Tajemství Studniční hory ve východních Krkonoších má tři jména: Májový závod, Závod 5. května a Závod osvobození. O co přesně šlo, se dnes vybavuje už jen hrstce pamětníků a znalců Krkonoš.
Přitom ještě v 50. letech byla unikátní lyžařská soutěž v obřím slalomu ze Studniční hory na dno Obřího dolu pojmem.
Extrémní závod, jehož název se za svou téměř třicetiletou historii třikrát změnil, lákal tehdejší špičku lyžařského sportu. Jezdil se pravidelně od roku 1928 až do konce 50. let s přestávkou druhé světové války.
Společenská událost německých horalů
„První ročník se jel v roce 1928 a dostal jméno Májový lyžařský závod. První pokusy jsou však už z šestadvacátého roku. Byla to vlastně společenská událost německých horalů. Zpočátku to pořádal Německý lyžařský spolek - HDW. Po několika ročnících se přidali i lidé z Českého lyžařského svazu,“ říká krajinný ekolog a krkonošský patriot Pavel Klimeš, který se dlouhodobě zajímá o historii Krkonoš.
Tento moment byl velmi důležitý pro pokračování závodu po druhé světové válce. „Češi po odsunu sudetských Němců tak mohli v roce 1946 navázat na předválečnou tradici,“ říká Klimeš.
U vzniku Májového lyžařského závodu stáli původní majitelé Luční boudy na hřebenu Krkonoš, kteří vsadili na turistiku spojenou s lyžováním a pak také vrchlabští lyžaři. Závod si postupně získal takovou popularitu, že se jej pravidelně účastnili tehdejší nejlepší čeští i němečtí lyžaři.
Májový závod proslavila Christel Cranzová
V letech 1928 až 1938 se jelo nepřetržitě jedenáct ročníků. Každý rok k tomu vyšly smaltované odznaky. Do organizace se výrazně zapojila Luční bouda, kde závodníci bydleli a měli zázemí. Za to, že závod se stal mezinárodním, mohou vlastně tehdejší majitelé Luční boudy, kteří pozvali přes hranice německé lyžaře.
„Nejslavnějších ročníků, tedy od roku 1935 do roku 1938, se účastnila celá řada lyžařských es z celé Evropy. Jedno jméno za všechny: v ženské kategorii to byla nejlepší předválečná německá lyžařka Christel Cranzová, pozdější olympijská vítězka a mistryně světa. Tato žena Májový závod proslavila,“ říká Klimeš.
Podle jeho zjištění měl Májový závod od roku 1934 do roku 1938 dvě části. První den se jel obří slalom ze Studniční hory do Obřího dolu a druhý dvoukolový slalom na Kozích hřbetech. Trasa vedla od Rennerovy boudy do údolí Bílého Labe. V té době závod lákal stovky diváků.
Pavel Klimeš na důkaz toho na počítači ve své pracovně rozklikne unikátní černobílou fotografii pořízenou v druhé polovině 30.let. Zachycuje druhou část závodu na Kozích hřbetech. Podle trati postávají diváci. Odhadem jich je určitě přes tisíc.
„Byli vyhlašováni vítězové v každé kategorii a pak i v celkové. Co se ještě týče slalomu do Obřího dolu, když byly dobré sněhové podmínky, organizátoři natáhli trať z vrcholu Studniční hory až skoro k dolnímu Úpskému vodopádu, což je asi dva a půl kilometru. I se současnou výbavou zdatnému lyžaři dá projetí pořádně zabrat. Návštěvnost slalomu v Obřím dole byla o něco menší než část závodu na Kozích hřbetech,“ pokračuje Klimeš.
Do rukou bere staré jasanové lyže, které mohou mít ke dvěma metrům. Připomínají ski ze známého českého filmu Krakonoš a lyžníci. „Snad jen pro představu, takto vypadaly lyže většiny závodníků před druhou světovou válkou. Hrany byly jen pod patou. Tyhle pocházejí přímo z Obřího dolu, kde je vyráběl truhlář Mitlöhner,“ upřesňuje Klimeš.
Po odsunu se jel Závod 5. května
Druhá světová válka znamenala pro Krkonoše výrazný historický mezník. Sudetští Němci, kteří v Krkonoších žili po staletí, museli opustit své domovy a kontinuita osídlení hor byla násilně přerušena.
Zmizely i celé generace vynikajících lyžařů, kteří se od začátku 20. století účastnili závodů v alpských zemích a zpět do Krkonoš přiváželi novinky, včetně alpského pojetí sportu. Odsun se tak pochopitelně promítl i do slavného závodu na svazích Studniční hory, který se v roce 1946 přejmenoval na Závod 5. května.
„V této souvislosti bych připomněl Josefa Adolfa staršího. Byl to sudetský Němec, vynikající lyžař a hlavně, na rozdíl od jiných, se nezapletl s nacisty. Přesto ho v roce 1946 donutili, aby s bílou páskou na ruce, závod vytyčil a připravil. Postavil celý Obřák, a dokonce to tam pomáhal šlapat. Přestože nebyl nacista, později ho Češi v trutnovském internačním zařízení mučili a na následky toho později zemřel. Měl tu smůlu, že byl majitelem atraktivní Čapkovy boudy na Zahrádkách v Peci pod Sněžkou,“ vzpomíná Klimeš.
Závod si uchoval mezinárodní účast až do komunistického puče v roce 1948. Pak kralovali na příkrých svazích nad Obřím dolem většinou už jen českoslovenští reprezentanti. Start ze Studniční hory byl vždy začátkem května, výjimečně koncem dubna. Termín na závěr lyžařské sezony nebyl náhodný.
Organizátoři dbali na bezpečnost závodníků. „Nehrozily mohutné sněhové převisy a pády lavin, kterými je Úpská jáma uprostřed zimy pověstná. Jezdilo se na firnovém sněhu, bylo to bezpečné,“ vysvětluje Klimeš.
Unikát: střemhlav na dno Obřího dolu
Parametry trati byly úctyhodné. Závodníci startovali u kamenné mohyly na vrcholu Studniční hory (1 554 metry nad mořem) a za hranou Obřího dolu se pustili střemhlav na dno Obřího dolu. Unikátní závod s výškovým rozdílem přes 500 metrů neměl v Česku obdoby.
„Chodil jsem se na závod dívat. Stáli jsme asi v půlce. Byl to kvalitní závod. Návštěvnost byla slušná, přihlížely mu desítky lidí,“ vzpomíná dlouholetý člen krkonošské horské služby a lavinový specialista ve výslužbě Valerian Spusta na závody v 50. letech.
Samotný závod nikdy nejel. Sjezd ze Studniční hory do Obřího dolu v trase závodu však absolvoval několikrát.
„Vyšli jsme na Studničnou a z ní pak jeli dolů do Obřího dolu. Nejobtížnější byla horní část, tam to bylo ostré, pořádný sešup. Pořád jsme to museli točit, abychom to zbrzdili,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletý Valerian Spusta.
Na přelomu 70. a 80. let se účastnil i skialpinistických závodů v Itálii. „Závod v Obřím dole byl srovnatelný se závody v Alpách,“ dodává Spusta. Závod na Studniční hoře nebyl v poválečné době jediný v Krkonoších, avšak byl jednoznačně nejprestižnější, nejnáročnější a také nejznámější.
Postupně vystřídal tři jména. Mezi válkami to byl Májový lyžařský závod a od roku 1946 Závod 5. května. Po roce 1948 se změnil na Závod osvobození a také přišel jiný pořadatel. Lyžařský klub v Peci pod Sněžkou vystřídal okresní výbor ČSTV v Trutnově. Trutnováci několikrát hnuli s termínem i tratí.
Poslední závod se měl jet v roce 1960, avšak kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám byl na poslední chvíli zrušen. Následovalo vyhlášení Krkonošského národního parku a pro turisty a lyžaře začal být tento kout Krkonoš tabu.
V současné době lze na jaře ojedinělé lyžaře na svazích Studniční hory spatřit, a to i přes přísný zákaz ochranářů. Sjezd po přísně chráněných loukách načerno obnovili milovníci adrenalinového lyžování.
