, ale zdravě.
V jednom vašem rozhovoru jste uvedl, že není potřeba chodit, aby člověk mohl prožít plnohodnotný život. Dospěl jste k tomuto přesvědčení postupně, nebo jste to věděl hned po úraze?
Postupem času, když jsem viděl a vyzkoušel jsem si, jak to je a jak to funguje na vozíku.
Co pro vás tehdy bylo hnacím motorem?
Asi život sám. Jsem zkrátka životní optimista.
Když se dnes vracíte do Vrchlabí a jedete kolem rybníku Kačáku, kde před šesti lety došlo k vašemu úrazu, jaké máte pocity?
Vůbec nic to se mnou nedělá a nedělalo ani krátce po úraze. Nemám s tím místem problém. Je to možná zvláštní, ale je to tak.
Kdybyste mohl vrátit čas, udělal byste to?
Ne. Tento život je pro mne mnohem lepší a plnohodnotnější než předtím. V tom, co dělám, čemu se věnuji. Neřeším nesmysly jako lidé, kteří si ničím takovým neprojdou. Nežiju povrchní život.
Takže jste šťastný člověk...
Ano, to jsem.