Nejstarším stromům v Krkonoších je až 300 let, poloha pralesa je tajná

Pouhé procento původních lesů zbývá na české straně Krkonoš. Nejstarší stromy pamatují dávné hospodáře západní části hor Harrachy i krkonošské medvědy, z nichž poslední byl na české straně Krkonoš zastřelen roku 1726. Dostat se do pravého krkonošského pralesa však není snadné.

„Tady to vezmeme přímo nahoru,“ ukazuje vystudovaný lesník a vedoucí oddělení ochrany přírody na Správě Krkonošského národního parku Václav Jansa na příkrou stráň. Nad ní se sklon svahu mírní, křoviny ustupují a mohutné stromy jsou na dosah. Nejstarším je kolem 280 let a je jich tu mnoho. Les je nezvykle světlý a stromy jsou poměrně daleko od sebe. O to víc však v horské krajině vynikají.

„Tyto porosty měly to štěstí, že je minula průmyslová těžba, v této oblasti typická hlavně pro sklárny. Je to potomstvo těch nejpůvodnějších porostů, které s trochou nadsázky mohli ve 14. století vidět Vlaši, tedy první osadníci Krkonoš. Genetika je zachovaná. Tyto porosty nejenže odolaly vlivu člověka, ale i imisím, kůrovci i větru. Když se podíváte, zmlazení lesa je úctyhodné. Je to stále funkční les,“ říká Jansa.

Překračujeme tlející kmeny, ze kterých vyrůstají nové stromky, boříme se do rašelinišť, nohy nám omotávají kapradiny a míjíme hořce, které má KRNAP ve znaku.

Při bližším pohledu prales překvapí pravidelným uspořádáním stromů. Je to tím, že les se obnovuje přirozeně a nové stromy nejčastěji vyrůstají na rozpadajícím se dřevu jejich předchůdců. To je prý jeden z hlavních znaků původnosti lesního smrkového porostu. Dalším jsou kořeny zvané chůdovité.

Strážci parku nechtějí konkrétní místo vyzradit

„Říkáme tomu stromy na chůdách. Když vyrůstají na starém dřevě či pařezu, časem dřevo vyhnije a stromek je ve vzduchu, jako by rostl na chůdách. To je jeden ze znaků, že strom vyrostl na mrtvém dřevě,“ vysvětluje Jansa.

Původní lesy

• Původní lesy se lišily skladbou podle nadmořské výšky.
• Ve výšce pod 800 zpravidla šlo o smíšené lesy s minimem smrků, nad touto hranicí listnáčů stále ubývalo a v nejvyšších patrech lesa převládaly smrky.
• Krkonoše byly z drtivé většiny už v pozdním středověku odlesněné, a to až na výjimky v těžko přístupném terénu, kde se fragmenty původních lesů dochovaly.
• Například ve východních Krkonoších původní lesy zmizely už před rokem 1650.

Jsme v nadmořské výšce nad 1 100 metrů v nejpřísněji střežené bezzásahové první zóně parku na pomezí západních a východních Krkonoš. Strážci parku nechtějí konkrétní místo vyzradit, lokalita je příliš cenná. Původní krkonošský smrkový prales je tu nečekaně rozlehlý.

Nejstarší zaznamenané smrky v Krkonoších mají i 340 let, ale jsou to jednotlivci. „Smrky takového staří jsme zaznamenali v Jelením dolu, tady jde však o souvislý porost stromů starých od 200 do 280 let,“ upozorňuje Jansa.

Václav Jansa se opře rukou o mohutný kmen stromu. „Tak tenhle by mohl být jedním z těch původních, nejstarších, tedy nějakých 240 až 280 let. Je vysoký kolem 30 metrů. Původním lesem nechápeme les jen s prastarými stromy. Je složený z dřevin různého věku a tím není tak zranitelný jako stejnověký. Do toho, když se opře vítr, celý lehne, ale tenhle by přišel jen o některé jedince. Zrovna tady převažují starší stromy, to znamená, že je ve stádiu rozpadu. Proto je tu více vývratů a je světlejší. Představa, že původní horský smrkový les je vždy tmavý a čistý, je lichá,“ říká lesník.

Smrk ztepilý navíc není přirozeně dlouhověká dřevina. „Nacházíme se v místech, kde jsou jedny z nejstarších smrkových porostů v Česku,“ říká lesník.

Krkonošský smrk není tak zranitelný

Původní krkonošský smrk je specifický, uspořádáním větví připomíná člověka s připaženýma rukama. Jansa na jeden takový ukazuje. Může porovnávat. Hned vedle se totiž tyčí odlišná varianta, která je běžná na většině území parku.

„Vidíte ten rozdíl? Oba jsou stejného druhu - smrk ztepilý, ale jsou jiné. Smrk ztepilý se v Evropě vyskytuje hojně, ale každá dřevina má v určitých regionech svoje ekotypy. Tady mu říkáme krkonošský smrk, tedy horský ekotyp. Když dosáhne určité výšky, má velmi štíhlou korunu, aby po něm sníh a déšť lépe stékal. Neposkytuje oporu větru, což je v těchto podmínkách výhoda,“ vysvětluje Jansa.

Smrky, které mají větve více „od těla“, jsou zranitelnější. Na první pohled se od těch původních odlišují třeba i tím, že v horních částech kmene mají často koleno, tedy pozůstatek zlomu.

Záznamy

• Krkonoše patří k nejlépe zdokumentovaným pohořím z hlediska stáří lesních porostů.
• Přinejmenším od poloviny 18. století jsou dochovány historické dokumenty a pečlivě vedené záznamy o systematickém hospodaření.
• V KRNAP jsou tak schopní v historických materiálech dohledat, kdy se lesy v konkrétních oblastech obnovovaly i kdy docházelo k zásahům do porostů.

„Krkonoše tvoří první hráz pro silné větry přinášející vlhkost od severního moře. A vůbec první oblastí, o které se zarazí, je tohle západní úbočí hor. Tady jsou vlastně ty nejtěžší podmínky pro smrk, proto původní krkonošský ekotyp smrku ztepilého těmto vlivům dobře odolává. A to včetně imisí i kůrovce. Původní krkonošský smrk je pro tyto partie hor stále tou nejlepší dřevinou. Proto se je snažíme množit a znovu vysazovat. Takové porosty, kde teď jsme, jsou velmi cenné i pro budoucnost hor. Mohou se stát zdrojem znovurozšíření této původní populace,“ vysvětluje Jansa.

Amfiteátr o rozloze 200 hektarů

Závěr údolí, kde se prales na přibližně 200 hektarech rozprostírá, připomíná obří amfiteátr, staleté stromy se dochovaly v pásu těsně pod hranici kleče. Ryze původní les postupně přechází ve smrkové porosty, které se dosazovaly na počátku 20. století. Oproti pralesu se liší i minimem tlejícího dřeva.

„I když původní stromy převažují, už nelze říci, že je to krkonošský prales. Přesto patří k cenným místům,“ dodává Jansa.

Původních smrčin je celkem 280 hektarů. Rozloha dnešních lesních porostů na české straně Krkonoš je zhruba 37 tisíc hektarů. Jsou domovem více než 60 druhů dřevin. Jejich druhové složení i prostorové rozložení v minulosti značně ovlivnil člověk, koncem minulého století pak znečištěné ovzduší.