Ladislav Zeman a Václav Havel před hradeckým kinem Central. | foto: Archiv Ladislava Zemana

V Hradci vznikla nová Galerie Václava Havla, je zde čítárna i bar

  • 26
Václav Havel už má v Hradci Králové svou lavičku i dvoreček, nyní jeho jméno ponese galerie na Malém náměstí, a to dokonce v rodném domě herce Josefa Beka. Galerie Václava Havla je dílem Ladislava Zemana, exředitele Klicperova divadla. Útulný prostor bude čítárnou, barem či místem k setkávání s osobnostmi i divadlem a muzikou.

Zemanova osobnost je zárukou i nové galerie. „Přesný název a šíře záběru tohoto nápadu se rodily dlouho a hlavně se postupně naplňoval komplexní smysl celého podniku až po odpovídající název. Hlavní a jediný smysl je nejen mít prostor pro stálou expozici výtvarných děl či autorských výstav, ale také propojit to s tím, jak jsem se postupně naladil na myšlení Václava Havla s maximálně možnou šíří záběru,“ říká Zeman.

Nejde tedy jen o výtvarné umění?
Jde i o literaturu Václava Havla a jemu blízkých autorů, o komorní divadelní hry na letní scéně, jež bude přirozenou součástí galerie. Otevřeme ji na začátku léta příštího roku a na programu budou i koncerty. Mohu prozradit, že zahájí v květnu Laco Deczi a jeho Celula New York. Další budou postupně navazovat a střídat se s divadlem a setkáními s osobnostmi nejen z kultury, ale třeba i politiky či žurnalistiky. Všechno se teprve rodí, na jaře nejprve budeme upravovovat dvorní prostory, které budou až pro stovku diváků.

Bude to také čítárna, kavárna či bar?
Ano, mělo by to být místo k setkávání lidí společných zájmů a cílů. Ještě jsme ani nezačali a už se postupně přihlásilo asi dvě stě zájemců. Program a všechny informace budou samozřejmě v galerii, od září jak v klasické tištěné podobě formou dvouměsíčního zpravodaje, tak i v elektronické. Zájemci se mohou už nyní hlásit na l.zeman.1949@email.cz. Zatím jsme stále ještě na stavbě první základní části, příjemné galerie se stálou prodejní výstavou grafik a obrazů s možností posedět u kvalitního vína a číst si jak knížky Václava Havla, tak jeho souputníků. Snad už v září vyjde moje první knížka vzpomínek na vlastní cestu životem až k divadlu. Kniha bude, doufám, poutavá nejen svým sdělením, které může být pro drtivou většinu čtenářů naprosto nečekané, tak i výběrem unikátních fotografií velkých osobností, s nimiž jsem měl tu čest se na své celoživotní pouti potkat.

Spolupracuje s vámi Dagmar Havlová, její nadace či Knihovna Václava Havla?
Paní Dagmar a její kolegy v Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97 jsem od začátku podrobně informoval o přípravě tohoto víceletého projektu a o pracích plánovaných na letošní i příští rok. Samozřejmě na oficiální zahájení provozu galerie pozveme Dagmar Havlovou i mnohé další. Byla to velmi cenná jednání, z nichž mám spoustu dalších inspirativních námětů. Okamžité schválení názvu naší galerie je prvním důležitým krokem, o mnoha dalších společných věcech jednáme.

Je opravdu nutné neprůstřelné sklo ve výloze?
Václav Havel si za svého života užil mříží až moc, na ty, kteří to všechno měli a mnozí stále ještě mají na svědomí, nesmíme nikdy zapomenout. Galerie bude mít tedy skla ošetřená tak, aby zvala k návštěvě, ale zároveň odolala případným atakům.

Kdy jste se s Václavem Havlem potkali poprvé?
Vlastně hned v zimě 1989-90, když jako čerstvě zvolený prezident Československa přijel do Hradce Králové, kde měl spoustu setkání. Nezapomenutelné bylo třeba na zaplněném Velkém náměstí a také v Klicperově divadle. To už jsem žil přípravami konkurzu na místo ředitele Klicperova divadla. Tehdy jsme se v natřískaném zákulisí jen letmo pozdravili.

Václav Havel jezdil do Klicperova divadla často. O čem jste si povídali?
Často o tom přemýšlím. Bylo to dobrých patnáct let nejrůznějších setkání. Mnoho těch oficiálních, vítání před divadlem, s manželkou nebo sám, krátké rozhovory za účasti tehdejších primátorů, hejtmanů a novinářů. Vždycky to ale byla událost. A byla ta setkání, kdy byl mnoho let po sobě po tři večery za sebou ve studiu Beseda na představeních svých her, jedno bylo třeba české, druhé francouzské a třetí, myslím, německé, další rok to bylo jiné. Přiváželo ho auto z Prahy, kde plnil prezidentské povinnosti, asi o půl páté mi vždycky zazvonil telefon a v něm Havel, že už je před Hradcem a jestli už jsem byl na obědě, on že ještě ne a že by se rád najedl a před večerním představením si trochu odpočinul. A tak jsme skončili v Šatlavě, něco pojedli, vypili sklenku bílého a pak jsem s ním šel do hotelu. Večer jsem ho vítal v Besedě, po představení se sešel se souborem. Jen jsme byli domluveni, kdy zmizí a půjde spát, ráno v 9 hodin musel být na v Praze na Hradě. Tak se to opakovalo vícekrát.

Jakou máte nejsilnější vzpomínku?
Já nevím, jestli nejsilnější, ale jednou při podobném „pobytu“ v Hradci, když mu odpadla nějaká povinnost v Praze, měl možnost v tehdejším kině Centrál vidět film Tobruk, který ho zajímal. Bylo mu trapné sedět v biografu sám. Domluvili jsme se, že mu za deset minut zavolám. V našem divadle jsme zrušili zkoušky na hlavní scéně i v Besedě, zavolali jsme i do Draku. Zkrátka bylo nás asi přes stovku. Havel byl nadšený. Sešli jsme se před kinem, rychle jsme zařídili krabici eskyma a než se začalo promítat, všichni jsme s prezidentem chroupali nanuka. Po filmu jsme se rozloučili, Havel si šel odpočinout na hotel, že musí ještě něco psát. Večer jsme se sešli v Besedě a už to jelo jako obvykle. Tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Setkání a návštěv v Hradci bylo za ty roky přes padesát.