Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pamětník popsal konec války v kraji: krvavé střety a popravy bez soudů

  11:50aktualizováno  11:50
U Holovous na Jičínsku zemřely na konci druhé světové války stovky německých vojáků. Nejen v krvavých střetech s „partyzány“, ale také při popravách bez soudů. MF DNES vypátrala očitého svědka, který tvrdí, že ví, kde masové hroby jsou.

Palpost partyzánů mezi Ostroměří a Holovousy. | foto: archiv

Drobný muž v letech, rodák z Holovous na Jičínsku, vystupuje pod smyšleným jménem František Novák. V květnu roku 1945 viděl hrůzy, o nichž se mu i po letech těžko hovoří. A stále se obává reakcí.

„Chci zůstat v anonymitě, jinak bych se v Holovousech už asi nemohl ukázat,“ říká mezi jabloňovými sady na kraji známé ovocnářské vesnice nedaleko Hořic. Je přesvědčen, že téma je stále velmi citlivé. Redakce jeho totožnost zná.

„V okolí Holovous vím o třech masových hrobech. Zavedu vás tam. Jsou v nich vojáci wehrmachtu. Kdybyste měl detektor kovu, tak byste je našel. Bývalo zvykem, že je pohřbívali i s identifikačními známkami. Byla to divoká doba a nikoho nehájím. Nepopírám zvěrstva německých vojáků, to v žádném případě, ale je potřeba vědět i o zločinech, kterých se dopouštěli naši. Zločin zůstane zločinem, ať to spáchá kdokoli. Měli bychom znát pravdu, co se tu dělo Němcům,“ říká muž, kterému bylo v květnu 1945 čtrnáct.

Fotogalerie

Podle střízlivých odhadů od 5. do 11. května přišlo u Holovous o život 200 až 400 německých vojáků. Z dobových dokumentů, které má MF DNES k dispozici, ale vyplývá, že mohlo jít o více než tisíc lidí. Většina skončila v masových hrobech v bývalých lomech nebo písnících.

Není pochyb, že zločinů se dopouštěli i němečtí vojáci a že to, co dělali partyzáni a odbojáři v oblasti mezi Konecchlumím a Hořicemi bezprostředně ovlivnily válečné roky. Uplatňování kolektivní viny tehdy nikdo neřešil.

Od konce roku 1944 procházely od Hořic na Jičín nejprve transporty zbědovaných zajatců, většinou sovětských vojáků, kteří nocovali v holovouském velkostatku. Některým se podařilo utéct do lesů a nejpozději v lednu roku 1945 vytvořit partyzánskou jednotku, která zasáhla do bojů.

Na jaře 1945 táhli přes Holovousy pro změnu vyděšení němečtí civilisté, kteří prchali před frontou. I ti noc nebo dvě zůstávali ve stodolách. O něco později tudy ustupoval zdecimovaný wehrmacht, který platil na partyzány jako červený hadr na býka. Docházelo k potyčkám a úmrtím na obou stranách. Mezi Konecchlumím a Hořicemi operovaly i desítky ozbrojených vesničanů, kteří se označovaly jako národní odboj.

Radarový vlak, který stál na ostroměřském nádraží, obsazený odbojáři v květnu...

Radarový vlak, který stál na ostroměřském nádraží, obsazený odbojáři v květnu...

Na ostroměřském nádraží od konce dubna 1945 stál radarový vlak, jehož součástí bylo i několik salonních vagonů polního maršála Ferdinanda Schörnera. Blokovali ho odbojáři, kteří ho v květnu obsadili, v noci na 9. května sovětští partyzáni zajaté německé vojáky z radarového vlaku v Ostroměři postříleli.

Situace u Holovous se zdramatizovala začátkem pražského povstání a nepřidal tomu ani incident, při kterém 6. května němečtí vojáci u Ostroměře smrtelně zranili velitele partyzánů, kteří si říkali Partyzánská skupina Antonína Suchánka. Postřelený Suchánek zemřel v hořické nemocnici 7. května.

„Velení převzal 7. května nad ruskými partyzány u Ostroměře ruský kapitán Suslov a po jeho boku jsme mstili smrt našeho hrdiny. Neprojela ani jedna kolona, což dosvědčuje pobití 1 200 nepřátel, rozstříleno mnoho automobilů. Boje trvaly v přestávkách od 8. do 11. května,“ stojí v dokumentech, v nichž jsou s největší pravděpodobností informace z deníku Suchánkova partyzánského oddílu.

Válku završila Rudá armáda, její regulérní jednotky dorazily do Holovous 11. května. Povstalci odevzdali zbraně 15. května. Někteří pokračovali jako národní garda v pohraničí.

Holovouská spojka

Stojíme na rozlehlé návsi v Holovousech před domem, v němž v květnu 1945 byla kovárna. František Novák se tady 5. května, když Praha volala o pomoc, stal spojkou povstalců.

„Z věže zámku sem vedly telefonní dráty a chlapi u telefonu v kovárně přijímali zprávy od hlídky, kolik sem jede po státní silnici německých aut. Byl jsem zvědavý, motal jsem se kolem. Jednou mi řekli: Vezmi si kolo a jeď k našim za humny, aby věděli, kolik Němců přijíždí. Stala se ze mě na dva nebo tři dny spojka, bylo to kolem 5. a 6. května,“ vzpomíná Novák.

Palpost partyzánů mezi Ostroměří a Holovousy.

Palpost partyzánů mezi Ostroměří a Holovousy.

Nasedáme do auta a kopírujeme trasu mezi domy, kudy na kole jezdil předávat informace partyzánům na okraj vesnice. Musel to stihnout, než vojáci dojeli k obci.

„Tady to je, tamhle byli chlapi u kulometu. Křikl jsem na ně: šest nebo patnáct, podle toho, kolik se k Holovousům blížilo aut a jel zpět,“ ukazuje do roští, když jsme po čtyřech minutách jízdy zastavili.

Mezi Holovousy a ostroměřským hradištěm nad osadou Hlásek byly tři palposty, které ovládali partyzáni. „O kus dál tamhle za tím keřem bylo rychlopalné dělo a ještě dál po polní cestě nahoru další kulometné hnízdo. Byl odtud perfektní výhled na státní silnici. Když jela větší kolona, tak si na ni netroufli. Když partyzáni spustili palbu, většinou první auto v koloně dostalo zásah, Němci vyskákali a začali pálit. Jeden kulomet byl také v domě u silnice, ve kterém tehdy bydleli Urbanovi. Byl to velký risk. Kdyby měli Němci čas, mohli to s námi velmi snadno skončit. Holovousy mohly dopadnout jako Lidice,“ míní Novák.

Vzpomíná i na výbuch cisterny po zásahu z rychlopalného děla. „Jel jsem zrovna kolem a nahlédl do kabiny, která byla v plamenech. Za volantem byla zuhelnatělá silueta uhořelého člověka,“ říká Novák.

Není divu, že události na konci války považuje za vůbec nejhorší, co v životě zažil. Drtivá většina německých vojáků u Holovous nezemřela v boji, ale až pak, když je zajali partyzáni a bez soudu na několika místech v okolí popravili.

„Po smrti velitele partyzánů začal masakr. Zpočátku Němce u Holovous stříleli jako zajíce. Pak zjistili, že mají problém s mrtvolami. Vojáky wehrmachtu soustřeďovali na několik míst, zajatecký tábor zřídili v Mezihoří. V té době jsem poprvé viděl mrtvoly, hodně mrtvol. Někteří naši se chovali jako hyeny. Třeba chlap, který byl odněkud od Konecchlumí, uřezal nožem mrtvému vojákovy prst, aby získal jeho prsten. Bylo teplo a během dvou tří hodin tělo napuchlo, tak to šlo ztěžka,“ říká Novák.

Masové hroby

Frekventovaná silnice číslo 35 se za Holovousy na Ostroměř svažuje k železničnímu přejezdu. Míříme k zarostlému betonovému mostku a dál k bývalému, dnes už zasypanému jílovišti, kam prý partyzáni naházeli nejméně deset těl vojáků zastřelených u Holovous.

„Josef Knězáček jel se štráfkem (povoz bez postranic, pozn. red.) od své sestry do Ostroměře. Na silnici u Holovous byly kupy mrtvol. Partyzáni ho zastavili a bez ptaní mu je naházeli nahoru jako seno, ať se o to nestará, že mu náklad pomohou složit,“ ukazuje do pole s odkvetlou řepkou. Místo hromadného hrobu je nějakých deset patnáct metrů vlevo od silnice.

„Jděte ještě tři metry. Jo, tam to je. Odhaduji, že tam může být patnáct dvacet těl,“ křičí Novák, aby přehlušil hluk projíždějících kamionů.

Dál napravo od hlavní silnice je v údolí říčky Javorky osada Hlásek. U ní sovětští partyzáni drželi zajatce. Dál proti proudu Javorky u bývalého Machova mlýna je podle Františka Nováka další masový hrob.

„Slyšel jsem od přímého svědka, že velký oddíl německých vojáků odvedli k mlýnu pana Macha a tam je partyzáni postříleli. Zavezu vás na místo, kde to přesně bylo,“ říká a jdeme z Ostroměře údolím Javorky na Dolní Mezihoří. Zastavujeme u mostku přes říčku k bývalému mlýnu. „Tamhle, jak jsou ty břízy, tam to je. Četa, která je sem zavedla, je přímo tady postřílela. I tady byl předtím lom. Mlynářovi přikázali, aby je zahrabal. Někteří prý ještě žili,“ popisuje Novák.

Zchátralá stodola stojí na jižním okraji Holovous uprostřed ovocných sadů daleko od posledních domů. Podle Františka Nováka je asi čtyři metry od jižní strany stodoly třetí masový hrob německých vojáků, zajatých na státní silnici.

„Nejprve je nahnali do stodoly. Kdo vykopal jámu, nevím. Pak je vyvedli a na jižní straně pokropili. Těla skončila v díře, kterou zaházeli. Tehdy stodola patřila velkostatku Holovousy. Je jich tam hodně, celý oddíl. Od pětačtyřicátého jsem tady nebyl. Pořád mě ty hrůzy pronásledují, byla to hrozná doba,“ říká Novák.

Velkostatek

Národní hosté, tak se označovali civilní němečtí uprchlíci z částí říše válkou zpustošených, nebo z oblastí, které ohrožovala Rudá armáda či spojenecké nálety. Proudili nejen do Sudet, ale i do protektorátu. Novák si vzpomíná asi na šest rodin, které nejpozději v roce 1943 přijely na povozech a do konce války bydlely v holovouském zámku. Většinou šlo o ženy s dětmi.

Pohřební průvod odbojáře v květnu 1945 v Ostroměři.

Pohřební průvod odbojáře v květnu 1945 v Ostroměři.

„Mohlo jít o nějakých třicet lidí. S jejich dětmi jsme si hráli, byly zhruba ve stejném věku jako my, rozuměli jsme si s nimi, nebyl problém,“ vzpomíná.

Nic zlého se jim nepřihodilo a žili v relativní pohodě v porovnání s pozdějšími civilními německy hovořícími uprchlíky, kteří ve velkostatku přespávali na jaře roku 1945.

„Ti přespali v téhle stodole noc nebo dvě a pokračovali dál. Jedna žena, když měla jít s dětmi spát do stodoly, skočila s nimi do rybníka a začala je topit. Křičela: Raději je utopím, než aby nás za živa upálili ve stodole! Ještě že je zachránili jiní uprchlíci. Nikdo si tehdy nebyl jistý životem,“ říká Novák a vzpomíná, jak do Holovous dorazila Rudá armáda.

„Vybrali si německou holku, moji kamarádku, která v zámku dva roky bydlela. Zatáhli ji do auta plného vojáků. Po nějaké době se otevřely dveře a ona z auta vypadla jako kus hadru. Nevím, co jí tam dělali, ale křičela bolestí a z obličeje jí tekla krev. Vyhrkly mi slzy. Dodnes mě tahle vzpomínka straší,“ dodává.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nákladná rekonstrukce statku se povedla.
Manželé zachránili historický statek u Broumova. Trvalo to šest let

Manželé Verstappenovi koupili rozpadlý statek z roku 1863 a vrátili jej zpět do života. Nákladná rekonstrukce se povedla. Historické detaily a původní...  celý článek

Ludmila Havránková poblíž dálnice D11 v Hradci Králové (21.8.2017).
O dostavbu D11 jim nešlo, hrálo se o pozemky, říká statkářka Havránková

Statkářka Ludmila Havránková bude už navždy spojována s dálnicí D11 u Hradce Králové. Odmítá, že to byla ona, kdo na roky zastavil výstavbu, ačkoli pro mnohé...  celý článek

Jan Kučera se synem Matějem z Miletína na Jičínsku.
Zvládneme to, říká otec fotbalisty s leukémií. Hledají dárce kostní dřeně

Jsme dva chlapi, a ti se nevzdávají, říká otec mladého fotbalisty, jemuž loni diagnostikovali leukémii. Hledání vhodného dárce kostní dřeně pro svého nemocného...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.