Bývalý kancléř Univerzity Hradec Králové Ondřej Tikovský.

Bývalý kancléř Univerzity Hradec Králové Ondřej Tikovský. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Odcházející kancléř Tikovský: Regiony nemají být muzeálním venkovem

  • 0
Po jedenácti letech skončil Ondřej Tikovský ve funkci kancléře Univerzity Hradec Králové. Chce se vrátit k vědě, k českým dějinám a k odborné práci na univerzitě. Z kanceláře rektora zamířil do funkce ředitele pražské Parlamentní knihovny.

„Co jsem mohl přinést, to jsem už univerzitě odevzdal,“ říká Tikovský v rozhovoru pro MF DNES.

Akademický senát zvolil nového rektora. Co bude pro nového šéfa univerzity největší výzvou?
Rektor musí svou autoritou sjednocovat jednotlivé součásti školy tak, aby se síly fakult upřely ke společným cílům, nikoliv aby byly ve střetu. Bude-li to rektor se silným mandátem, bude mít šanci. Při vší úctě k rektorskému úřadu ale není na místě očekávat, že rektor vše zařídí a že vlivem jednoho člověka vše půjde dobře nebo naopak

Měl jste svého favorita?
V prvé řadě musí stát v čele školy osobnost, která je pro svou akademickou práci respektována protějšky doma i v cizině, ostatními rektory, výzkumníky, představiteli partnerů školy. Pak může univerzita přesáhnout horizont hřebenů našich pohraničních hor, což by mělo být samozřejmou aspirací.

Ondřej Tikovský

Bývalý kancléř Univerzity Hradec Králové Ondřej Tikovský.

Narodil se v roce 1977 v Hradci Králové. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor učitelství anglického jazyka a dějepisu. Specializuje se na raný novověk, regionální dějiny východních Čech, šlechtu a hospodářské dějiny. V letech 2004 až 2016 působil na univerzitě jako kancléř.

V čem může být menší regionální univerzita výjimečná?
Sloužíme společnosti. Pokud by všichni mladí talentovaní odešli studovat do metropole či do ciziny, kolik by se jich asi do regionu vrátilo, hledalo tady práci, zakládalo rodiny a vytvářelo hodnoty? Regiony nemají být Popelkou a muzeálním, klidným venkovem. Univerzity by měly být jejich ohnisky, obohacovat společnost, dávat jim dynamiku. Současně mohou být výtečné i na mezinárodní scéně. Stačí jen vzpomenout, jak nám v Hradci Králové kvetou kontakty s Latinskou Amerikou nebo s jihovýchodní Asií.

V poslední době řada institucí rozjíždí spolupráci s Čínou. Vy jste byl také u mnoha vyjednávání se zástupci této mocnosti. V souvislosti s ní nelze pominout lidskoprávní aspekt. Je to správná cesta?
Čína je zemí s obrovským množstvím nesmírně talentovaných a tvrdě pracujících lidí. V situaci, kdy je většina světa v pohybu a Čína hraje v globálních trendech neopominutelnou roli, případným bojkotem z pozice univerzity ničemu nepomůžeme a sobě už vůbec ne. Navíc jde o akademickou spolupráci, která v zásadě nezná hranic či ideových bariér.

Je podle vás Hradec univerzitní město? Řada lidí tvrdí, že ne, že se zdejší studenti málo zapojují do veřejného dění, do kultury. Oponoval byste jim?
Neoponoval, otázka je ale širší, jde o atmosféru samotného města a života v něm. Myslím, že stále přetrvává stav, kdy Hradec je sice výstavným salonem architektury, ale převážně s prázdnými ulicemi, bez života. Vzpomínám si, jak kdysi naši zahraniční studenti při poznávací procházce městem stále toužili jít do parku, kde přece už konečně musí být všichni ti lidé, kteří chyběli na Velkém náměstí. Ale tento stav je dán historicky a nebýt tisíců vysokoškoláků, bylo by město ještě ospalejší. Je pravda, že zdaleka ne každý student je aktivní veřejně, že se účastní života obce. Kupříkladu na univerzitě jsme po letech museli ukončit činnost akademického filmového klubu, neboť návštěvnost neodpovídala nákladům. Nezapomínejme však, že mnozí studenti pracují už při škole na své kariéře, stínují ve firmách a institucích.

Univerzitní park v kampusu Univerzity Hradec Králové.

V čem se univerzita za posledních deset let změnila nejvíc?
Jde téměř o jinou školu. Před deseti lety jsme byli pro mnohé stále jenom pedagogickou fakultou, navíc jsme byli vnitřně velmi nejednotní. Dnes máme pět částí, máme sebevědomí, učíme cizince, stavíme třetí budovu v kampusu. Celkově jsme v mnoha ohledech profesionálnější. Na druhou stranu se mění i forma samotného studia. Já jsem ještě z těch, kteří stále chodili do školy a nasávali poznání přímo od učitelů. Dnes se klade mnohem větší důraz na samostatnost a aktivity mimo školu, což je jistě pro praxi dobrý trénink, ale pro mnohé to může být poněkud zrádné.

Najdou se oblasti, na něž je nutné se zaměřit?
Ještě si potřebujeme plně uvědomit, že univerzita je sice společenstvím rozličných osobností svobodného uvažování, ale že je také firmou, o jejíž prosperitě rozhoduje výkon. Výkon srovnatelný s konkurencí je nutné podpořit a slabé složky školy, pokud nevyužijí šanci k nápravě, utlumit. Univerzita má být výběrová.

Jak byste zhodnotil své působení ve funkci kancléře?
V mém oboru historie se vyplácí hodnotit až s odstupem času, přesto však budu smělý a zkusím se ohlédnout. Stal jsem se vůbec prvním vedoucím kanceláře rektora a obsah práce jsem si mohl do značné míry vytyčit v dohodě s vedením. Kromě administrativy jsem měl na starosti péči o co nejlepší obraz univerzity. A právě tady jsme se posunuli kupředu. Za uplynulé roky máme několik tisíc zmínek v médiích, univerzita je zřetelně vidět, reprezentuje nás kvalitní a originální vizuální styl, který byl vystaven až v New Yorku. Akce jako Noc vědců, kdy naše budovy září do noci nápaditými popularizačními dílnami s pokusy pro dospělé i děti, jsou příkladem, jak výrazně se univerzita proměnila směrem k vyspělé škole, která ukazuje, že má co nabídnout. Naopak mě mrzí, že se nepodařilo vytvořit celouniverzitní strategický plán komunikace a více rozvinout práci s absolventy.

S jakými pocity funkci opouštíte?
Bylo to nevšedních jedenáct let, kdy jsem se ani na okamžik nenudil. Poznal jsem mimořádné osobnosti, které bych jinak sotva potkal, a navíc jsem měl kolem sebe lidsky i profesně mimořádně kvalitní spolupracovníky, na něž bylo vždy spolehnutí. Byla to pro mě čest.

Potkal jste se s mnoha zajímavými lidmi z kulturního života. Na koho nejraději vzpomínáte?
Pochopitelně na umělce, kteří vystupovali při velkých slavnostních večerech k výročí 17. listopadu, které jsme s rektorem Josefem Hynkem osm let pořádali a na nichž se scházela celá naše univerzita. Skvělé bylo souznění mezi publikem a důvtipným a vkusným programem bratrů Ebenových. Velmi rád vzpomínám na originální večer operních melodií, který jsme sestavili s pěvci Národního divadla Kateřinou Kněžíkovou a Martinem Bártou.

A kromě umělců?
Nezapomenu na své zahraniční protějšky z evropských univerzit, které jsem se při svých cestách vždy snažil přesvědčit, že kdo doposud neznal Hradec Králové, ten se tuze ochuzuje, neboť UHK je zkrátka „skrytý poklad“. A jen ta výslovnost našeho jména nám dávala pěkně zabrat, navíc v konkurenci názvů jako Karlovy Vary či Univerzita Karlova, které jsou přeci jen některým známější a vlastně pro cizince tolik podobné. Rád vzpomínám na Nora Kjella Normanna Holbyho z vysoké školy ve Voldě, který do Hradce přivezl na pětadvacet svých kolegů, nebo na Portugalce Ruie Banca Lopese, který se na závěr mé týdenní stáže loučil skandováním „Hradek, Hradek“, jež se rozléhalo rozednívající se liduprázdnou Coimbrou, nejstarším univerzitním městem Portugalska.

Zdeněk Svěrák mezi akademiky při slavnostním ceremoniálu na Univerzitě Hradec Králové.

Jak na vás působil Zdeněk Svěrák, kterému hradecká univerzita loni udělila čestný doktorát?
Zdeňku Svěrákovi jsem dělal společnost na cestě z Prahy na univerzitu před udělením doktorátu. Po celou dobu bylo nesmírně příjemné být ve společnosti člověka, který na rozdíl od řady jiných veřejně známých osobností upadajících do póz a manýr je za všech situací mimořádně přirozený, otevřený, zvídavý a samozřejmě vtipný. Nejvíce na mě zapůsobil jeho láskyplný vztah k ženě, který si oba dávali neustále najevo. A potom jím samým často vyjadřovaná obava, aby se nedojal při hymně. Při přípravě slavnostního aktu se totiž Zdeněk Svěrák několikrát pozastavil a konstatoval: „Ale já jsem dojímavej.“

Proč jste se rozhodl skončit a jít pracovat do Parlamentní knihovny?
Konec byl výsledkem racionální úvahy. Má práce vyžadovala značné dávky energie a nápadů na mnoha frontách. A současně jsem měl a stále mám odborné aspirace v historii. Bylo jasné, že bych záhy zmeškal ten pravý čas a už bych žádnou další knížku z českých dějin nejspíš nenapsal. A to už mám v hlavě dvě. Navíc, manažerská práce si žádá změnu, nové zkušenosti, podněty, kontakty. Nelze ustrnout a zůstávat příliš dlouho na jednom místě. Co jsem mohl přinést, to jsem již univerzitě odevzdal. Srdečně zvu čtenáře k návštěvě Parlamentní knihovny, již mám tu čest od počátku roku vést. Jsme nejstarší složkou parlamentní administrativy a od roku 1858 zde postupně vznikl v mnoha ohledech jedinečný fond s víc jak čtvrtmilionem publikací, včetně vzácných exemplářů knih z 15. a následujících staletí.